DUŠE SLOVENSKÁ, RADOŠINSKÁ
Radošinské naivné divadlo I.
Rozhovor s uměleckým šéfem, dvorním dramatikem a hercem RND Stanislavem Štepkou
Jak se vám hrálo v prostředí Tereziánské zbrojnice?
Když jsme sem přišli, byla zde zima a téměř neútulně. Ale tak útulné diváky jako zde jsem už dlouho nezažil. Navíc v prostředí, které jsme si museli poněkud dotvořit. Bylo zde zvláštní podium a nedokonalá akustika, ale před olomouckým publikem smekám tuhle čepici (smeká).
Radošinské naivné divadlo není na Olomoucku zatím příliš známé, jak byste olomouckému divákovi definoval specifika vašeho souboru?
S panem ředitelem vašeho divadla jsme domluvili, že k vám budeme jezdit pravidelně. Takže se nejlépe představíme tak, že ukážeme, co všechno máme v repertoáru. Naše divadlo slaví letos 39. rok své existence a je pravda, že v Olomouci jsme hráli velmi málo. Byl bych moc rád, kdyby tomu bylo do budoucna naopak. A po dnešním představení si troufám hádat, že radost a zájem je i na straně Olomoučanů.
Myslíte si, že poetika RND je přenosná a srozumitelná i mimo území bývalého Československa?
To přesně nevím, protože zatím hrajeme hlavně na Slovensku, v Čechách a na Moravě. Mimo hrajeme jen velmi málo, a když, tak většinou hlavně pro naše krajany. Nicméně se domnívám, že některé naše inscenace jsou srozumitelné pro kohokoli. Ale Súpis Dravcov je hra velmi, velmi slovenská.
Děkuji za rozhovor.
Radošinské naivné divadlo II.
Krásná a milá Anička Šišková
Jak se vám líbilo pod olomouckým nebem?
Olomouc je překrásné město, už jsem zde hrála ve velkém divadle s Astorkou. Tereziánská zbrojnice mě hostila poprvé. Jsou tu sice jiné podmínky, než na které jsme zvyklí, ale publikum, které na nás dnes přišlo, bylo tak úžasné, že i když jsem měla zpočátku pocit, že se můj dialog s diváky nemůže odvíjet jako normálně, když na ně musím křičet, ten dialog se povedl a diváci strašně krásně reagovali.
Súpis dravcov je o hledání dobreho člověka. Dá se ještě v dnešní době najít?
Určitě někde je. I když se všichni tváříme, že jsme přísní a zlí, v každém z nás je někde ukrytý. V dnešní době plné arogance a zla je velmi důležité ho hledat.
V současné době pracujete na filmu svého manžela a mj. režiséra Súpisu dravcov Juraje Nvoty. Můžete nám prozradit něco o tomto projektu?
Ten film se právě dokončuje, zatím má pracovní název Kruté radosti, vzniká v česko-slovenské koprodukci. Hlavní postavu tam hraje Ondřej Vetchý, já hraji jeho partnerku, ale příběh je o něm a jeho dceři, ke které se nechce hlásit. Je to komorní příběh ze třicátých let. Myslím, že to bude velmi poetický film.
Děkuji za příjemné popovídání a dobrou noc.
Klarin
|
CTI OTCE SVÉHO... NEZABIJEŠ...
JEN JEDINÉHO BOHA UCTÍVATI BUDEŠ... ETC.
ANEB BRATŘI KARAMAZOVI
Legenda o Velkém inkvizitoru:
Ve španělské Seville se zjeví Kristus a koná zázraky. Kardinál-inkvizitor jej dá zatknout a uvěznit. Dokazuje Kristovi, že církev jeho učení opravila: „A lidé se zaradovali, že je opět počali vést jako stádo a že z jejich srdcí byl nakonec sňat tak těžký dar, jenž jim způsobil tolik muk... My už dávno nejdeme s Tebou, nýbrž s ním (ďáblem)... My jsme přijali od něho Řím a meč Ceasarův a prohlásili sebe za jediné panovníky světa, za pány celé země...“
 Ve čtvrtek 2.5.2002 (tedy vlastně dnes) v 18:00 se na scéně Velkého divadla odehraje příběh jedné otcovraždy. Aktéry jsou členové rodiny Karamazovy. Starý Karamazov, oběť, je člověk pochybných mravních hodnot, opilec a zhýralec. Nejstarší syn Dimitrij, hlavní podezřelý, se mu hodně podobá, ale snad se ještě před ním neuzavřela možnost nápravy. Ivan představuje typ přemýšlivého člověka, který dospívá ve svém suchém racionalismu k odmítnutí tradičního náboženství a boží existence. Nejmladší Aljoša hledá zoufale víru, která by jej zachránila před mravním úpadkem, který užírá jeho rodinu od kořenů. Levoboček, podomek a snad i zahradník Smerďakov naslouchá Ivanovým názorům o tom, co je a co není povoleno, a ve skrytu duše o nich uvažuje. Jen on zná pravdu, děsivé tajemství násilné smrti starého Karamazova.... Nebudu prozrazovat vraha, bylo by to nekorektní a nesportovní vůči těm, kteří Dostojevského poslední román neznají a chtějí se to dozvědět z inscenace. Ostatní to nepotřebují. Můžu jen naznačit, že se tento příběh mistra vnitřních lidských běsů, principiálních názorových střetů a drobnokresby charakterů, točí kolem Dostojevského klíčových témat – věčné otazníky o zločinu a trestu, o Bohu a člověku a ďáblech v něm, a nejistými vztahy mezi nimi. Drama je i o hledání různých cest - mravního úpadku (starý Karamazov), nihilismu (Ivan) či víry (Aljoša). Smerďakov v sobě nese poselství o nebezpečnosti myšlenek, ideologií, které se šíří jako viry, programující po infikaci mozek svého nositele dle obrazu svého.
Hra je dramatizací dalšího z velkých duchů minulosti, českého filmového a divadelního režiséra Evalda Schorma. Bratři Karamazovi v Schormově pojetí slavili úspěchy v půli normalizačních let sedmdesátých v Divadle Na zábradlí, kam se Schorm uchýlil po nuceném odchodu z filmu. Inscenace patřila v těch hluchých letech k vrcholům českého divadelnictví. Spojení Dostojevskij a Schorm má určitě co říci i dnešnímu divákovi.
Inscenace Dejvického divadla v režii Lukáše Hlavici neusiluje o podrobné zprostředkování epicky rozsáhlé románové kroniky, ani se nesnaží o podrobnou psychologickou sondu do nejhlubšího nitra lidské duše, svůj pohled na Dostojevského chápou tvůrci především jako zobrazení postojů člověka ve střetu s okolím. Na pozadí odhalování okolností otcovraždy vyjadřují pohled na témata, která nás neustále vzrušují. Svědomí, víra, čest, láska, vina, trest i věčná otázka, zda a kdy je všechno dovoleno, nebo zda a kdy může být všechno odpuštěno. Ke kladům inscenace určitě přispívají i výrazné herecké výkony hlavních představitelů -Ivana Trojana v roli starého Karamazova, Davida Novotného, Martina Myšičky a Igora Chmely v rolích jeho vlastních synů a hostujícího Radka Holuba v roli levobočka Smerďakova, který zejména díky této roli získal Cenu Thálie 2000 pro mladého umělce do 33let.
Lachim Kálab
|
|
Vyhrají DAMÁci boj s větrnými mlýny?
S příběhem Důmyslného rytíře dona Quijota de la Manchy se snad téměř každý z nás seznámil již na základní škole. Jeho snaha bojovat s větrnými mlýny je tak známá (a velmi často blízká reálnému životu), že velmi rychle zlidověla a stala se oblíbeným rčením. Právě díky této nesmrtelné snaze má Cervantesův příběh již po několik staletí početnou čtenářskou obec (první díl Důmyslného rytíře byl vydán již v roce 1605, druhý spatřil světlo světa o deset let později).
Rytíř don Quijote de la Mancha se vydává společně se svým sluhou Sanchem Panzou na cestu za dobrodružstvím a vzkříšením pravého rytířství. Ústřední postava je plná ideálů a naivní touhy vidět svět lepší, než skutečně je. Reálný svět se mu však brání, vysmívá a klade mu nejrůznější překážky. Podaří se donu Quijotovi zvítězit? Vyhraje pravda, či ideál? A kde je vlastně pravda? V tom, co vidíme, nebo v tom, čemu věříme?
Příběh dona Quijota se dočkal několikerého zpracování. Naposledy se s ním olomoucké publikum mohlo setkat před čtyřmi lety v muzikálové verzi Muž z la Manchy v podání činohry MDO. Na letošním ročníku Divadelní flory představí své pojetí Štěpán Chaloupka, student režie, a Klára Petrová, studentka dramaturgie. Nabízí se nám nejnovější pohled na osud dona Quijota v podání studentů pražské DAMU. V prostorách Tereziánské zbrojnice vystoupí v hlavních rolích David Švehlík (don Quijot) a Vít Karas (Sancho Panza).
Iva Mítková
DAMU dnes
Don Quijote je pouze jednou z několika inscenací, které mají studenti katedry činohry DAMU v současné době na svém repertoáru. Návštěvníci mají dále možnost zhlédnout Figarovu svatbu, Gazdinu robu (obě jsou inscenacemi čtvrtého ročníku) a Pana Nulu (autorů Jiřího Havelky a Adolfa Branalda, hrají studenti třetího ročníku). Všechny inscenace vznikají za pedagogické spolupráce, jmenujme například Jaroslava Vostrého, Milana Schejbala, Borise Rösnera či Ladislava Mrkvičku.
Domovskou scénou studentů DAMU je divadlo Disk, které se nachází v budově divadelní fakulty v Karlově ulici. Prostory byly v průběhu devadesátých let zrekonstruovány a slavnostně otevřeny v prosinci roku 1998. Jedná se o architektonicky netradiční prostředí – uspořádání hlediště a jeviště se mění dle požadavků a záměrů tvůrců.
Iva Mítková
|
|
Čechovovy oživlé obrazy podle Kačera
Neznám větší požitek... než divadlo dělané s láskou k autoru i duši postav. První divadelní produkce prvního festivalového dne předčila očekávání. Čechovovův „Racek“ v podání liberecké činohry se stal hrdým předvojem věcí příštích. Na naturalistické scéně Kláry Čulíkové nám bylo naservírováno klasické drama s prvky místy až vaudevillovskými. Hodí se říct, že režisér Kačer si s Čechovem víc než rozumí. Pomineme-li předchozí režisérovy zkušenosti s náročným textem, je na první pohled vidět, že k tak silné látce, jakou bezesporu Čechovovův „Racek“ je, přistupuje z pohledu tabula rasa. Je nezaujatý, bez předsudků a obav z náročného textu a možných pochybení. To dokazuje přesné obsazení inscenace vhodnými členy Šaldova divadla i zpracování textu samotné. Lidská tragikomedie Antona Pavloviče stojí a padá s přesným určením postav. Tedy: Medveděnko miluje Mášu, Máša Trepleva, Treplev Ninočku, Nina Trigorina a ten jen sám sebe. Začarovaný skoro-kruh. Máša Jany Vojtkové je vrcholem představení, žije a umírá každou sekundu svého pobytu na jevišti. Vojtová svým projevem nejenže dává Máše své srdce, ale obohacuje ji zkušenostmi strádající ženy. Je obdivuhodné s jakou nonšalancí dokáže mezi třetím a čtvrtým dějstvím zestárnout (ne o dva roky, ale o dvacet let) a hlavně dospět.
Z dívky, utápějící své životní zklamání v litrech vodky, se mění ve špatně se ovládající stvoření, které navíc nemá sociální záklopku a nenávidí všechny kromě milovaného Trepleva. Ale k němu vzhlíží se všeobětující se láskou. Naprostým opakem je právě Kabešův Treplev, který jakoby cosi podědil po své hysterické matce Irině Arkadinové. V leckterých výstupech je cítit příliš napětí místo jednoznačně daného zoufalství.
Khainův Sorin je další z dokonalých figurek, které lze v inscenaci najít. Rozsahem snad nevelká role, ale zahraná naplno dokazuje, že na divadle není malých rolí. Stejně by se dalo hovořit o Tlalkově Šamrajevovi. Postava promyšlená do posledního detailu a tak i ztvárněná. Poněkud plošeji působí lékař Dorn Václava Helšuse, přestože při čtení samotného Čechovova textu je jedním z pilířů, v Helšusově podání se mění spíše v seladona. Hostující Alexej Pyško v roli Borise Trigorina je třešinkou na dortu chutnajícím hořkosladce. Přes občasnou nekompaktnost a sem tam prosvítající roztříštěnost inscenace je nutné přiznat libereckému souboru vlastnost ne často viditelnou na českých jevištích - a sice: herci o sobě vědí, nahrávají si, nenechávají hluchého místa a co víc přenášejí svá drobná hrdinství na každého z přítomných.
První krok k prozkoumávání Duše - neznámé pevniny byl zdárně učiněn. Zbývá dodat, že příjemnější naladění na úvod festivalu jsme si ani nemohli přát.
Martina Šmídová
Racek – modlitba za ztracené duše
Deštivý den, ponurá atmosféra, polorozbořené panství. Okna jsou rozbitá a za jedním z nich se mihne postava Niny Zarečné (Jana Kokotková). Schází se s Konstantinem Treplevem (Jakub Kabeš) a nám se v paměti vybavuje mrtvý racek, kterého kdysi položil mladý muž k jejím nohám. Smutek, zklamání, utrpení. Dozvídáme se – a vidíme -, co se s našimi hrdiny stalo po dvou letech. V co se proměnily jejich sny, tužby a ideály. Nina naivně snila o velkém světě divadla. Tady, na statku, tenkrát, když pronášela monolog z Treplevovy hry, tenkrát ještě netušila, jak může být život krutý. Přesto však nerezignovala. To sám Treplev se zmítá mezi nešťastnou láskou, neúspěchem – a smrtí? Může jej Nina ještě zastavit, nebo sám sebe velmi důkladně počal vražidt už zaživa? Nina v sobě nalezla dostatečné množství odvahy, aby se pokusila odejít z místa, které zabíjí veškerou snahu po aktivitě, Treplev zůstal a ke svému „útěku“ volí možnost jinou – sebevraždu.
V závěrečné scéně, kdy se o sebevraždě dozvídáme z úst Jevgenije Dorna (Václav Helšus), všechny přítomné postavy strnou v bezmocném mementu, Irina Arkadinová (Michaela Lohniská) v neblahé předtuše s vycpaným rackem v prosklené krabici na klíně. Jediná Máša (Jana Vojtková) nechá své zděšení vyplynout na povrch, stejně jako slzy.
Jaká to proměna se stala s těmi, kteří nás na počátku bavili svými zdánlivě komickými dialogy a malichernými hádkami. Irina Arkadinová svým neustálým hraním i mimo jeviště, Konstantin svou touhou vzepřít se alespoň matce, když už ne prostředí, které jej ubíjí, Máša svým šňupáním tabáku a alkoholismem, Boris Trigorin (Alexej Pyško) svou neohrabanostní a antisvůdcovským zjevem.
Režisér Jan Kačer se snažil proniknout do nitra všech postav, z nichž ani jedna nemůže být nazvána postavou vedlejší. Ponechal je ve venkovském prostředí (jak ostatně autor sám píše v poznámkách). Realistická scéna (Klára Čulíková) je tvořena především rozmístěnou slámou, židlemi a na počátku také malou divadelní scénou s červenou oponou. Motiv divadla na divadle je dále rozvíjen i rekvizitou – maskou, kterou si po čas Treplevovy inscenace nasazuje lékař - a hru tak glosuje. Je to možná náznak určité přehnanosti, afektovanosti s níž i Treplevova matka, herečka Arkadinová, po celý čas promlouvá. Po uplynutí dvou let se scéna mění ve zpustošený interiér venkovského sídla, do něhož jsou zasazeny jednající postavy. Zde také hraje velkou roli hudba – melancholické tóny klavíru, jako by vycházely z Konstantinovy duše.
A duše? Duše Treplevova je interpretována Jakubem Kabešem zprvu jako čistá, neposkvrněná, je to duše toužící, duše bouřící se, vyhlašující nové formy v umění. Ale pak se z ní stává duše zraněná, uražená, ponížená. Právě v momentech, kdy dochází k roztržkám mezi Arkadinovou a synem, působí herecký projev Jakuba Kabeše zoufale, často afektovaně. Křik však ještě sám o sobě nemusí tu velkou míru zoufalství i bezmocnosti adekvátně vyjádřit. Nina Zarečná, tak jak nám její vnitřní pocity předkládá Jana Kokotková, prochází největším vývojem. Zpočátku nezkušená mladá dívka se v průběhu celé inscenace mění v ženu, která se, jak sama přiznává Treplevovi, naučila nést vlastní kříž. Stejně jako ona nese svůj kříž i Máša, která se i přes osudové zklamání v lásce snaží žít dál. Žít a nežít – smutek po jejím životě zastupují už na počátku černé šaty. Máša umírá postupně, může se nám zdát, ale skutečný konec jejím skrytým nadějím učiní až Treplevova smrt. Výkon Jany Vojtkové v roli Máši je obdivuhodný, jsme vtaženi do jejího smutku, zahaleni záplavou černé barvy, pohlceni melancholií opilého hlasu. Dalším výjimečným zjevem je postava Borise Trigorina. Jan Kačer se přibližuje Čechovově představě o spisovateli jako postavě velmi komické (např. už samotný kostým vypovídá o jeho nedbalosti o zevnějšek), nepřitažlivé, směšné a ve vztahu i konverzaci s ženami trapné. Alexej Pyško využívá tohoto „typu“ muže, do něhož si ženy projektují vlastní představy o úspěchu a slávě spisovatelů, k zachycení zvláštní tragiky, kterou postava s sebou vláčí. Nechuť sám rozhodovat o životě (např. v momentě, kdy jej Arkadinová přemlouvá k odjezdu) stojí v protikladu s chvilkovou touhou po skutečné lásce, která je však nakonec přehlušena Trigorionovou „oblomovštinou“.
Na internetových stránkách Divadla F.X.Šaldy se můžeme dočíst, že „Jan Kačer jako málokdo jiný v této zemi rozumí Čechovovým hrám…“ Jde o porozumění, s nímž se režisér snaží postihnout také rovinu komickou, na jejímž pozadí tragika všech osudů, které sledujeme, nabývá na intenzitě. Nový pohled, který nám nepřináší pouze postavy ustrnulé v časech nám vzdálených a dobách dávno minulých. Přesto je však možné s tímto smělým prohlášením polemizovat. Postavy sice žijí samy sebou, sledujeme jejich vnitřní pohnutky, myšlenky, ale mnohdy existují snad pouze ve svém vlastním světě. A tak chvíli pijeme s Mášou, protestujeme s Treplevem, píšeme s Trigorinem, hrajeme s Arkadinovou, rozčilujeme se s Šamrajevem, chrchláme s Medvěděnkem, ale kde zůstaly jejich vzájemné vztahy? Napsal je Čechov skutečně tak neschopné existovat a projevovat se skrze vztahy? Ale to je možná jen mylný dojem, který utkvěl v mé paměti.
Blanka Fišerová
|
|
Kateřina Švecová a Iva Mítková Radošinský Súpis
V prvomájový večer se v prostorách Tereziánské zbrojnice uskutečnilo představení Radošinského naivného divadla s názvem Súpis dravcov. Autorem slovenské divadelní hry ze současnosti je Stanislav Štepka, zakladatel a umělecký šéf tohoto divadla. Súpis dravcov je aktuální hrou Slováků pro Slováky. Přestože se Češi v průběhu představení dobře baví, domníváme se, že nemohou zcela pochopit významy autorem sdělované.
Mladá vědkyně Anna se vydává na služební cestu na střední a východní Slovensko, aby sepsala druhy dravců v tamější oblasti. Na své cestě však zjišťuje, že místo zvířat se tento termín hodí spíše na lidi. V jednotlivých epizodách naivní Anna odkrývá drsnou podstatu lidských bytostí.
Režie byla svěřena Juraji Nvotovi, který tak vytvořil již patnáctou inscenaci v Radošinském naivném divadle. Herecké akce vycházejí z textu, jehož dobře psané dialogy na scéně nepůsobí nijak nepřirozeně. Na výkonech herců není výrazně patrná práce režiséra, zdá se, jako by vše vznikalo teprve na místě.
Je zřejmé, co vyprodalo včerejší představení. Vedle dobré pověsti Radošinského naivného divadla to byla bezesporu zvučná jména a známé tváře z českého filmu. Doktorku Annu skvěle ztvárnila Anna Šišková, držitelka Českého lva za roli Marie v Hřebejkově Musíme si pomáhat. Její Anna byla skutečným protikladem drsného světa. Stanislav Štepka v roli řidiče Reného, je jediným, kdo vidí svět realisticky. Uvědomuje si Annin idealistický pohled na život, ale na rozdíl od ostatních jej dokáže pochopit. Stanislav Štepka ztvárňuje postavu zcela přirozeně. Ostatní účinkující těmto hlavním postavám výborně sekundují v předvádění postmoderních typů naší společnosti.
Celé představení je proloženo hudebními a tanečními vložkami, ve kterých vystupující členové Radošinského naivného divadla excelují (choreografie Šárka Ondrišová, hudba Jan Melkovič, texty písní Stanislav Štepka). Bylo využito současných hudebních žánrů – od gospelu až po techno. Vše bylo podtrženo působivým nasvícením.
Jednoduše řešená scéna (Peter Čanecký), variabilní díky posuvným stěnám, poskytla hercům prostor pro čistou hereckou akci. Nebylo zapotřebí zbytečných rekvizit, za které by se herci mohli skrýt.
Jedinou (podstatnou) nevýhodou středečního představení bylo nedostatečné zvukové zabezpečení. Nádvoří Zbrojnice způsobilo obtížné porozumění mluvenému slovu, diváci ze zadních řad se kvůli tomuto nedostatku buď přemisťovali do bočních prostor, nebo odcházeli.
Súpis dravcov byl prvním ze čtyř plánovaných představení v Tereziánské zbrojnici, která jistě tvoří netradiční divadelní prostředí atraktivní pro návštěvníky Divadelní flóry.
Kateřina Švecová, Iva Mítková
|
|
PRO FILmového fajnšmekra
APOKALYPSE COMING SOON... NOW!!!
Co tak napsat o filmové legendě? Třeba nějaká fakta? 18.5.1979 na MFF v Cannes představil Francis Ford Coppola svůj nejnovější film, Apokalypse Now, jako zatím nedokončené dílo. Zlatá palma ho však neminula. Stejně jako dva Oscary v roce 1980 za kameru a zvuk. Porotci propadli temnému kouzlu tohoto filmu, ocenili jeho nezvratné kvality. Stejně tak diváci na celém světě. Apokalypsa je filmový monument, jak v rovině formální, tak i obsahové, jehož existence byla vykoupena krví, kterou potili jeho tvůrci. Je to jeden z „prokletých“ filmů. Natáčel se více jak tři roky na Filipínách, přes které se přehnal tajfun Olga, který zničil většinu dekorací i filmové aparatury. Náklady stouply ze 13 na 30 miliónů dolarů. Coppola se musel zaručit svým majetkem a téměř se zruinoval. Martin Sheen utrpěl během natáčení infarkt, Marlon Brando ztloustl natolik, že musel být změněn scénář i způsob natáčení jeho scén (byl snímán jen v pološeru, nebo za něj hrál dublér). Ale nakonec se film podařilo zrealizovat, a to je dobře, protože jinak bych dneska o něm nepsal a vy byste ho nemohli vidět.
Coppolův film je vytvořen na motivy románu Josepha Conrada Srdce temnoty. Děj je z Konga minulého století přenesen do tehdy aktuálního prostředí Vietnamu, kde pár let předtím skončila neslavná a dodnes pyšný národ traumatizující americká válka za demokracii. Kapitán Willard (Martin Sheen) pluje se čtyřčlennou posádkou proti proudu řeky, aby zlikvidoval zešílevšího plukovníka Kurtze (Marlon Brando). Ten si vybudoval v kambodžské džungli autokratickou říši, založenou na teroru a zbožštění vlastní osoby. Šílenství a zlo plukovníka Kurtze Williarda fascinuje. Pochopí, že Kurtz jen dovedl do důsledků hrůznou filozofii války, v níž logicky nemohou existovat žádné morální zábrany, a důsledek mohutného vraždění. Williardovo putování proti proudu řeky se mění v úděsný sen ve fascinujících barvách, s napalmovými výbuchy v doprovodu Doors, nálety vrtulníků při Wagnerově Jízdě Valkýr, surfující vojáky v bitevní palbě i playgirls v džungli. Celek působí jako drogové opojení, v němž je apokalypsa neustále přítomná – odpuzující i fascinující zároveň.
|
