A za dveřmi nejen květen

Tak. A už je to zase tady. Konečně. Pomyslná brána se otevírá a město Olomouc po roce opět žije divadlem. Radujme se a množme se, my, příznivci lehkonohých múz. Zapějme ódy, tancujme tance, vesele si výskejme, dokud ještě můžeme... Tra la la. Promiňte, na vteřinu jsem poněkud uletěl. V euforii, která vytryskla na povrch vlivem symbiózy mnoha pozitivních pocitů, korunovaných radostnou předtuchou blížící se řady výjimečně silných emocionálních zážitků, způsobených neskutečně precizními inscenačními počiny, se koncentrace udržuje poněkud ztuha. Ale už je zase se mnou a pro tentokrát se zdá, že nastálo. Nebo alespoň na dobu trvání letošní Flory.
Přivřete, prosím, na chvíli oči a zkuste se soustředit. Možná ji totiž uslyšíte přicházet. Patronku letošního festivalu. Křehkost, jež má snad jméno žena. Je tajemná a krásná, a když budete mít štěstí, zahlédnete ji. V Moravském divadle, Divadle hudby, na Tereziánské zbrojnici, v kostele Panny Marie Sněžně či v Jezuitském konviktu. Bude se na vás zářivě usmívat i z plátna kina Central. Zítra se nejprve hodlá líbat pod rozkvetlými třešněmi (příklad jistě hodný následování), posléze navštíví Slečnu Julii, zaflirtuje si s Absolventem, podpoří Maju a nakonec ukáže cestu Terezce. Hledejte ji na jevištích, v přítmí sálů, na stránkách našeho zpravodaje, ale především v sobě. Protože kdo hledá, najde. A nebude litovat.
Takže milí divadelní přátelé... Hledejte a těšte se. Příjemné pátrání Vám za redakci festivalového zpravodaje přeje

Petr Klarin Klár

NAD OLOMOUCKÝM JEVIŠTEM TÉMĚŘ ZAPRŠELO

Slavnostní zahájení festivalu Divadelní Flora proběhlo ve jménu tance. V Moravském divadle Olomouc měl v předvečer stého výročí úmrtí Antonína Dvořáka premiéru komponovaný balet, nesoucí výmluvný název Taneční pocta Antonínu Dvořákovi. V první půli večera měli diváci možnost shlédnou taneční vizi Slovanské dvojzpěvy, jejímž autorem je Libor Vaculík. Po přestávce pak jeviště ovládla IX. Symfonie "Z nového světa" pod choreografickou taktovkou Roberta Balogha. Blíže k jednotlivým částem večera. Libor Vaculík řekl, že si za cíl určil vystižení atmosféry a emočního dopadu hudební předlohy. Scéna, kterou si pro balet navrhl on sám, proto harmonicky koresponduje s tanečními variacemi, jež nenesou žádný konkrétní děj. Na jevišti jsou asymetricky umístěny dvě dřevěné lavičky, ze stropu se pak spouštějí pravé březové větve. Zadní plán jeviště je osvícen zprvu sytě modrou barvou, ta ovšem v průběhu tance reaguje na změnu hudby, a tak se zabarvuje do různých odstínů. Nejčastěji do červena. Pět tanečních párů čekajících na první tóny skladby, se skví před našima očima v bílých kostýmech, které nesou folkloristické prvky, ale zároveň si uchovávají vysoký stupeň stylizace. Vzniklý dojem může evokovat pocit, že se díváme na kompozičně vyvážené výtvarné dílo. Zprvu je cítit nervozita tanečníků, první piruety dělají trošku problém, ale v zápětí máme možnost sledovat, co se formální stránky choreografie týče, čisté, ničím nerušené "tančení". Vaculíkův pohybový slovník je podepřen převážně klasickou taneční technikou, s níž pak dále pracuje,využívá jejích principů, ale poznamenává jí vlastním rukopisem, z kterého je cítit vliv "kiliánovské" a "šmokovské" taneční poetiky. Invenční parametr díla zde však zcela absentuje. Jde o čistě precizní kompozici jednotlivých tanečních variací, umně poskládaných za sebe tak, aby "to vypadalo pěkně". Což vypadalo. Proto jestli jediným cílem tohoto minibaletu, bylo uctít velikána naší klasické hudby prostřednictvím formálních tanečních prostředků, byl záměr do důsledků splněn. Druhá část večera byla poněkud rozporuplnější. Robert Balogh se nechal unést sílou Dvořákovy hudby natolik, že se nevyhnul jevištnímu patosu. A to jak v pojetí scény a kostýmů, které korespondují až přespříliš věrně s tehdejší módou, tak především v celkové atmosféře romantického prožitku a neúměrné popisnosti. Obraz stromu, jenž je na začátku promítnut na zadní prospekt jeviště, a jako ústřední téma se v průběhu choreografie neustále vrací, se po chvíli změní v sochu svobody, aby divák nebyl na pochybách, že postava Antonína Dvořáka, kterou ztvárnil Valerij Globa odjíždí do "Nového světa". Videoprojekce představující déšť, na kterou tanečníci zareagují tím, že si přinesou deštníky působí pak až směšně, což zrovna není adekvátní pocit k právě se odehrávajícímu dění na jevišti. Prožitek jednotlivých tanečníků je tu doveden do takové intenzity, že se divák cítí spíše v rozpacích, než aby byl schopen vstřebat srdcervoucí taneční extáze. Když pak zazní všem natolik známá melodie z II. věty symfonie /Largo/ a na jeviště přitancuje sbor víl, sic křehkého vzezření, leč poněkud těžšího dopadu, dochází dokonce k rozchodu choreografie s hudbou. Není ovšem lehké posuzovat, soudit či odsuzovat toto dílo, jelikož už z premiérových ovací je jasné, že si svého diváka, kterého bude oslovovat, rozhodně najde.

- Katja -

Rozhovor s choreografem Robertem Baloghem

Jaké jsou vaše první dojmy z premiéry, co se týče tanečního provedení, atmosféry a diváků?
Je to skutečně fantastické. Mám z toho velkou radost, jsem skutečně šťastný. Cítím se fantasticky po představení. Byl to pro mě samozřejmě velký zážitek, že se to tak dobře povedlo. Měl jsem z toho dobrý pocit, ale nečekal jsem, že to tak až dobře dopadne. Samozřejmě to bylo velmi náročné a měl jsem strach. Bylo to těžší než jindy. Měl jsem takové klepaní všude možně kolem srdce. Je to totiž Dvořák, česká hymna, hudba Novosvětská a každý to zná. Je to velice náročné nejen hudebně, ale i jako baletní ztvárnění, proto se tohoto tématu ostatní bojí. Myslím si, že jsem jediný choreograf, co to zatím udělal. Sice to nevím jistě, ale už po této premiéře mě bude zajímat, jestli to někdo zchoreografoval.
Výsledek byl fantastický, fantastické publikum, dobrá interpretace a jsem maximálně šťastný.
Jaký je váš vztah k hudbě Antonína Dvořáka?
Já miluji klasickou hudbu. Hudbou se dá nazvat, v tom plném významu slova, jen klasická hudba. Já miluji všechny velké skladatele a také Dvořáka. Přiznám se, že k jeho symfoniím jsem neměl blízký vztah až donedávna, kdy jsem začal vlastně pracovat, kdy jsem přijal výzvu vytvořit na ni choreografii. Dostal jsem nabídku od šéfa baletu, jestli bych udělal choreografii na Novosvětskou. Tak jsem nad tím uvažoval a rok na tom pracoval. V podstatě po dvou měsících jsem mu odpověděl, že se o to pokusím a že to zkusím udělat. Bylo to velice náročné. Ta hudba je plná vzruchu, plná citu, plná vizí, plná všeho, ale souvislý děj se v tom těžko nachází. Zase jsem podvědomě cítil, že čtyřicet pět minut se nedá jen tak symfonicky tančit. Například to, co bylo před tím, ty Slovanské tance a Moravské dvojzpěvy, to se dá přece jenom emotivně udělat symfonickým způsobem. Potřebuje to nějaký příběh, nějak to rozehrát, cítil jsem podvědomě, že musím něco vymyslet. Bylo to zároveň i jako soustředění, zkusil jsem proniknout do jeho duše.
Inspiraci jste bral tedy přímo z hudby?
Hlavně z jejího výběru. Zkusil jsem proniknout úplně do jeho duše. Zkusit si představit, na co právě v momentě komponování hudby myslel nebo viděl, a tak jsem to sestavil.
Byl to komponovaný večer. Domluvili jste se s Liborem Vaculíkem předem na výběru konkrétní skladby?
Ne. Dostal jsem to jako nabídku, výzvu, že to bude spojené v tomto večeru. Já si myslím, že je tento večer velice příjemný, vyvážený, že první část má úplně jiný charakter než ta druhá. Myslím si, že si lidé příjdou na své celkově na tom večeru.
Jak jste byl spokojen se spoluprácí s olomouckým baletem?
Vzpomněl jsem si, že už je to skoro dvacet let, co tu choreografuji. Tady v Olomouci jsem začínal. Mně se tady vždy dělalo dobře, tvoří se mi tu dobře. Ten soubor znám, protože jsem stálým hostem tohoto divadla. Už jsem pro ně vytvořil krásné věci, některé fungují i v zahraničí. Jako Madame Butterfly, mám ještě jiné repertoáry o které je zájem v zahraničí, například Romea, se kterým jedeme do Španělska; Carmen, o kterou mají zájem do německých velkoměst. Myslím, že se mi tu dělá dobře. Co jsem teď viděl Novosvětskou, a jaká je to náročná hudba, jaké to klade nároky na soubor, myslím si, že jsem je ještě tak dobré v ničem neviděl.
Za zdar představení má větší míru zodpovědnosti podle vás tanečník nebo choreograf?
To je otázka, která je velice rozporuplná. V podstatě choreograf nemůže existovat bez tanečníka. Když mi moje představy nedokáže přenést na jeviště tanečník, moje myšlenky jsou vlastně zbytečné. To je vlastně souhra. Je důležité souznění mezi tanečníkem a mezi choreografem.
Prožíváte při premiéře nebo při ostatních představeních trému?
Mám strašnou, stále. Prožívám to od začátku až do konce, proto v podstatě ani na premiérách nesedím, nedokážu sedět. Dnes jsem to nějak zvládl, protože jsem nemohl odejít, seděl jsem.

- Iva a Kateřina -

Johan August Strindberg - dramatik

* 22.1.1849   † 14.5.1912

Tento švédský spisovatel, novinář, ale především dramatik se narodil ve Stockholmu jako syn obchodníka a služky. Carl Axel Strindberg jednou pronesl: "Obraz, který si uchovávám na bratra Augusta jako dítě, je odraz světlounkého, skoro zlatovlasého, plachého a stydlivého chlapce, který vždycky každému a všemu vzdoroval." Když mu bylo třináct let, zemřela mu matka. Začal studovat přírodní vědy v Uppsale, poté zkoušel medicínu a filozofii, ale ani jeden obor nedokončil. Živil se jako učitel, herec, novinář a v letech 1874-82 jako úředník královské knihovny. Byl velice plachý, trpěl úzkostným strachem z velkých prostranství, nedokázal se dobře verbálně vyjadřovat a celý život měl jako řečník velké zábrany, v afektu ze sebe nedokázal vypravit jediné slovo. Jako režisér v Intimním divadle, které založil roku 1907 a kde se snažil po vzoru evropských divadelních reformátorů /André Antoine - Theatre Libre; J.T. Grein - Independent theatre/ pracovat experimentálním způsobem, byl prý zhruba asi tak stejně hovorný jako Ibsen při svém působení v divadle v Bergenu: Ibsen mlčel, Strindberg psal pokyny na lístečky. Když pak ve svých dvaceti letech objevil, že umí zacházet s perem jako se zbraní, získal postupem času jistou vnitřní rovnováhu, která jeho životu nebezpečnou povahu uchránila před sebevraždou. Způsob jakým Strindberg začal vytvářet svá první dramatická díla popisuje slovy: "Spisovatel náhle pocítí v těle zvláštní horkost a hlava při té horečce přerovnává vzpomínky z minulosti, něco odhazuje jiné doplňuje. Přibývá dalších vedlejších postav, vidí, jak se mísí do děje, slyší je mluvit. Jako kdyby je viděl na scéně. Po pár hodinách má hotovou komedii o dvou dějstvích. Byla to bolestná ale zároveň vzrušující práce, pokud se to vůbec prací dá nazvat, protože to probíhalo samo od sebe, bez jeho vůle a působení." Za svůj život se třikrát oženil. Pokaždé s cizinkou a pokaždé s umělkyní. Poprvé vztoupil do stavu manželského s první představitelkou Slečny Julie, finskou herečkou Siri von Essen, druhou jeho ženou byla rakouská literátka Frida Uhlová a poslední Norka Harriet Bosseová opět herečka. Nejosobitější rys jeho dramat pak představují popisy žen, líčení lásky a pokusy prostřednictvím jednotlivých případů odhalit celé ženské pokolení, kterým byl fascinován. Dominantní ve vztahu zamilovaných, jak to Strinberg obyčejně ve svých dramatech líčil, je okouzlení, zuřivý pud, nervózní snaha se prosadit a nenávist. Pojem kompromis je z jeho dramat naprosto vyloučen. Láska u něj postrádá přechodná stadia, její rejstřík se omezuje na krajnosti: "to nejlíbeznější a to nejtrpčí." Milenci jsou v jeho hrách jako ušlechtilá zvířata přitahována vzájemnou krásou a vznešeností, ale jejich fyzické spojení často vyvolává nesoulad. Vzhledem k tomu, že partneři jsou vysoce egocentričtí a sobečtí, odmítají i v úplně podružných maličkostech jeden druhému ustoupit, láska přerůstá v boj o moc. Toto úzce souvisí s dalším stěžejním tématem, jímž se zabýval. Život mu totiž nepřipadal jako boj uvnitř člověka, ale spíš jako soupeření kdo z koho mezi lidmi navzájem, nebo jako boj mezi člověkem a Bohem. Od prvního do posledního dramatu se pak snažil objasnit výsledek tohoto zápasu a pod ostrým světlem zkoumal výřezy z bojové fronty. Své lehce zranitelné já, pocit, že je pošlapaný, odstrčený si ve svých dílech vynahrazoval tím, že ztvárňoval postavy vládců a nadlidí. V jejich osobách rozehrál naplno vědomí pocitu nadřazenosti, pro něž mu jeho zakomplexovaná povaha a okolí nedávaly dostatečný prostor. Naposled se ještě zbývá zastavit nad Stridbergovým subjektivismem. Jeho dramata jsou v pozoruhodné míře dramaty i o něm samém. S neuvěřitelnou intenzitou, bezohlednou otevřeností a konkrétností vystavoval na odiv konflikty svého vlastního komplikovaného nitra. V dopise své sestře Elizabeth ze 13. června 1882 píše: "Být spisovatelem neznamená básnit a vymýšlet to, co nikdy nebylo, psát naopak znamená vyprávět o tom co člověk prožil… Spisovatelské umění spočívá v tom, že si člověk uspořádá dojmy, vzpomínky a zkušenosti."

Zásadní Strindbergova dramata:
Kamarádi, 1886-88
Otec, 1887
Slečna Julie, 1888
Věřitelé, 1888
Ta silnější, 1889
Samum, 1889
Hra s ohněm, 1892
Advent, 1898
Zločin a zločin, 1898-99
Gustav Vasa, 1899
Gustav Adolf, 1899-1900
Tanec smrti, díl I. a II., 1900
Panenská nevěsta, 1900
Karel XII, 1901
Královna Kristýna, 1901
Hra snů, 1901-02
Spáleniště, 1907

- Kateřina Višinská -

Slečna Julie

"A (muž.) a B (žena.) vycházejí ze stejného bodu C, a to tak, že A (muž.) má rychlost - dejme tomu - 100 a B (žena.) rychlost 60. Kdy tedy, zní otázka, bude B moci dohnat A? - Odpověď : nikdy! Ani za pomoci rovného vzdělání, rovného hlasovacího práva, odzbrojení nebo prohibice. Dvě rovnoběžky se taky nikdy neprotnou."
August Strindberg

Slečna Julie a Jean. Ústřední dvojice Strindbergovy naturalistické truchlohry svede jedné noci existenční boj. Boj na život a na smrt. Otázka zní, kdo bude mít v tomto klání na vrh. Autor načrtl postavy dle výše uvedeného vzorce zcela jasně. Čím tedy může tato hra, v níž Strindberg zachycuje přímočarý vzestup a pád dvou rozdílných osob, které náhoda svede do jedné místnosti, dnešní režiséry lákat? Michal Spišák, autor inscenace, kterou bude možno zhlédnout v sobotu 1.5. ve Velkém divadle, napsal: "Snažili sme sa tento vztah spochydniť a zrelativizovať. Vzájomná hra hlavných postav nemusí mať istého víťaza, nemusí mať dokonca ani pevné pravidlá, a ten kto si myslí, že vyhrává, može v následujúcej chvíli všetko prehrať." A zde je třeba hledat klíč, jak nahlížet na zpočátku jednoznačně se jevící konflikt dramatu. Je to opravdu postava sluhy, která na konci odchází z hlediště jako vítěz? Vždyť všechno, o co v průběhu noci usiloval, s jediným zazvoněním hraběcího zvonku ztrácí. "První větev stromu jeho celoživotního snu", kterou měla být Julie, navždy mizí z jeho dosahu. Může být za vítězství tedy bráno "pouhé" obhájení vlastního života? Není to naopak Julie, která jakoby tím, že dobrovolně opouští zdegenerovaný svět přetvářky a intrik , říkala: "Tohle je jediná možnost jak se osvobodit, uniknout, zvítězit,"
V každém případě jde o hru, v níž postavy prostřednictvím svých replik ryjí do nitra svých duší, a to jak sobě samým, tak i sobě navzájem. Psychologicko - sociologická rovina textu tu přímo vybízí k důkladné pitvě. Strindbergovy charaktery postav, tak jak je chápal on - "Mé duše (charaktery) jsou konglomeráty kulturně vývojových stupňů minulých i současných, útržků z knih a časopisů, kousků lidí, cípků utrhaných za svátečních šatů, které se proměnily v hadry, přesně tak, jak je poskládaná i lidská duše." - tu jsou podrobeny hloubkové analýze svého chování. Dnešní představení, v kterém se v rolích Jeana, Julie a služky Kristýny objeví Martin Mňahončák, Lenka Barilíková a Lucia Jašková, herci bratislavského Divadla Stromy, pak mnohé slibuje. Především tedy díky rentgenovému zkoumání a zpochybňování podstaty textu, režisérem Michalem Spišákem, který nezůstal u Strindbergova přímého pojetí konfliktu. "Našim cielom je zdorazniť práve ponor do hlbky človeka. Odhaliť jeho tůžbu zažiť niečo ozajstné a nefalšované, túžbu, ktorá je blízka aj cíteniu moderného človeka, obklopeného svetom plným napodobenín a falošných predstáv."

- Kateřina Višinská -

Marina Carr - velký talent současné irské dramatiky

"Lidé dnes chodí do divadla, aby viděli dva díly televizního seriálu, jeden před přestávkou a druhý po ní. echtějí nic, co se nepodobá snímku z polaroidu - to mě na současném divadle štve."

Narodila se v Dublinu roku 1964, vyrůstala na irském venkově. Byla druhá z šesti dětí, se sestrou a čtyřmi bratry hráli v kůlně divadlo pro své kamarády. Jejich hry byly divoké a kruté: "Milovali jsme katastrofy, špatnosti, krveprolití, ale rádi jsme také znovu nastolovali jakýsi zpackaný řád a harmonii. Ve své nevědomosti jsme se dotýkali prvních, nejdůležitějších zásad dramatického umění." Pět měsíců před maturitou přišla o matku, s níž si velice rozuměla. Nedokončila studium na dublinské univerzitě, jejím největším zájmem byla filozofie: "Platón, Kant a Derrida, to bylo fascinující intelektuální dobrodružství." Dnes patří k nejlepším současným irským dramatičkám. Hru Maja napsala v roce 1994 jako svou pátou hru. O hrdinech svých dramat mluví jako o obyčejných lidech, kteří se ocitli v extrémní situaci. "Nikdy mě nenapadlo, že mé hry jsou plné násilí, ale někdo to tak cítí. Když něco takového slyším, vždycky mě to překvapí." Mnohé motivy z jejích her jsou inspirovány samotným autorčiným životem, také se však nechává ovlivňovat irským venkovem, krásným a drsným současně: "Krajina je další postava hry, když dodržíte správnou míru, můžete tak vytvořit další rovinu."

- Petra Němečková -

MAJA - příběh nešťastných konců šťastných lásek


Nastal máj - lásky čas - a na scéně Moravského divadla Olomouc se odehraje příběh velkého milování, a ještě většího utrpení. Divadlo F. X. Šaldy uvede dnes v 18 hodin baladu Maja irské autorky Mariny Carr. Poprvé byla hra inscenována v Dublinu v roce 1994 a získala Cenu za nejlepší novou hru. Česká, a vlastně i slovanská premiéra se uskutečnila v Liberci 23. 11. 2001 v Malém divadle a obnovená premiéra pak 10. 9. 2003.
V překladu Jana Hančila a v režii Lídy Engelové se na jevišti odvíjí příběh sedmi žen, které přestože milují své muže, nejsou schopny si je udržet, a zůstávají samy. Čtyři generace sester, tet, matek a dcer jsou spoutány silnými rodinnými vztahy, snaží se vyrovnat se svými osudy, se závislostí na rodinném hnízdě a s rozporem mezi tím, o čem ve svém životě snily, a co doopravdy získaly. Jakoby se viny předků (sobectví, pýcha, hrdost) promítaly do současného života potomků. Balada o osudu jedné irské rodiny vrcholí v postavě Maji neustále hledající příčiny neštěstí přicházejícího nečekaně k lidem, kteří si ho nezasluhují, brání se mu, a přesto jako by ho přitahovali.
Dominantní místo má v Maje téma osudové lásky, k níž se hlavní hrdinka upíná. Podle režisérky hra obsahuje hlavní filozofii, že láska je to nejhlavnější, co může člověka v životě potkat. O hře mluví jako o irské baladě, která však má v sobě plno nádherného humoru, i pohledů na život, kterým každý člověk rozumí.
V hlavní roli se představí vynikající Markéta Tallerová, roli jejího protějšku, jedinou mužskou postavu, ztvárnil Martin Polách.
Tento tragický příběh, napsaný ovšem s jemností a lehkostí v současné době, kdy se stále více rozmáhá drsná cool dramatika, nenechal chladné ani další české scény. V lednu 2003 jej inscenovalo Národní divadlo moravskoslezské Ostrava v režii Václava Klemense a v dubnu 2004 potom Jihočeské divadlo v Českých Budějovicích v režii Ivo Krobota.
Přijďte se sami přesvědčit, zda liberecká inscenace skrývá odpověď na motto letošního festivalu: "Křehkosti, je tvé jméno žena…?"

- Petra Němečková -

LENKA LAGRONOVÁ (1963) je autorkou výjimečnou a osobitou. Hry, které napsala, nenaplňují velké divadelní domy, ale zneklidňují stále znovu některé divadelní režiséry a dramaturgy.
Lenka Lagronová studovala na Pedagogické fakultě UK a na pražské DAMU. Scénáristicky spolupracovala s režisérem Petrem Léblem, nějaký čas byla i jeho dramaturgem v Divadle Na zábradlí. V roce 1990 byly v Disku uvedeny její tři krátké hry: Nouzov, Nevím kudy kam a U stolu. Nouzov byl pak v Disku inscenován ještě jednou, v roce 1999. Hru Antilopa inscenoval v pražském Rubínu Michal Lang v roce 1995. O tři roky později ji uvedl v Hradci Králové Vladimír Morávek.
Terezka byla ve své původní verzi (která se liší od té, kterou uvádí Divadlo Komedie) inscenována též v divadle v Nitře. Čtyři krátké hry L. Lagronové - Spinkej, Těžko sem někdo dohlédne, Pelech a Srnečka - vyšly v roce 1993 v časopise Svět a divadlo. Neinscenovány zůstaly zatím texty Pláč, Páv, Markýza.
Lenka Lagronová je také autorkou televizního scénáře Laura a podle její adaptace prózy R. Merleho natočil režisér Nebeský televizní inscenaci Písař Barthleby. V současné době píše L. Lagronová texty pro divadlo a rozhlas, žije na různých místech republiky a i když nežije v klášterní klauzuře, složila věčné sliby poslušnosti, chudoby a čistoty.

- Zuzana Pafková -

Terezka...

"Když jsme nepochopení, nebo nepříznivě posuzovaní, k čemu se hájit,vysvětlovat...Nechme to být. Neříkejme Nic. Je tak sladké Nic neříkat. Nechat ostatní, ať nás posuzují, jak chtějí. Všechno po mně klouže..." řekla světu neobvyklá světice Terezie z Lisieux. Během jejího krátkého a pohnutého života, který od patnácti let trávila v klauzurním řádu, vznikaly básně, písně a hlavně kniha Dějiny duše, jež se stala dramatičce Lence Lagronové inspirací k napsání divadelní hry. S "Terezkou" vás čeká výlet za zdi karmelitánského kláštera, kde jeptišky zaznamenaly její krásné a lidsky hřejivé myšlenky na papír, u lůžka trpící bytosti toužící po Lásce. Možná vás překvapí tak upřímné vyznání z nejtajnějších přání, snů a pocitů, smysl pro humor i hluboká moudrost a pokora mladičké karmelitky. Možná pochopíme, proč se ona a další sestry rozhodují pro vstup na "Karmel". Dopřejme tedy naším duším rozhovor s Terezkou, kterou v sobotu 1.5. od 21h v kostele P. M. Sněžné představí Divadlo A. Bagara z Nitry v režii Svetozára Sprušanského.

- Doubravka Krautschneiderová -

Absolvent - Správné místo v pravý čas

Jako každý rok, je i tento ročník Divadelní Flóry doplňován také nabídkou filmové tvorby. Prvním z promítaných titulů je americký film Mikea Nicholse z roku 1967 Absolvent. Ten v době svého vzniku zaznamenal velký ohlas u diváků i odborné kritiky. Pozitivní pohled kritiky potvrzuje ocenění v podobě Oscara za nejlepší režii, 5-ti Zlatých glóbů (nejlepší film, režie + role A.Bancroftové, D.Hoffmana a Katharine Rossové), 5-ti Cen BAFTA (The British Academy of Film & Television Arts - nejlepší film, režie, scénář, D.H.). To je vnější lesk ocenění, kterým film obohatily odborné poroty.
Masový divácký úspěch filmu se pak dá vyjádřit klišovitým rčením: Správné místo v pravý čas. Film tematicky zapadl do doby (60. léta 20. století v USA), zasáhl citlivá společenská místa a vyvolal četné diskuse. Čerstvý absolvent university Ben Braddock se po návratu domů propadne do stavu zmrtvění. Rodiče předpokládají, že jejich syn bude pokračovat v nalinkované životní dráze. Mladík plný nejasného vzdoru však raději lenoší a ochotně se nechává svést manželkou otcova obchodního partnera - paní Robinsonovou. Když však pozná dceru Robinsonových, Elaine, okamžitě se do ní zamiluje. S nehybností je konec: dělá vše proto, aby dívku získal. Ze slušňáka v obleku se stává mladík, který konečně ví, co chce. Ze zápletky této ironické romantické komedie vyvstalo vzhledem k pohnuté době téma generačního střetu, vzdoru dětí proti řádu rodičů a establishmentu vůbec, proti jejim hodnotám (vlast, rodina, kariéra, víra atd.) i celkové vizi života, ketrou se snažily vnutit svým potomkům. Obyčejný příběh dobře situovaného, leč vzdorujícího Bena (vycházející hvězda Dustina Hoffmana) byl pro střední stavy více přijatelný než jiní mladí rebelanti, "svobodní" drogoví dealeři z Bezstarostné jízdy či mladí gangsteři z Bonnie a Clydea. K popularitě filmu přispěly také chytlavé písně pánů Simona a Garfunkela (Sound of Silence, Mrs. Robinson), které jsou populární a známé dosud.
Jakým způsobem osloví Absolvent dnes a jak odpoví na festivalové motto o křehkosti ženského pohlaví, to je jen na potencionálních divácích. Tedy na Vás, zda-li budete na správném místě (kino Central) ve správný čas(sobota 1.5. v 15:00).

- blzzz -

Tento dokument byl vytvořen za finanční podpory Olomouckého kraje.
Názory vyjádřené v tomto dokumentu jsou názory studentů FF UP,
a v žádném případě nemohou být chápány jako oficiální názory Olomouckého kraje.

redakce: Petr Klarin Klár, Kateřina Švecová, Michal Balák, Petra Němečková,
Zuzana Pafková, Kateřina Višinská, Iva Ducháčková, Doubravka Krautschneiderová
korektura: Robert Wenzel