Faustovská vize 22. století

podle předloh portugalského literárního objevu 20. století Fernanda Pessoy
Faust a Kniha neklidu 1, 2

Inscenace volně navazuje na projekt Hamlet part II,
realizovaný stejnými tvůrci v roce 1998 v Divadle Komedie
(a o rok později uvedený i na festivalu DIVADELNÍ FLORA).

překlad	Pavla Lidmilová, Josef Hiršal
úprava textu a dramaturgie	Kateřina Šavlíková
hudba	Pavel Fajt
režie	Jan Nebeský
premiéra	28. 11. 2007
herec	David Prachař
herečka	Lucie Trmíková

Cena Sazky a Divadelních novin 2008
v oboru Alternativní divadlo pro Davida Prachaře

Divadlo žije!
Prožít si Neúplný sen stojí také za to. O co jde? O mix Pessoy, Fausta, Shakespeara a druhého programu České televize. Z něj pochází i hláška hry: „Divadlo žije!“ Kdo tuhle šou v telce někdy viděl, musí mít pocit, že divadlo v Česku je mrtvá záležitost. David Prachař se jej snaží na scéně NoDu oživit. Představení začíná přímým vstupem do zmíněného pořadu. Působí to autenticky. Kameramana několik lidí dokonce prosí, aby si dřepl, protože na hororově nalíčeného Prachaře není dobře vidět. Ten právě promlouvá k národu a je patetický. Pak si začne hrát s Knihou neklidu, sám se sebou, s hlínou na podlaze, s obvazy, pod kterými postupně mizí, a k tomu mu nervně na bicí a smyčky hraje Pavel Fajt. Lidská destrukce. Lidská rekonstrukce. Husté představení. Náročné. Psychicky. A taky fyzicky.

Jaroslav Rudiš, Divadelní noviny 22/2007

David Prachař je herec velkého žánrového rozpětí, jeden z nejvytíženějších a nejosobitějších na současných divadelních scénách u nás. Jeho poslední dvě hostování – v Divadle Na zábradlí a v klubu NoD dokládají jeho schopnosti náročné herecké stylizace, improvizace i maximální autenticity. Dokáže se kreativně přizpůsobit otevřenému divadelnímu tvaru Jana Nebeského i přísně prokomponovanému Jiřího Pokorného.

Divadelní noviny 5/2008

A šílenství je inspirací
Syrový prostor experimentálního pražského klubu NoD v Dlouhé ulici. Na zemi rituálně působící kruh hluboké rašeliny, na ní stojan na noty, kolem různé rekvizity, zrcadlo, židle. Ze stropu visí igelitový pytlík s červenou barvou – krví, jako by se chystala operace. Vzadu v sále stojí za svými rytmickými a elektronickými nástroji hudebník Pavel Fajt. Diváci sedí na malé tribunce naproti. Pomalu vcházejí Lucie Trmíková a David Prachař. Napůl klauni, napůl bezdomovci. Výrazně nalíčeni. Působí jako Vladimír a Estragon z Beckettova Čekání na Godota. Slovo má Prachař. Komentuje situaci, do které byl jako herec i jako člověk vmanipulován, vysmívá se jí, zamýšlí se sám nad sebou, nad divadlem, nad herectvím. Dává příkazy Trmíkové, cynicky s ní manipuluje. Diskutuje s diváky.
(...)
Pavel Fajt s ním komunikuje pomocí různých elektronicky snímaných rytmických nástrojů a dalších zvukových technických vymožeností. Přímo na scéně je ale Prachařovým partnerem a pomocníkem Trmíková. Zpívá, recituje, přináší a odnáší rekvizity. A zpoza diváků se ozývá i režisér Jan Nebeský. Cosi zakřičí, nahlas se zasměje, podá Prachařovi skleničku s vínem, připálí mu cigaretu. Syrový výtvarný koncept připravil sochař Jiří Beránek. Pracuje se základními živly, různými tekutinami, barvami, zrcadlem, zemí (rašelinou).
(...)
Performance Neúplný sen je absolutní divadlo – „wagnerovský“ Gesamtkunstwerk. Všechny složky – výtvarná, hudební, herecká, textová – jsou v něm rovnocenné. Přes předem daný scénosled i texty vzniká vždy nový tvar daný rozpoložením herců i reakcemi diváků. Díky všem zúčastněným a hlavně díky Davidu Prachařovi, který dokáže precizně rozvíjet danou hereckou stylizaci a v rámci ní otevřeně komunikovat se spoluhráči i s diváky a současně respektuje autorovo slovo, vznikla jedinečná performance, u nás daleko široko s ničím nesrovnatelná.

Vladimír Hulec, Divadelní noviny 5/2008

Sen smysluplně neúplný
Je příjemné setkat se s divadlem, které triviálně neopisuje realitu, nevychází a priori z reálných situací, nedrží se otrocky toho, co bývá dramatu obvykle připisováno, nevychází vstříc konformitě dějovosti a také očekávání publika, lpějícího většinově na fádnosti ověřeného, ale vzpírá se jim. S divadlem, které si vytváří originální jevištní svět, po jakém vždy volali zástupci avantgard, v protikladu ke konvenční divadelnosti zatěžkané realismem a psychologismem nebo falešnými nabubřelými gesty pompézní a neživotné akademičnosti. S divadlem vytvářejícím s minimálními prostředky fantaskní světy, jakoby nesouvislé, nesrozumitelné, ale podmaňující si vnímavého diváka kouzlem svých prostých imaginativních obrazů, oč prostších, o to nápaditějších. S takovým divadlem se na českých scénách není možné setkat jen tak. Snad právě proto může být podobná zkušenost ověnčena dojmem mimořádnosti.
(...)
Společný projekt režiséra Jana Nebeského, hudebníka Pavla Fajta a herce Davida Prachaře s názvem Neúplný sen, prezentovaný v prostorách pražského klubu Roxy/NoD je zážitkem navýsost poetickým, snovým a otevřeným.
(...)
Projev Davida Prachaře a Lucie Trmíkové je možné označit za virtuózní. (...) Především skrze jejich herecké mistrovství inscenace ožívá autentickou divadelností. Prachařova schopnost pracovat s prudkými střihy, jimiž suverénně a uhrančivě přechází z emoce do emoce (či přesněji skrze jejich předvedení), třeba ze zcizující přímé komunikace s diváky o každodenních banalitách do koncentrovaného herectví jevištní iluze, je přinejmenším podmanivá.

Roman Sikora, Literární noviny 7/2008

Režisér Jan Nebeský společně s herci Davidem Prachařem a Lucií Trmíkovou, hudebníkem Pavlem Fajtem a dalšími vytvořil unikátní mozaiku složenou nejen z existenciálně laděných citátů, ale rovněž z improvizovaných částí, v nichž zazářil hlavně Prachař; v rámci představení mj. vtipně upozornil na mezery ve financování nekomerčních projektů („Díky grantu jsme tady s vámi. Je to poslední grant v Čechách.“), vystřelil si (avšak nikoli zle) z pořadu Divadlo žije a přítomné nazýval sympatickým výrazem „čumáci“. Díky mnoha zcizovacím prvkům Prachař umně udržel kontakt s obecenstvem i v textově náročných pasážích.

Kateřina Rathouská, Reflex 51-52/2007

David Prachař
je jednou z nejvýraznějších hereckých osobností současného českého divadla.
Po studiích herectví na pražské DAMU (1982) byl angažován v libeňském Divadle S. K. Neumanna, kde spolupracoval mimo jiné s režisérem Janem Grossmanem a setkal se zde s režisérem Janem Nebeským (Osvald v jeho nastudování Ibsenových Přízraků), s nímž spolupracoval často i v dalších angažmá. (V sezoně 1988/89, kdy působil v Divadle E. F. Buriana, hrál například v jeho inscenaci Strindbergových Věřitelů).
V letech 1989–1992 byl Prachař členem Činoherního klubu a s režisérem Nebeským se tu setkal při práci na adaptaci Orestea a Shepardova Pravého západu.
Významné bylo jeho angažmá v Divadle Komedie (1994–2002), kde vytvořil celou řadu postav v režiích Michala Dočekala – například Solenyj v Čechovových Třech sestrách, Porcie v Shakespearově Kupci benátském, Edmund v Králi Learovi, Šťastlivec v Ostrovského Lese, Faust v Marlowově Tragické historii o doktoru Faustovi (Cena Alfréda Radoka 2001) či v inscenacích Jana Nebeského – Shakespearův Hamlet (Cena Alfréda Radoka 1994), Clov v Beckettově Konci hry, Hamlet – part 2 (představení s bubeníkem Pavlem Fajtem).
V roce 1999 zde režíroval svůj autorský titul Tiše ke světlu. Od roku 2002 člen činohry pražského Národního divadla.

Pavel Fajt
je český neortodoxní bubeník a avantgardní muzikant.
Host řady prestižních světových festivalů a scén v Evropě i zámoří – například Victoriaville Kanada, Mimi Marseille, Alternativa Praha, Knitting Factory New York, Music Unlimited Wels, Ring Ring Beograd, Banlieues Bleues – který společně koncertoval s nejlepšími světovými hudeníky (mj. Fredem Frithem, Tomem Corou, Markusem Therofalem, Jimem Menesesem, Geertem Waegemanem, Annou Homler či Stepanidou Borisovou).
Spoluzakladatel kapel Dunaj a Pluto nejvíce proslul letitou spoluprací s Ivou Bittovou.
Na festivalu DIVADELNÍ FLORA vystupoval již v roce 2005 (společně se slovenskou bubenickou legendou Dodo Šošokou), o dva roky později pak s italským bubeníkem Mariem Distasem. V roce 2006 na festivalu prezentoval (s Ondřejem Smeykalem a Ishimo Yumiko) svůj hudební projekt Autopilote.

Jaká je vaše představa hudebnosti tohoto textu? Myslím, že kdyby žil Pessoa v naší době, znal bych se s ním. Mám rád, když text občas otupí ostří a schoulí se do zálivu rýmu. Pessoa je toho schopen. Třeba vznikne i nějaká píseň.
Nacházíte v těchto tématech také humorný rozměr?

Člověk, který vyrůstal v Jižní Africe, překládal pro obchodní firmy v Lisabonu, psal texty, zabýval se okultismem a zemřel pro nadměrné pití alkoholu, musel mít smysl pro humor.

z rozhovoru s P. Fajtem během příprav inscenace Neúplný sen

Jan Nebeský
vystudoval režii na pražské DAMU, byl v angažmá v Klicperově divadle v Hradci Králové, Divadle S. K. Neumanna (nynější Divadlo pod Palmovkou), Divadle E. F. Buriana (nynější Archa), v pražském Činoherním klubu a v Divadle Komedie. Nejen v kontextu českého divadla je jedinečným režisérem s nezaměnitelným scénickým rukopisem.
K jeho nejvýznamnějším pracím patří inscenace her Henrika Ibsena Přízraky, John Gabriel Borkmann a Stavitel Solness, Strindbergovy Sonáty duchů, Calderónovy Dcery vichřice, Shakespearova Hamleta, Euripidova Orestea či trilogie Konec hry – Terezka – Marta. V Divadle Na zábradlí uvedl v roce 2001 ve světové premiéře hru JE SUiS – „detektivní báseň“ podle románů Georgese Bernanose. V Divadle Na zábradlí nastudoval rovněž hru rakouského dramatika Ernsta Jandla Z cizoty, která byla v roce 2006 prezentována na festivalu DIVADELNÍ FLORA.
Natočil televizní inscenaci Písař Bartleby.
Pedagogicky působí na pražské DAMU (Katedra činoherního divadla) a spolupracuje s Vyšší odbornou školou hereckou v Praze.

Fotograf Bohdan Holomíček a režisér Jan Nebeský (vpravo) během festivalu DIVADELNÍ FLORA 2006.