Inscenací Osmdesátdevět s podtitulem Trenažér jedné revoluce pokračuje Divadlo Feste (provozované občanským sdružením REPT) ve své dramaturgické linii Identita.
Prvním projektem linie byl divadelní tvar Identita I.: Náš islám, který měl premiéru 18. 1. 2007 v Experimentálním prostoru Roxy / NoD v Praze, druhým pak titul Popis obrazu/Bildbeschreibung (text: Heiner Müller), jenž byl – v česko-německém hereckém obsazení – poprvé uveden 15. 11. 2007.

Představení Osmdesátdevět – Trenažér jedné revoluce staví na zneklidňujícím zpochybnění autenticity revoluce jako zcela živelné a ulicí řízené události a současně na podtržení kontrastu mezi každodenním životem ve světě před převratem a po něm. Divadlo Feste v inscenaci kombinuje klasické divadelní postupy s interaktivní rekonstrukcí legendárních jednání mezi Občanským fórem a zástupci totalitní moci (diváci se tak v jedné části inscenace stávají Václavem Havlem, Petrem Pithartem, Sašou Vondrou, Šimonem Pánkem, Ladislavem Adamcem či Václavem Klausem). Divadelními prostředky je tak zprovozněn „revoluční trenažér“, v němž má každý divák příležitost zkusit si nanečisto zažít sametovou revoluci. Inscenace využívá autentické záznamy politických jednání revolučních dní, které zaznamenal Vladimír Hanzel v knize Zrychlený tep dějin. Charakteristické rysy těchto jednání pak inscenace zobecňuje a uvádí do souvislostí s dalším vývojem v naší zemi.

V našem představení (...) Listopadová revoluce funguje jako karneval. Lidé venku tančí a vytvářejí tak patřičnou kulisu tomu skutečnému převratu, který je spíš o hledání konsenzu, než o konfliktu mezi starým a novým, zlým a dobrým. Revoluční události roku 1989 nahlížíme dnešníma očima a klademe si otázku, jak tato doba ovlivnila českou identitu.

dramaturg Jakub Macek

Tvůrci rezignovali na jakékoliv chronologické či faktické ilustrování podzimních událostí roku 1989, ale jejich cílem je – jak deklaruje sám režisér – „provokovat a zneklidnit“. Proto u zrodu inscenace stojí nikoliv historická fakta, ale několik „provokativních a zneklidňujících“ otázek, jejichž úkolem je zpochybnit autenticitu a živelnost revoluce: „Jak to, že ta změna proběhla tak hladce? V čem spočívala? Jak se to, co označujeme za demokratické, rodí z totalitního? Jak se od něj odlišuje? A byla to vůbec revoluce?“ Honzírek tak chce poukázat na to, že revoluční události u nás byly vlastně „nevyhnutelné a samozřejmé“ díky předchozímu pádu totalitních režimů v mnoha jiných zemích Evropy a v konečném důsledku šlo vlastně jen o „předání moci.“ Zároveň celou revoluci přirovnává k bachtinovskému karnevalu.
(...)
Jednoduchá scéna a minimum rekvizit dávají největší prostor samotným hercům. Těmi nejsou jen představitelé tří vysokoškoláků (Jan Grundman, Barbora Milotová, Tereza Richtrová) a šaška (Sergej Sanža), ale každý, kdo se v tu chvíli nachází ve sklepním prostoru Reduty. Zapojení diváků do akce (a nejde jen o nějaký krátký a bezvýznamný okamžik, nýbrž o značnou část inscenace) je skvělým tahem, ale může být zároveň i kamenem úrazu. Ne všichni totiž dokáží plynule a nahlas číst, často se ztrácejí. Nicméně autorům nešlo o dokonalé přečtení přidělených textů, ale o umožnění divákům prožít autenticitu jednání a vžít se do jednotlivých osobností. Zároveň tato forma rozprostírá široké pole působnosti pro Sergeje Sanžu, který dokonale a pohotově využívá svých improvizačních schopností.
(...)
Inscenace Osmdesátdevět nabízí další z mnoha zpracování událostí tzv. sametové revoluce. Je sympatické, že tvůrci nezvolili otřepaný dokumentární styl, ale snažili se o zcela netradiční pohled. Je ovšem otázka, nakolik inscenaci dokáže rozumět mladší generace diváků. Vždyť jména jako Havel, Klaus, Kocáb či Horáček dnes chápeme ve zcela jiných souvislostech a další – jako Mohorita, Adamec či Malý – nám neříkají vůbec nic.
Nicméně po téměř dvaceti letech od listopadových událostí je třeba klást si výše zmíněné „provokativní a zneklidňující“ otázky a hledat na ně odpovědi.

Lucie Hřebíčková, rozrazilonline / 3. 12. 2008

Plánujete pokračovat v reflexi českých dějin i za rok 1989? Představuje pro vás novodobá česká historie téma?
Následující díl cyklu o identitě by měl souviset s tématem osvobozování, které se nás týkalo zejména v letech 1945 a 1968, přestože vždy mělo radikálně odlišný význam. Zajímá nás však obecně téma osvobozování prostoru, a to i v současných souvislostech takzvaně osvobozovacích misí v Afghánistánu, Iráku nebo Kosovu. Mě osobně nejvíc zajímá, kolik se v roce 2008 vejde do procesu osvobozování násilí. Vezměte si, kolik násilí páchají evropští vojáci v Africe, především na ženách. Dělají tam totéž, co ruští vojáci u nás v roce 1945. Rusové nebyli za válečné zločiny nikdy potrestáni, na rozdíl od Němců a Japonců. Toto téma bylo vytěsněno, a tím pádem se násilí děje dál. Přestože na ně upozorňují různé nevládní organizace, součástí většinového mediálního diskurzu není. Nikde se nepíše: Francouzský voják znásilnil třináctiletou holčičku v Kongu.
Proč si Divadlo Feste vybralo za zastřešující téma identitu?
Zajímá nás identita prostoru, ve kterém žijeme. A teď je otázka: co je ten prostor? Je to západní civilizace, Evropa, Česká republika nebo Brno? Každý z nich generuje jiné téma, ať už je to islám, média nebo zlomové roky 1945 a 1968. Co udělala globalizace s těmito prostory a identitou jejich obyvatel? Člověk patří kamkoliv a nikam. Na jedné straně globalizace rozložila identitní konstanty, ale zároveň nabídla prostředky lokálního rozvoje. Díky komunikaci v mezinárodním prostoru, díky internetu můžu s Maďarem a Japoncem spolupracovat na rozvoji české regionální kultury. Identita se kompletně přeměňuje. I u nás poprvé pozitivně.
Jakou funkci by podle vás mělo mít v současnosti divadlo?
Myslím, že by mělo být aktivní, chcete-li angažované. To ale neznamená, že by nemohlo být zároveň zábavné. Například inscenace SKUTRů nebo Indián v ohrožení Jiřího Havelky uváděný v HaDivadle podle mě dokazují, že je možné dělat chytrou zábavu, která klade otázky. Všechny tyto dílčí funkce divadla – společensko-kritická, zábavní, poznávací – by však podle mě měly sloužit k tomu, aby divadlo otevíralo prostor, nový způsob uvažování. Myslím, že historie naší země generuje obrovské množství otázek, které jsou tabu, a právě dekonstrukce všech těch mýtů a předsudků představuje hozenou rukavici pro divadlo.

z rozhovoru s režisérem Jiřím Honzírkem, Divadelní noviny 19/2008