scéna	Jarosław Koziara
kostýmy	Robert Kuśmirowski
hudba	Mariusz Bogdanowicz
multimediální projekce	Marek Krupa
režie	Witold Mazurkiewicz
premiéra	24. 1. 2009
hrají	Jarosław Tomica Michał Zgiet

představení bude uvedeno
v polském znění s českými titulky

Dvojice postav, dva emigrantské osudy, dvě radikálně odlišné povahy, dva způsoby uvažování, dva světy... Jsou však natolik rozdílné, jak by se mohlo na první pohled zdát? Intelektuálský AA (Jarosław Tomica) a prostoduchý XX (Michał Zgiet) se střetávají ve zbrusu nové inscenaci Mrożkových Emigrantů v provedení souboru Kompania Teatr z polského Lublinu a v objevném a novátorském režijním zpracování kmenového režiséra tohoto divadla Witolda Mazurkiewicze. Suterénní místnost zahlcená a prosvětlená mihotavými záblesky televizních obrazovek, které do stísněného prostoru vysílají útržkovité paprsky aktuálních rozhovorů, zpráv a událostí – mediální šum, jehož jsme každodenně sami svědky. Co tuto dvojici v podobně vyhraněné atmosféře spojuje? Vykořeněnost, odcizenost, emigrace, střet se světem, který opustili a do nějž se nechtějí či nemohou vrátit? Velkolepá válka idejí, klasické dílo s novými významy v přímém přenosu!

Witold Mazurkiewicz přivedl prostřednictvím premiéry své nejnovější inscenace zpět na světlo starší text Mrożkových Emigrantů. Skvělé herectví a znamenitá inscenační práce v každém ohledu! Inscenace se sleduje s potěšením a diváci v tempu kvapného kankánu propukají v salvy smíchu, které záhy střídají záplavy slz.

Palikot.blog.onet.pl / 26. 1. 2009

V inscenaci Emigrantů léta Páně 2009 přichází Witold Mazurkiewicz s receptem na aktualizaci Mrożkovy dramatické tvorby, jakkoli nadmíru náročné pro vnímání dnešního diváka. Nejvýrazněji se zde projevuje jeden v podstatě prostý motiv: kromě dialogu intelektuálského AA a prostoduchého XX, v němž se navzdory jeho zdánlivě tragikomického charakteru skrývá i řada námětů k zamyšlení, nás současně atakuje kočičí mrouskání z televizních obrazovek, jež čas od času přebírá pomyslný štafetový kolík a nárokuje si veškerou pozornost publika. Jedná se o poněkud riskantní a paradoxní snahu o záchranu Mrożkových idejí před katastrofou, která se projevuje zhruba v posledním desetiletí, tedy před informační explozí, před světem, v němž se přestaly číst knihy s výjimkou jejich zestručnění v délce jediné věty, před světem, v němž se i přesto lze „ubavit k smrti“. Inscenátor se neuchýlil k trendu posledních let, kdy mnozí divadelní dramaturgové bez špetky úcty přepisují starší texty a radikálně mění jejich vyznění i jazyk a současně do nich vkládají vlastní politické názory.
Tvůrce se však zároveň netváří, že neví, oč v daném textu jde, nerozmělňuje jej a nepozbavuje jej zásadních významů. Na druhé straně však Mazurkiewicz nepřistupuje vůči dramatickému textu s tak bohatou inscenační historií se zbytečně posvátnou úctou a naopak vychází z (nejspíše) správné domněnky, že zahltit publikum smrští půldruhé hodiny trvající čisté jevištní konverzace by mohlo diváky notně nudit a otupilo by ostří ukrytá v dramatickém příběhu. Mazurkiewicz tak došel – ve snaze vyhnout se oběma zmíněným krajnostem – k poutavému kompromisu. V zásadě setrval v úctě vůči Mrożkově dramatické předloze, kterou však zručně navléknul do moderního inscenačního hávu, jenž vede k tomu, že valná řada problémů, jež se v Emigrantech objevují, vyznívá tak, jako by byly načrtnuty včera.
Nemalou zásluhu na tom mají i herecké výkony Jarosława Tomicy (AA) a Michała Zgieta (XX), kteří své vzájemné drama rozehrávají v realistickém duchu, v nezředěné doslovnosti v poměru jedna ku jedné, která je navíc tu a tam citlivě odstínována groteskním vyzněním. Je jen dobře, že podobným scénickým postupům, jako například donekonečna se stupňující grotesce, jež se ve velké míře objevovaly v dřívějších inscenacích divadla Provisorium-Kompania Teatr, zde byl poskytnut značně omezený prostor. Postavy jsou oproti tomu utvářeny na základě výchozího textu, jenž má velmi blízko ke skutečnosti, která je v tomto případě sama o sobě groteskou, a nevyžadoval si výraznějších zásahů. Proto i zde zůstává Tomica pouhým deklasovaným intelektuálem, neúspěšným spisovatelem, který přišel na kloub příliš mnoha věcem a uchýlil se k ironizujícímu cynismu, zatímco Zgiet je natolik naivně přímočarý v pojetí prostoduchosti své postavy, až člověk snadno uvěří, že v jeho duši číhá jakési tajemství.
(...)
Časový odstup vede k zajímavému přehodnocení Mrożkova dramatu. Zdálo by se, že první housle zde bude hrát upovídaný intelektuál AA, který v dialogu s proletářským XX nadhazuje své notně zahořklé rozbory na téma zotročení a „prokletého daru svobody“. Právě tehdy se však nejvíce projevuje postava onoho XX, obyčejného člověka, jenž „nesnáší bídu“, a proto nechal ve vlasti ženu i s dítětem a několik posledních let se nechává střídavě zaměstnávat při výkopových pracích, přičemž na všem důsledně šetří a ostatním pak tvrdí, že počká ještě další rok, pár měsíců, vydělá si dalších pár tisícovek dolarů, eur nebo švýcarských franků, kdoví... U vtipů týkajících se stravy, jejímž základem jsou konzervy s psím žrádlem, neznalosti jazyka, naivních snů ve smyslu, že „až se vrátím domů, tak všem ukážu, nakoupím vodku...“, tuhne smích na rtech. Kolikrát už jsme sami slyšeli podobné historky, rozhovory a ujištění o brzkém návratu domů? Žijeme totiž v zemi, z níž se rekrutují dva milióny podobných XX.

Grzegorz Kondrasiuk, ZOOM 2/2009

Mazurkiewiczova inscenace svým pojetím herectví diváky strhuje
Hlava Witolda Mazurkiewicze společně s rukama scénografa Jarosława Koziary nastolují realitu, v níž se symbolem emigrace stává televizní přijímač, přesněji řečeno plátno, které je pro nás jakýmsi oknem, skrze nějž sledujeme svět pádící kolem nás v šíleném tempu, svět, jenž nás nutí provádět nejrůznější skutky, svět, který nás chce šokovat bídou jedněch a bohatstvím druhých a svádí nás vidinami štěstí pronášenými z úst politiků... Jeviště je zahlceno desítkami televizních přijímačů velmi různorodých a nejspíš stále lepších a lepších modelů, z nichž přibližně desítka vysílá každou chvíli zpravodajství doprovázené notoricky známými výjevy, jako například prohlášení prezidenta Donalda Tuska o tom, že zde brzy vybudujeme druhé Irsko a Poláci se tak již do ostrovní země nebudou muset vydávat za prací... Jsme svědky nepřetržité show, jež se však odehrává jakoby mimo nás.
(...)
Největší deviza nové lublinské inscenace Emigrantů však spočívá v herectví. Jde o intenzivně herecké představení, dokonale herecky zvládnuté a podobou svého herectví strhující. Jarosław Tomica a Michał Zgiet vytvářejí dvojici postav přesně ušitých na míru mrožkowskému dualismu lidských postojů, povah a hodnot. Tomicova interpretace je naprosto vynikající: herecký představitel ve své roli odhaluje neustále hlubší šíři hereckých vyjadřovacích prostředků, přičemž zcela svobodně nakládá s gestem i se slovem, za pomoci slov dokáže svádět, zveličovat, ale i zastrašovat, snižovat na významu, podceňovat. Podobně i Michał Zgiet, jinak představitel charakterních rolí, zde znamenitě vykresluje postavu zemitého, přičinlivého skrblíka a podvodníčka spolu s jejím zásadním psychologickým zázemím, nicméně i přesto neustává v pátrání po skryté vrstvě postavy, v hledání stop odlišného charakteru, ozvěny pochyb a dokonce i náznaků jisté lyriky.

Grzegorz Józefczuk, Gazeta Wyborcza / 26. 1. 2009

O dobře odvedené práci se obyčejně mluví s použitím rčení „k tomu nelze nic dodat“, případně „na tom se nedá nic změnit“. Přesně takoví jsou i Emigranti Sławomira Mrożka, jeden z nejzásadnějších dramatických textů poválečné polské literatury. Text z dnešního pohledu působí tak, jako by jej dramatik právě dopsal.
(...)
Mrożkovo pojetí „emigrace“ koresponduje stejně přiléhavě s naší dobou jako s Gierkovou politickou epochou. To je paradox hodný skutečného umění, s nímž ve svém inscenačním pojetí změřil síly i Witold Mazurkiewicz a nakonec zvítězil.
(...) Režisér vsadil na aktuálnost témat, na něž se velký dramatik ve svém díle zaměřil, a zbytek úsilí již klidně mohl ponechat na hereckých představitelích. A jsou to právě oni, kdo se dokázali vypořádat s tím, co je na Mrożkovi vůbec nejdůležitější – se životem člověka, který nedokáže žít jako člověk.

Teresa Dras, Kurier Lubelski / 26. 1. 2009

(...) Jevištní prostor inscenace Emigrantů představuje schematicky pojatá suterénní místnost, jejíž nepřekonatelnou hraniční bariéru tvoří televizní přijímače – a to hned celá řada modelů různých generací, z nichž většina čas od času vysílá symbolické zpravodajství (autorem scény je Jarosław Koziara). Televizory již svým vnějším vzezřením zapadají do jevištní skutečnosti, jež je v Mazurkiewiczově pojetí shodná s dobovým prostředím, do něhož bylo původně Mrożkovo drama umístěno. Již samotná přítomnost televizních přijímačů na scéně, a to navzdory jejich moderní podobě, otevírá prostor asociacím typu show, masová kultura, globální produkt, jež současně vymezují dnešní výklad problematiky emigrace, a to jak té hmatatelné, motivované výdělkem, směřující do velkého světa, tak i emigrace hlubší, uskutečňující se tváří v tvář padajícím bariérám a šíření různého druhu sociálních sítí – emigrace virtuální, zprostředkované.
(...) Herečtí představitelé jsou obsazeni ve shodě s vlastními předpoklady a své role interpretují znamenitým způsobem, jenž nesklouzává ke stereotypnímu pojetí hrdinů. Spojení hereckého vyjádření s inscenačním pojetím, jež nepochybně umocňuje celkové sdělení, dokáže po celé dvě hodiny trvání dialogu mezi dvojicí emigrantů se závěrečným tragickým vyústěním udržet divácké soustředění. Mrożkův text na jevišti doslova ožívá; jsou z něj vydobývány vrstvy humoru, jež jsou v něm přítomny a předloha není žádným způsobem nadměrně aktualizována ani archaizována, leč je zcela čitelným odrazem toho, co se odehrálo v minulosti a zároveň přináší značně zásadní kontext potřebný k interpretaci současnosti.
(...)
Mazurkiewiczovi se v Emigrantech podařilo vyjádřit nejen souvislé sdělení – jednoduché, a přesto pro divácké vnímání nikoli povrchní a plytké. Byl rovněž úspěšný v popisu zkondenzované reality dnešního Polska, jež je v jeho pojetí vylíčena bez příkrých diagnóz – s odkazem na šíře pojatou situaci současného světa.

Marta Zgierska, Nowa Siła Krytyczna / 28. 1. 2009

Sławomir Mrożek (*1930)
Polský dramatik, satirik, prozaik, grafik a karikaturista, jedna z nejvýraznějších postav polské poválečné kultury a literatury.
Studoval architekturu na Akademii výtvarných umění v Krakově. Od roku 1963 žil postupně v Paříži, USA, Německu, Itálii a v Mexiku – v letech 1996–2008 se po svém návratu do Polska znovu usadil v Krakově. V současnosti žije v jihofrancouzském Nice.
Začínal v padesátých letech tvorbou karikatur, komických a absurdních povídek a satirických útvarů, literárních parodií a grotesek – snad nejslavnější ukázkou tohoto směru Mrożkova díla je povídková sbírka Slon (Słoń, 1957) – až se posléze začal věnovat psaní divadelních her, zpočátku s podobně groteskním a parodickým zabarvením. Od šedesátých let se již tematika jeho her nese v metaforickém duchu s výrazným intelektuálním a filozofickým poselstvím. Mrożek je dnes celosvětově uznávaným dramatikem a bývá často označován za představitele absurdního dramatu.
Z jeho bohaté dramatické tvorby stojí kromě politicko-psychologické studie Emigranti (Emigranci, 1974) za zmínku následující díla: útok na zkostnatělé myšlenkové stereotypy Smrt poručíka (Śmierć porucznika, 1963), úspěšné podobenství o řádu a chaosu Tango (1964), společensko-historická metafora Krejčí (Krawiec, 1964/1977), sonda zkoumající roli umění v současném světě Jatka (Rzeźnia, 1973), dramata Letní den (Letni dzień, 1983), Láska na Krymu (Miłość na Krymie, 1993) či krátké absurdní hříčky Krocan (Indyk, 1960) a Na širém moři (Na pełnym morzu, 1961).
Mrożek je také autorem řady knih pro děti, obrázkových anekdot a karikatur. Velká část jeho prozaické i dramatické tvorby vyšla v českých překladech a byla inscenována českými i slovenskými divadly.