Katyń
scénář	Andrzej Mularczyk, Przemysław Nowakowski, Władysław Pasikowski, Andrzej Wajda
kamera	Paweł Edelman
střih	Milenia Fiedler, Rafał Listopad
hudba	Krzysztof Penderecki
hrají	Artur Żmijewski (Andrzej), Maja Ostaszewska (Anna), Andrzej Chyra (Jerzy), Danuta Stenka (Róza) a další
	117 min

Setkání dvou zel nejen druhé světové války – nacistické ideologie a sovětského teroru – ve filmu dostává zvlášť trpký odstín v poválečném přehazování zodpovědnosti za masakr i v represích vůči těm, kteří si troufnou prosazovat pravdu ve zdánlivě svobodném poválečném období.

Irena Hejdová, Aktualne.cz

Wajda nevypráví přímočaře – až do konce příběhu ponechává otevřené, co se vlastně stalo, když se pozůstalé ženy, strádající nejprve pod německým a poté pod ruským panstvím, jen dohadují o osudech svých blízkých. Katyň vnějškově napodobuje strukturu detektivního pátrání, kdy se s pomocí různých náznaků – třeba prostřednictvím dochovaného deníku jedné z obětí masakru – vyjevuje konečná pravda.

Jan Jaroš, Rozhlas

Wajdova Katyň zpracovává skutečné události druhé světové války – v roce 1939, při společném sovětsko-německém napadnutí Polska, padlo do komunistického zajetí okolo dvaceti tisíc polských důstojníků. Sovětská armáda se rozhodla nepohodlných osob zbavit – všechny převezla k obci Katyň, popravila je střelou do týla a pohřbila v masovém hrobě. Němci v roce 1943 hromadné pohřebiště (na základě udání místních obyvatel) odhalili a sbírali důkazy, aby usvědčili pravého viníka. Německá armáda obviňovala sovětskou, sovětská německou. Až za Gorbačovovy politické oblevy přijal Sovětský svaz zodpovědnost za spáchaný masakr a odhalil archivované dokumenty. Do té doby, především v poválečném období, byli pozůstalí po zastřelených důstojnících pronásledováni a perzekvováni, aby o katyňských událostech, které měly navždy zůstat zapomenuty, nemohli svědčit...
Snímek postrádá jednoznačně definovanou hlavní postavu či tradiční konzistentnost – Wajda buduje mnohovrstevnatou mozaiku, v níž si jednotliví účastníci předávají pomyslnou štafetu, aby každý z nich dopověděl kousek chybějícího příběhu. Jakoby režisér chtěl dát zaznít každému z dvaceti tisíc smrtelných výkřiků (ostatně jedním z popravených důstojníků byl i jeho otec). Emocionálně nejvypjatější scény filmu, především pak masovou popravu, zprostředkovává s chladným a zdánlivě nezúčastněným pohledem.
Wajda ukazuje na pozapomínanou stránku války – na každodenní boj, který se však neodehrává na bitevním poli či na barikádách. Hovoří o ženách a dětech, které zůstávají ve vysídlených vsích a městech a pokoušejí se přežít, jak se dá – navzdory neustálému strachu o své nejbližší. O lidech, jejichž frustrace kulminuje ve chvíli, kdy se z vrahů stávají osvoboditelé...
Většina filmu se nese v relativně klidném a rozjímavém tempu. V posledních dvaceti minutách však snímek spěje do strhujícího finále, v němž Wajda – v hrůzných a naturalistických obrazech – dokazuje, že je schopen (stejně jako v období „kina morálního neklidu“) pojmenovávat události přesně a nezastřeně.

Kateřina Surmanová

Andrzej Wajda (*1926) vystudoval malířství v Krakově a režii na Vysoké filmové škole v Lodži. Začínal jako asistent u Aleksandra Forda, který později působil v jeho štábu při realizaci Wajdova debutu Pokolení, kde se režisér poprvé vyrovnával s tématikou hitlerovské okupace Polska. To se stalo jeho konstantním autorským rysem – kromě mravně poučených a silných filmů, jimiž komentoval rozklad jedincovy morální integrity uprostřed oportunistické a pohodlné komunistické společnosti (kupř. snímky Člověk z mramoru či Člověk ze železa). (KS)