S ředitelem Petrem Nerušilem o programu letošní Divadelní Flory, srdečních záležitostech a nečekaných režisérských výzvách.
Nejčastější otázkou na tebe teď asi pravděpodobně je, kam se letos podělo tradiční festivalové motto? Letos jsme se dobrovolně rozhodli nesvazovat výběr titulů nějakým leitmotivem a v rámci půlkulatého jubilea nabídnout festivalovému publiku aktuálně nejinspirativnější tuzemské inscenace – bez ohledu na žánr či téma – a představit tvorbu předních českých inscenátorů. Vzhledem k tomu, že nechceme, aby festival ztratil mezinárodní charakter, zařadili jsme do programu i zahraniční koprodukce, v nichž mají své zastoupení výrazné osobnosti či ansámbly současné české taneční scény. Jakýmsi neoficiálním mottem Divadelní Flory je patnáctka s vykřičníkem, na čemž grafik Vláďa Vaca postavil – společně s fotkami Ondřeje Hrušky – design letošního ročníku. Ten by měl oslovit hlavně mladé publikum a naznačit, že už sice máme něco za sebou, ale mnohem víc je toho ještě před námi. (smích) Chtěli jsme představit dramaturgii a vizuál, jež by byly jakýmsi kontrapunktem k charakteru a prezentaci jiných etablovaných festivalů v Olomouci, odvolávajících se spíše k tradici a historii. S vědomím, že rozesmáté či křičící slečny Ema, Tereza a Pavla plus záplava růžové barvy mohou na někoho působit infantilně, případně mu i trochu lézt na nervy. Myslím, že festival by měl taky provokovat...
Na který titul z letošní festivalové nabídky se těšíš nejvíc? Těším se na spoustu kvalitních představení – těžko se mi z nich vybírá jedno jediné – ale i na skvělé koncerty a spoustu milých hostů, kteří během Flory do Olomouce dorazí. Taky se samozřejmě těším na příjemnou festivalovou atmosféru a každé nové číslo festivalového zpravodaje. (smích)
Pomalu se stává tradicí, že Divadelní Flora nabízí i představení v jejich premiéře. Která to jsou letos? Letošní Flora uvede hned první den festivalu dvě domácí činoherní premiéry – Tarantovu Markétu Lazarovou v Moravském divadle a Jelínkovu Grotesku, která vznikla ve spolupráci s Divadlem na cucky. Věřím ale, že si diváci zajdou hlavně na dvě světové taneční premiéry, které vznikly přímo pro festival. Jak duet švédské choreografky Charlotty Öfverholm Found and Lost nastudovaný s renomovaným českým souborem VerTeDance, tak inscenace Beyond britské tanečnice Karly Shacklock jsou skutečně exkluzivní záležitostí, jež podle mého názoru zvyšují atraktivitu programu Divadelní Flory a 15. ročníku festivalu jednoznačně dodávají na prestiži. Mimořádné zážitky slibuje také doprovodný program... Kromě filmových projekcí se diváci mohou těšit na spoustu koncertů, které se letos vracejí na nádvoří Konviktu. Bude to žánrová i mezinárodní všehochuť – od jazzu přes rock až k melodické elektronice v podání kapel z Polska, Slovenska či Maďarska. Žánrově neuchopitelná, nicméně výjimečná bude určitě audiovizuální performance Sváteční pop výtvarníka Petra Nikla, hudebníků Milana Caise, Jiřího Hradila, Ondřeje Smeykala a VJ Clada v Jazz Tibet Clubu. Velkým lákadlem bude určitě i projekce VJ´s Rots na fasádu Moravského divadla ve čtvrtek 19. května. Co by si podle tebe diváci ještě neměli nechat ujít? Určitě by neměli propást poslední možnost vidět vynikající představení Racka v režii Daniela Špinara, který vloni na Floře uvedl inscenaci Vojcka. Představení, které mnozí kritici srovnávají s legendárními čechovovskými adaptacemi Petra Lébla, bude mít v Olomouci svou neoficiální derniéru. Senzací podle mě bude také zakončení letošního festivalu na scéně Moravského divadla, o které se postará mezinárodní taneční ansámbl 420PEOPLE s fantastickým představením Affordance. Jaké divadlo je ti blízké? Takové, které mě nenudí. Máš oblíbeného režiséra nebo divadelní soubor? Z českých tvůrců mám hodně rád režie Pitínského nebo Mikuláška, ale třeba i Burešovou, Nebeského, Morávka či Pařízka, což je myslím evidentní i z každoroční dramaturgie festivalu. Na některé soubory si rád zajedu častěji, některé mě baví méně... Divadlu se věnuješ také aktivně – v letošní sezóně měla obnovenou premiéru úspěšná inscenace hry Obraz francouzské autorky Yasminy Rezy, kterou jsi nastudoval s bývalými herci Moravského divadla Dušanem Urbanem, Martinem Mňahončákem a Pavlem Juřicou. Jakou další látku bys chtěl režírovat? Já jsem nikdy režijní ambice neměl. Všichni tři zmiňovaní herci měli chuť vyzkoušet si intimnější inscenaci a spolupráce s nimi byla moc příjemná. Nikdy mne ale nenapadlo, že by měla být začátkem nějaké mé takzvané režisérské kariéry. Přesto jsme se loni na podzim začali s Terezou Richtrovou, Dominikou Šindelkovou a Dušanem Urbanem scházet nad úžasným Bernhardovým textem Ritter, Dene, Voss, poněvadž nám to přišlo jako dobrej nápad. (smích) Během zkoušek jsme se ovšem dozvěděli, že je u téhle hry velký problém získat autorská práva, takže momentálně nevím, zda inscenace vůbec vznikne. Uvidíme... Půlkulatý ročník svádí k bilancování – jak hodnotíš uplynulé ročníky? Něco se povedlo víc, něco míň, což je v životě normální. Nemám moc tendenci ohlížet se, ale spíš se dívat dopředu. Věřím, že festival bude v budoucnu ještě zajímavější a pestřejší, seženeme víc peněz, pozveme víc souborů i hostů, oslovíme nové diváky... Myslíš si, že Olomouc je to pravé místo pro divadelní festival? Já zkrátka v Olomouci žiju a na Floře se podílím už tolik let (smích), že moc nepřemýšlím o tom, zda by nebylo lepší dělat festival někde jinde. Fakt je, že kmenoví diváci zdejšího Moravského divadla jsou dost konzervativní, ale to platí pro většinu třísouborových městských scén v republice. Myslím, že Olomouc je ideální místo pro festival – je tu určité divadelní zázemí i tradice, fajn festivalové publikum a taky spousta studentů. Do budoucna by samozřejmě byla potřebná existence středně velkého divadelního sálu. Pro určité tituly je Divadlo K3 na Konviktu příliš malé a scéna MDO naopak zbytečně velká. Co uděláš jako první, když festival skončí? Vyrazím na pivo. A zřejmě i na něco ostřejšího. Týden po Floře si pak zajedu na Divadelní svět do Brna – podívat se na asi dvacet inscenací a zjistit, jak se brněnským kamarádům povedl festival se zhruba pětinásobně větším rozpočtem. (smích)