prodej a rezervace vstupenek
Moravské divadlo Olomouc
WebTicket

pokladna MDO
tel. 585 500 500
pokladna@mdol.cz

FESTIVALOVÉ ŘEVUE

VIDEOZPRAVODAJ

Když se obyčejný příběh stává neobyčejným

Sešla jsem se s třemi skvělými herci a krásnými lidmi v divadelním klubu. S chlebem, tlačenkou a voňavými bramboráčky (Gabriela Mikulková), s pivínky (Václav Vašák a Jiří Vyorálek), kohoutkovkou a diktafonem.

Stalo se to po současném nejúspěšnějším představení brněnského Národního divadla Korespondence V+W a pro mě nejkrásnějším počinem za celou uplynulou sezónu, které ještě kupodivu nezískalo žádnou cenu (!). Bylo to krásné a nebylo toho dost. Témat by byla spousta, čas však tlačí vždy a všude. Tlačil i při přípravě této inscenace, kterou měl původně režírovat J. A. Pitínský, nikoli Jan Mikulášek, jež vznikla během měsíce.

Spolupráce na inscenaci V+W byla vaší první spoluprací s režisérem Mikuláškem?

Václav: Ne ne ne, s Mikuláškem jsem spolupracoval podruhé, nebo potřetí? Dělal jsem s ním Krvavou svatbu v Mahenově divadle před pár lety, pak následovaly Elementární částice, které hrajeme dodnes, Korespondence a teď s ním chystáme v Redutě Europeanu od Patrika Ouředníka, takže ta spolupráce se docela pěkně rozjela, za což jsem nesmírně rád.

Vy jste spolupracoval s Redutou poprvé?

Jiří: Byla to pro mě druhá spolupráce s Redutou. Druhá, nebo třetí? (to mentální propojení i po špílu! pozn. red.). Každopádně teď taky chystám Europeanu.

Ve vašem případě šlo o první spolupráci s brněnským divadlem?

Gabriela: Ano, úplně první. A první spolupráce s Jirkou a Vaškem. První a parádní. Díky nim mám to představení tak ráda.

Jak se hledala stylizace zejména pro tak osobité typy, kterými V a W byli, aniž by to sklouzlo k citacím, napodobování a prázdnému pitvoření?

Václav: Honza přesně věděl, co nechce. Nechtěl stavět pomník, nechtěl dělat nějaké forbíny, zpívat V+W písničky, takže jsme společně hledali tvář bez těchto šablon. Vyzkoušeli jsme spoustu variant, přemýšleli nad tím, co to vlastně znamená korespondence, jak pracovat s její monologickou strukturou, až nám z toho nakonec vznikl příběh smutných klaunů. Nechtěli jsme napodobovat Wericha, ať v mluvě nebo v gestech, nebo hledat Voskovce někde ve filmu, kopírovat, jak se pohybuje, šli jsme spíše po příběhu těch Klaunů.

Jiří: Hledá se to v jemnostech. Ale u Wericha to, myslím, bylo jednodušší, protože byl známější, kdežto o Voskovcovi se mluvit nesmělo. Ještěže jsme s Vaškem dobří kamarádi a vzájemně si ty role nezávidíme.

Gabriela: Pro mě ta stylizace byla hrozná, do poslední generálky jsem nevěděla, jak mám Zdeničku hrát, protože se zkoušelo opravdu na poslední chvíli a navíc těch textových ploch tam mám minimum, takže byla pozornost věnovaná hlavně klukům. Mně ale taky zkoušení vždycky děsně dlouho trvá. Byla jsem opravdu marná. No ale na veřejné generálce jsem tam něco udělala, ono to zafungovalo a už jsem to měla.

Jak se hraje s pupkem (míněn veliký vycpaný břich, nic impertinentního)?

Jiří: Strašně, navíc v tom dnešním vedru. Taky to byla pro mě nová zkušenost v rámci zkoušení jít na záchod a nevidět si na něj, to je nezvyk, ale aspoň jsem si natrénoval, jaké to bude za pár let…

Co je pro vás osobně nejsilnějším tématem inscenace?

Václav: Je tam toho hodně. Vydali jsme se cestou polidštění jejich osudů. Vynechali jsme téměř jejich profesní život, něco tam sice zůstalo, ale nic moc konkrétního. Nejdůležitějším zůstal ten lidský rozměr – síla příběhu těchto sice geniálních lidí, ale příběhů, které můžeme slyšet a zažít dnes a denně. Do toho však vstupuje síla jejich přátelství, mentálního propojení, společná tvorba, čímž se ten obyčejný příběh násobí a stává se neobyčejným.

Jiří: Příběh dvou velmi blízkých, bolestně rozdělených lidí a životní kolotoč, který se tím rozjede. Veliká sláva, kterou následuje velký smutek. Totální mentální propojení, podobně to můžou mít snad jen dvojčata.

Gabriela: Přátelství.

Máte svého Voskovce/Voskovku, Wericha, přítele, který vás dotváří, bez něhož jste nekompletní?

Václav: Takového nemám, ale mám okolo sebe pár skvělých lidí, na které se můžu spolehnout. Rozhodně však vzniklo velmi zajímavé pouto mezi námi herci během zkoušení a repríz, výjimečné v dnešním divadelním světě, toho si moc vážím.

Jiří: Takovýho kamaráda teda nemám. Mám výborný, vynikající kamarády, ale takovýho ne. (Náhle se zatváří záludně a dodá veliké moudro, doprovázené smíchem, pozn. red.) Přátelství, to je někdy víc než pastelka, je to ruka, která svírá stromy plné lidí… Já nevím.

Gabriela: Když nepočítám ségru a celou rodinu – mám výbornou rodinu – tak mám dvě holky. Taky se nevidíme často, ale víme o sobě a podporujeme se i na dálku.

Co jste dělali v patnácti letech?

Václav: To je období prváku, střední škola (mechanik a seřizovač obráběcích strojů a číslicových linek). Internát, vycházky, muzika. Byl jsem poprvé pryč od rodičů, měl první lásky. Do toho přišla revoluce, komická, směšná z mého pohledu. Byla to pro nás první rebelie, trochu stávka, ale spíš taková dětská revolta, trikolory, placky s Havlem, ale vlastně to byla záminka pro útěk ze školy… Nic extrémně zajímavého.

Jiří: Chodil jsem na konzervatoř, vymetal kinokavárny a díval se na filmy. Docela dobrý na patnáct let, ne?

Gabriela: V patnácti jsem byla v prvním ročníku na konzervatoři a měla jsem hrozně vysoké sebevědomí – herecké sebevědomí. Myslela jsem si, že prostě vyjdu z konzervatoře a budu na roztrhání. Že mě všichni budou chtít do angažmá. To sebevědomí mi vydrželo rok. Pak mi došlo, že jsou ty věci trošku jinak…

Je něco, o čem se dá říct, že jste dělali patnáctkrát?

Václav: Možná, že jsme měli dnes patnáctou reprízu. To by mohlo sedět.

Jiří: Patnáctkrát mi bylo smutno, patnáctkrát jsem byl veselej, patnáctkrát jsem spal, jedl a jednou jsem vypil patnáct piv. Dávno je pryč doba, kdy jsem se držel jen patnácti cigaret denně.

Gabriela: O polovinu narozenin míň, teda víc! (smích téměř hurónský)

Jaké to je být na volné noze (Jiří), spolupracovat s různými divadly (Gabriela) a cestovat?

Jiří: Na volné noze se mi dýchá svobodněji. Samozřejmě jsou období, kdy dva měsíce nemám práci, pak ji ale zase mám a třeba i moc. Ten princip práce je daleko svobodnější než být zavřenej někde v angažmá, chodit na schůze a naplňovat rudou záři nad Brnem. Jinak divadlo dělám pořád výhradně v Brně, ale když mi zavolá Robert Sedláček, tak klidně točím i film v Praze… Občas něco v té Olomouci (rozhlasové inscenace s M. Burešem). Jinak teda nerad cestuju. Hlavně nikam do zahraničí, v tom je mi právě sympatičtější z tandemu ten Werich, že zůstal v tom českým rybníčku. Naštěstí mě baletky na rozdíl od něj v životě problém nedělají. Ale líbí se mi, samozřejmě...

Gabriela: Já cestuju mezi Prahou, Ostravou, Brnem, Pardubicemi a Třincem a vůbec mě to neunavuje, protože tam hraju divadlo a to mě baví. Navíc teď budeme s Korespondencí ještě hodně cestovat. Byli jsme pozvaní snad na všechny festivaly, co v ČR jsou. Taky do Bruselu, do New Yorku, do Německa. Těším se úplně všude!

Jiří: Já jsem nejradši doma.

 

Za rozhovor děkuje Dominika Šindelková

05 01
02 03 04 05 06 07 08
09 10 11 12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23 24 25 26 27 28 29
30 31 2011

celý program / programme / tisk / vstupenky

o festivalu / about festival / fotografie

festivalové řevue / videozpravodaj

mediální ohlasy

download

sponzoři a partneři

kontakty / contact

archiv

home





pořadatel
spolupořadatel
hlavní partneři
za podpory

festival se koná za finanční spoluúčasti
Olomouckého kraje,
statutárního města Olomouc
a Ministerstva kultury ČR

hlavní mediální partner