DIVADELNÍ FLORA OLOMOUC 2012 10.–20. 5. 2012

V Europeaně je hlavní casting

Po představení Europeany vypadali všichni herci tak příšerně vyčerpaní, že se mi krapet příčilo obtěžovat je s rozhovorem. Záměrem bylo udělat ho kolektivně, následovat tak charakter inscenace, v níž kolektivní hrdina rozjíždí své etudy. Z party se však odštěpil jen zlomek, který měl ještě chuť komunikovat, ostatní buď spěchali zpět do Brna (Vašek Vašák), nebo byli příliš skromní a doporučili mi mluvnější kolegy (Ondřej Mikulášek). Povídali jsme si tedy ve čtyřech až v pěti. I když jsem dnes byla lehce (Re)dutá, témata se nacházela sama.

Vy jste teda řádili! Při představení bylo hrozně vidět, jak si ho všichni užíváte. Bylo stejně zábavné i její zkoušení? Určitě bylo v rámci činoherního tvaru velmi netypické. Jak probíhalo?

Zuzka Ščerbová: Byla to ohromná zábava! Zábava, ale i dřina. Protože ty impulzy, které jsme od režiséra na začátku zkoušení dostali, jsme pak už dál domýšleli sami a tvořili z nich etudy. S tím, že on to samozřejmě korigoval, nasměrovával, ale my jsme museli stále přinášet nové nápady. Dostali jsme obrovský prostor pro vlastní investice, takže vzniklo kvantum materiálu. Těch nápadů vznikla spousta a vybrali jsme jen zlomek, představení by klidně mohlo mít 5 hodin, kdybychom použili všechny etudy, které jsme vymysleli. I ta forma se v průběhu měnila, rozvolňovala a čím dál tím víc nás bavila.

Jiří Vyorálek: Vyjádřeno v procentech – v představení je tak 30 procent toho nazkoušenýho materiálu. Vybíralo se opravdu pečlivě.

Dita Kaplanová: Já si to nehorázně užívala od začátku zkoušení a oživuju si to každou reprízou.

Jiří Kniha: Mě to bavilo hned z několika důvodů. Jednak je to pro mě ochutnání nového stylu divadla. Improvizace v chumlu, hromadné stavění gagu je něco jiného než ta sóla, dvojice, trojice, na která jsem zvyklej. Potom mě baví to, že jde o literaturu, která vůbec není dramatická, fascinuje mě, že z takového materiálu se dá udělat divadlo. A vůbec ten zkušební proces a výsledná forma, ta spolupráce režiséra s dramaturgyní…

Nevznikaly nějaké větší problémy v důsledku toho, že se na scéně potkali velmi rozliční herci z různých souborů? Nekomplikuje to improvizaci a stavění etud, když se herci moc neznají a neví, co od sebe vzájemně čekat?

Jiří Vyorálek: Je pravda, že tím, že je to celé kolektivní dílo, kde jsme vlastně rozpustili jakýkoliv běžný systém zkoušení, tak bylo hledání výsledného tvaru náročnější. Začínalo se od improvizací na témata a situace, což je vždycky v kolektivu složitější, zvlášť když se někteří potkali na jevišti poprvé. Takže se to 4 týdny jen různě variovalo, hledalo, ladilo, aby si na sebe herci zvykli. Potom se za poslední týden už jenom vykrystalizoval ten konečnej tvar.

Maruška Jansová: To je pravda. Souhra je tu důležitá, ale my se vlastně všichni tak nějak známe, protože jsme spolu v různých sestavách spolupracovali na jiných projektech nebo jsme třeba známí ze školy. Minimálně nás ale všechny pojí už předchozí spolupráce s Honzou Mikuláškem, což určitě taky hraje velkou roli v tom přijetí systému zkoušení. Ale v tom je podle mě právě ten průkopnickej přístup Reduty, že režisérům, které zvou, umožňují opravdu si sestavit herecký tým z lidí, se kterými chtějí pracovat a kteří chtějí pracovat s nimi.

Jiří Kniha: V Europeaně je hlavně hrozně dobrej casting, všichni jsme si sedli, byla to příjemná a hrozně zábavná spolupráce. Chválím casting! Moc rád bych ještě dělal představení podobného stylu a možná ještě drsnější.

Nebylo rozčilující, když se některé etudy, které třeba vznikly z vašeho impulzu, do výsledného tvaru nedostaly?

Maruška: Je pravda, že když si ujedete na vlastním fóru, který tam nakonec není, tak vás to zamrzí. Ale v rámci celku a čistoty tvaru se holt musí ustupovat.

Zuzka: To je právě docela obohacující, protože se naučíte respektovat práci ostatních a naučíte se skutečně partneřit.

Jakou scénu máte nejradši, která vás baví nejvíc?

Vyorálek: Já rozhodně PANENKY, protože mně to bylo v dětství hodně upíráno. Mám starší sestru, doma panenky byly, ale já na ně nesměl šahat, takže jsem byl rád, že si konečně skoro ve 40 letech můžu pořádně pohrát s panenkama, pořádně se v nich vyválet…

Zuzka: Já mám ráda téměř všechny. Nejradši ale mám, když nejsem na scéně a schovávám se v portálu, protože když pozoruju kolegy, tak jdu do kolen. Baví mě zrovna panenky, komentovaný sex Jirky Knihy a hlavně mě dost baví úvodní scéna s panem Mikuláškem (režisérův otec, pozn. red.), který ač je vlastně poměrně vážný a hlubokomyslný, tak dokáže být nehorázně vtipný a udržet zároveň i ten hlubší podtext. V tom je geniální.

Maruška: Mě to baví komplet. Vždycky mě baví, když se objeví něco nového. Osobně mám nejradši Wagnera, jsem asi trošku úchylná, ale tato scéna je tak krásně svobodná v herecké akci a my se tam tak vyřádíme. Je to uvolňující.

Dita Kaplanová: Tuhle scénu si taky nehorázně užívám. Hlavně když náhodou otevřu u hromadného křepčení oči, tak se nestačím divit, co vidím u svých kolegů a nevěřím, že je to vůbec možné.

Kniha: Já mám radši otevřený oči pořád, protože jedině tak si na to šílenství zvyknu. Kdybych je zavřel a vypadl z toho, tak nevím, jestli bych se neodprdnul. Jinak ještě třeba hrozně rád padám ze židle, to je moje oblíbená scéna.

Skoro dvě hodiny naplněné etudami jistě nejsou pro každého diváka uvnímatelné, o obsahu nemluvě – setkali jste se i s negativními reakcemi?

Zuzka: Negativní přímo ne. Ale třeba někteří inscenaci vyčítají, že je až příliš abstraktní, že nedokázali vstřebat tu formu, a proto se ztratili v ději a informačně si toho moc neodnesli.

Maruška: My vždycky před představením koukáme přes ty kamery na to, jaké se nám schází publikum, a tipujeme, kdo je jaké politické příslušnosti a kdo bude mít s představením pravděpodobně problém… To je takovej náš rituál. Je faktem, že se občas stává, že někteří diváci po půlce odejdou, to se dá pochopit. Ale potom jsou tu diváci, kteří neodejdou, ačkoli s tím mají evidentně problém. Na konci sedí jako přimrazení, netleskají a ostentativně dávají najevo, že s tím nesouhlasí. Jen nevím, jestli nesouhlasí s formou divadla, nebo s obsahem, kterej je sarkastickej, ironickej a je možné, že se skutečně může někoho dotknout. Pokud se člověk na události 20. století nedokáže podívat s  nadhledem Patrika Ouředníka, bude mít s Europeanou problém vždycky. Za to samozřejmě nelze nikoho vinit, není to holt kus pro každého.

Inscenace Korespondence V+W měla velký úspěch – nenarážíte s Europeanou na to, že ji ve vašem případě někteří s Korespondencí srovnávají?

Vyorálek: Tohle má tendenci dělat hlavně kritika, která tu Korespondenci tak nějak povyšuje. Já si myslím, že Korespondence je ohromně vděčná svým tématem – dvojka milovaných komiků, má to v sobě trošku sentimentu a lidi to milujou. Pro mě je Europeana divadelně daleko objevnější a zajímavější než ta proslavená Korespondence. Ale jinak co do oblíbenosti to mají obě inscenace podobně – v podstatě Europeana pojede to samé festivalové kolečko jako Korespondence, teď nově víme, že pojedeme i do Mariboru, byli jsme už ve Vídni, je to prostě celoevropské téma.

Za rozhovor děkuje Dominika Šindelková.