DIVADELNÍ FLORA OLOMOUC 2012 10.–20. 5. 2012

Osobní pekla Komedie

Po temnom zážitku nám trojica hercov Divadla Komedie prezradila svoje pocity z koncov, svoje osobné peklá a temnoty...

Ako vnímate koniec Divadla Komedie?

Jiří Štrébl: Jsem strašně smutný. Vždycky je smutné, když něco skončí předčasně. Děláme dobrý divadlo a máme se rádi. I když možná je dobrý, že končíme právě na vrcholu. Ale neodchází se nám jednoduše.

Marek Daniel: I když nejsem kmenový člen, vnímám to hořce. Před pěti lety jsem s nima dělal jednu inscenaci a teď poslední rok a půl jsme spolu dělali další tři. Po dlouhých letech se mi zase podařilo žít s někým v divadle, což jsem naposled zažil v HaDivadle. A vzhledem k tomu, že jsem byl v poslední inscenaci, na poslední zkoušce, nesu to stejně těžko. Je to hrozně dojemný, smutný a zároveň krásný.

Roman Zach: Vnímám to jako přirozenej proces, kterej se stane, když něco končí. Všem lidem, kteří jsou z toho smutný, říkám, že jsem rád, že to vše probíhá ještě ve stavu, kdy jsme smutný a ne šťastný, že končíme. Což by mohlo nastat, kdybychom ještě pokračovali. Těch deset let je zřejmě pravej čas, i když bychom ještě mohli bejt spolu a něco dělat. Mám pocit, že by bylo v pořádku, kdyby se divadla všude v České republice tímhle způsobem pohybovala, čili by ten soubor odcházel po sedmi či deseti letech. Ale samozřejmě mi je to líto a bude mi smutno.

Ako sa vám hrajú posledné predstavenia, keď už vlastne viete, že sú posledné?

JŠ: Zatím ještě nebrečíme, ale už se to blíží. Teď jsme naposledy zkoušeli Hodinu ve které jsme o sobě nevěděli a když skončila poslední zkouška, tak to bylo hodně cejtit. Zatím se mi ale nijak zvlášť jinak nehraje a pořád to ještě jde. Ale obávám se toho, až přijde poslední měsíc a začnou derniéry.

MD: Já to až tak nevnímám. Mě spíš mrzí, že se rozpadne ta partička.

RZ: Hraje se mi stejně, i když derniéry jsou smutnější. Před týdnem jsme měli poslední premiéru Hodiny ve které jsme o sobě nevěděli, která končí přípitkem s divákama, a tam jsem byl patetickej, i když to nemám rád. S Martinem Pechlátem jsme byli v objetí a nejdřív jsme si dělali legraci, že začneme plakat, a nakonec jsme se skutečně rozbrečeli. Ale ještě nenastal ten čas, ještě máme dva měsíce.

Ako prebiehal proces tvorby inscenácie Srdce temnoty?

JŠ: Zkoušíme spolu už deset let, hodně na sebe slyšíme a jsme sehraní. Takže to probíhalo moc krásně. Vařili jsme si u toho, dělali si radosti…

MD: Já jsem i s Jirkou Štréblem spíš v situaci takových odlehčujících komentátorů. Takže jsem se do nějakých osidel temnot tolik vydávat nemusel. Naopak jsme hledali jakoby co nejkulturnější způsoby ve vztahu k inscenaci, abychom se nepitvořili jako šašci, ale aby tam zároveň zůstával humor. Samozřejmě jsem to s klukama ale prožíval. Když to člověk pak už zná a vidí víckrát, tak to takovej temnej efekt už nemá. Víceméně v generálkách a prvních představeních se mě to ale dotýkalo a měl jsem silné zdání, že to na mě doléhá.

RZ: Bylo to dost zajímavé, protože jsme si v kruhu tří lidí – já, David Jařab a Standa Majer – ještě docela dlouho před začátkem zkoušek povídali. Vzali jsme si text Apokalypsy i scénář a probírali představy, jako by to mělo pro koho vypadat. David Jařab je spolehlivý v tom, že v jakémkoli textu umí přečíst myšlenku a vytáhnout si z něho, co je pro něj důležité. Není klasický dramatizátor a oba texty jsou si podobné jen náladou. Na Srdci temnoty se mi dělalo hrozně dobře i proto, že mám rád způsob práce Davida. Bylo to takový intimní setkávání se a bavení o tom, co jsou pro nás srdce temnoty. Pro mě to byl měsíc a půl zpovědnice a obrovské intimity.

Ako si vy predstavujete srdce temnoty?

RZ: Našly se Jungovy texty, tedy texty Kurze, které v Apokalypse nejsou. Jung tam má takových pět pohledů do duše – sny, představy, skutečnost, fikce a jejich spojení, které je nemyslitelné. Moje srdce temnoty je dimenzí mezi tím vším: mezi realitou a sněním, pokusem dostat se mezi všechno to, co bych mohl, co skutečně dělám a co nikdy nedokážu. Taková utopie… Něco zkoušíte a za něčím jdete a pak polemizujete nad tím, že je to absurdní a nikam nevedoucí. To je moje srdce temnoty.

Museli ste prekračovať počas skúšania nejaké osobné hranice?

JŠ: Tady v tom zrovna ne. Většina těch představení, která hrajeme v Komedii, jsou silná, temná a někdy se hodně dotýkají osobních věcí. Mám, v uvozovkách, tu výhodu, že hraju jenom záporný postavy, což je na hraní lepší. Ale když člověk hraje tatínka, který znásilňuje svoji dceru, a když hraje různý pedofily a dva měsíce zkoušení se tím zabývá, tak se ho to, samozřejmě, dotýká.

RZ: To jsou takový ty hranice, když se otvíráte. Mluvíte text, ale za sebe. V Divadle Komedie jsme se vždycky snažili hrát všechny věci za sebe a minimalizovat falešnost. Často se stydím s něčím vylézt na jeviště, protože mám pocit, že lidi o mně víc ví. Pak mám pocit, jako bych se svlékal a byl nahatej.

Ktorý moment v inscenácii Srdce temnoty je pre vás najsilnejší?

JŠ: Ze začátku to byl zejména Lamineův tanec. Celý ten záběr byl pro mě hodně silný.

MD: Silný je pro mě zejména závěr. I tím, že ho vidím, když tam ležím jako pes. Ale mám rád i výstup Martina Pechláta jako nohsleda, který si on sám pojmenoval „surikata“.

RZ: Já to tak nevnímám, chybí mi ten pohled diváka. Někdy bych rád viděl, jak to působí na lidi, když scéna, kterou já považuji za silnou, pro diváka právě taková není a zas naopak.

Čo pre vás predstavuje osobné peklo?

JŠ: Osobní peklo mám, ale je to příliš intimní…

MD: Osobní peklo je momentálně strach, že nebudu mít práci. Ale není to až tak strašný, něco, hádám, vymyslím nebo něco přijde. Osobní peklo je i tehdy, když to přeženu a nejsem doma a žena je pak naštvaná.

RZ: Nenávidím, když slyším, že je někdo nespokojený s tím, co dělá. Myslím si, že s tím trochu to peklo souvisí. Mám pocit, že když je člověk zdravej, může dělat cokoliv chce. Život je docela dlouhej na to, aby si mohl najít povolání, které ho zajímá. Peklo je uzavřená kapitola v lidech, na kterých je vidět, že rezignovali. Zrada sebe sama a hledání druhý bytosti, která bude ještě nešťastnější. Přijde mi to pekelný a strašidelný. Kdybych se někdy takhle viděl, tak bych se zastřelil.

Za rozhovor ďakuje Katarína Cvečková.