DIVADELNÍ FLORA OLOMOUC 2012 10.–20. 5. 2012

Je to otázka čistě vkusu a volby

Krátce po představení Láska a peníze jsme na pár chvil zastihli letošní hereckou absolutku Helenu Dvořákovou (Cena Divadelních novin, Cena Alfréda Radoka, Cena Thálie).

Hrajete repertoár samých význačných heroin. Jak stimulujete, či spíše kompenzujete to emocionální vytížení?

Je pravda, že mě to vyčerpává čím dál tím víc a začínám toho mít trochu plné zuby, ale samozřejmě na to nechci nějakým způsobem žehrat. Já si toho nesmírně vážím, ale asi cítím, že bych se mohla věnovat sama sobě a nějak i rodině. Tak bych ráda měla chvilku, kdy bych si od divadla dala pokoj.

Máte pocit, že vás to činí nějak cyničtější?

Myslím, že je to i s věkem. Takový ten životní optimismus a nadšení; ta vnitřní síla, se kterou do toho jdu nebo jsem i šla pár let zpátky, u těch najednou zjišťuji, že bych si je měla šetřit.

Jan Mikulášek je zcela jiný režisér než Hana Burešová. Jejich styl je rozhodně jiný. V čem byste viděla hlavní distanc v tom, jak režírují?

Nechtěla bych to nějak bagatelizovat, ale zkoušení s Honzou mi přišlo čisté a jednodušší. Byly tam věci, které skvěle vznikaly během prvních aranžovacích zkoušek, a ty se tam snažil Honza nechat. Neustále jsme se k tomu vraceli. Co jsme například nabízeli, nechtěl. Neustále nás od toho odrazoval a měl jasnou představu, jak to má celé vypadat. Myslím si, že Hana, byť má taky jasnou představu, tak ta cesta je delší. Měla jsem takový pocit, že hodně vychází z nás herců, a když se potom blížíme do finále kolem generálních zkoušek, toho uceleného tvaru, tak už jsou to potom její oči a nenechá si do toho mluvit.

Jan Vondráček nám po loňském neustálém řvaní do festivalového fotoobjektivu zkrátka přilnul k srdci. Nemohli jsme ho proto ani letos ve zpravodaji vynechat.

Svět inscenace je hodně temný, cynický. Myslíte si, že je nějaká reálná šance, že bude vypadat tak, jak jej Kelly vidí?

Já myslím, že svět takto určitě nevypadá. Kelly reprezentuje takový vzorek toho, jak lidé žijí. Ale bohužel si myslím, že se bude zhoršovat. Je to už i u nás. Ačkoliv je to úplně anglická hra, hodně se to blíží i naší současnosti. Bohužel, ale pořád myslím, že to není úplně obecný vzorek. Je to jenom nějaká skupina lidí.

Je to vyšší vrstva. Myslíte, že to proniká níž. Například mezi umělce. Cítíte, že ta povrchnost neminula vaše kolegy?

Ano, určitě. Spousta umělců dobrovolně přistupuje na povrchnost toho systému a tím i na primitivní záležitosti, které jsou hodně pro peníze. Takže láska i peníze se objevují i mezi umělci.

Nebojíte se, že tady umírá láska k umění?

To ne, to si rozhodně nemyslím. Vždycky, když se říkalo, že má něco umřít, nikdy to nebyla příliš pravda. Když přišlo kino, říkalo, se že zemře divadlo. To jsou takový boomy. Je to přesně to samé jako filmy ve 3D. Za chvilku budou lidi rádi, že mají černobílé filmy i ve 2D. Odpočinou si od akcí a těch zvuků v 5.1 Dolby Surround. Je to otázka čistě vkusu a volby.

Za rozhovory děkuje Martin Macháček.