DIVADELNÍ FLORA OLOMOUC 2012 10.–20. 5. 2012

Bee and Flower – žádná komedie

Ekonomická krize je prý vyprázdněný pojem. Jako zaklínadlo na omezení finančních zdrojů se ale prakticky projevila i na letošním doprovodném hudebním programu Divadelní Flory. Naštěstí pouze kvantitativně. Oproti loňskému ročníku se Svátečním popem a čtyřkou zahraničních hostů ze zemí Visegrádu, u nichž žánrově vítězila elektronika a rock, dominuje šestnáctému ročníku jediné velké jméno – kapela Bee and Flower. Ta v pondělí potěšila Olomouc po pěti letech na svém turné po Evropě.

Bee and Flower se dali dohromady zhruba před dvanácti lety někde mezi New Yorkem a Berlínem. Hlavní personou kapely dodnes zůstává německá ilustrátorka a zpívající baskytaristka Dana Schechter. Do Jazz Tibet Clubu přivezla hudební páteř sestavy, s níž letos natočila poslední album Suspension. Kolem deváté večer tak mohli příchozí zachytit nenápadný pódiový nástup klávesisty Rodericka Millera, kytaristy Jonathana Heina, houslisty Jona Petrowa a bubeníka Thomase Fietze. Pětice muzikantů pak předvedla zaplněnému klubu hodinu a půl dlouhý koncert plný nepředvídatelných hudebních postupů a neprvoplánových zvukových experimentů.

Pro Bee and Flower jsou příznačné dvě polohy. Jedna si libuje v melancholické náladě a poklidném tempu, které často volně a nečekaně přejde do závěrečného ticha, byť člověk marně očekává pískavé doznění vazbící kytary nebo dlouhý ohnutý tón vybrané klávesy. Druhý pól kapela nachází v rozvětvených psychedelických plochách, které eskalují ve zvrstvení zvuků jednotlivých nástrojů se zjevnou inspirací v noisu. Propojující jsou pak pro obě polohy melodické nápěvy zpěvačky, která se je nebojí zbarvit punkovým i popovým nádechem.

Kritika často hudbu Bee and Flower přirovnává k Portishead v jejich počátcích. Kvůli pestré spolupráci jednotlivých členů s hvězdami jako Nick Cave and The Bad Seeds, Swans, American Music Club nebo Sparklehorse se srovnávání přímo nabízí. V tomto případě jde ale o slepou uličku, která vás odvádí od poddání se nezaměnitelné síle kapely.

Špinavý zvuk hádajících se kytar, ocelově chladná světla a atmosféra malého klubu, jenž patří k nejútulnějším ve městě, se mezi sebou v pondělí skvěle doplňovaly. Když se pak člověk zahleděl z bočních dveří na letité neonové NO, které vyčnívalo z tmavých mraků na protější budově Metropolu, filmový potenciál hudby došel naplnění.

Stejně jako si užili koncert diváci, kteří potleskem dosáhli na přídavek v podobě skladby Homeland, působili spokojeně i hudebníci. Byť jejich vybídnutí k společnému zpívání refrénu „hey now“ vyšlo trochu naprázdno, v dobré náladě pochválili domácí slivovici, hodili do placu pár vtipů a pogratulovali k šestnáctinám festivalu. Flower Flower Dance se nekonalo, Bee and Power ale ano.

René Vlasák