DIVADELNÍ FLORA OLOMOUC 2012 10.–20. 5. 2012

„Mám strach, že začnu nudit“

Napriek časovému vyťaženiu skúšok Nenápadného půvabu buržoazie v brnenské Redute sa mu nakonec predsa podarilo doraziť na olomoucký festival. Pricestoval so svojou v súčasnosti najúspešnejšou inscenáciou Europeana. Jeho ďalšie invenčné inscenácie si ale na Divadelní Floře vychutnávame už od nedele. Jeden z najtalentovanejších súčasných českých režisérov, Jan Mikulášek.

Na tohtoročnej Divadelní Floře sledujeme v línii režie: Jan Mikulášek retrospektivu vašej celoročnej práce. Od Gottlandu až po Doktora Faustusa. Aký to bol rok?

Jako každý jiný. Dělám popravdě čtyři režie už několik sezon za sebou, takže to pro mě není náročnější ani pozvolnější. Je to prostě standardní. Divadlo se nedá brát jako nějaká magie. Je to práce jako každá jiná. Pro mě je důležité, jak se cítím v osobním životě. Tam k žádným otřesům naštěstí nedochází. Ten zbytek se snažím od něho oddělovat, ale ne vždycky se mi to daří.

Pri takomto tempe obyčajne chystáte popri finišovaní jednej inscenácie hneď ďalšiu. Ako zvládate tento nápor?

To mě strašně irituje, protože se takhle nejsem schopen zkoncentrovat a zatím tohle nejsem schopen nějakým způsobem řešit. Pro mě je nejtěžší to rozdvojení. Ideální by bylo samozřejmě dělat těch věcí za rok míň, ale to jaksi v současné době není možné z existenčních důvodů.

Ako si vyberáte nové tituly?

Na JAMU nám náš pedagog Scherhaufer říkal, že by měl každý režisér mít seznam sto inscenací, které by chtěl dělat. Myslím si, že to nemá nikdo a neměl ho ani on. Nicméně je dobré mít připravené spektrum titulů, které chcete dělat. Ale samozřejmě nastane velmi často situace, kdy absolutně nevíte a musíte trochu vařit z vody. Doufáte, že divadlo, které vás oslovuje, má nějaký tip, a někdy zas musíte vyjít vstříc divadlu. Je to prozaické.

Na jako dlho dopredu plánujete tituly ďalších inscenácií?

Dva roky dopředu.

Aké tituly teda pripravujete pre budúcu sezónu?

Višňový sad na Provázku. Potom mě zajímají věci, které plánuju v Redutě: autorskou inscenaci Gurmáni na téma jídlo, které už trošku rozvíjíme v současné inscenaci Nenápadný půvab buržoazie, a deníky českého režiséra Pavla Juráčka jakožto pohled na zlatá šedesátá léta. Na to se hrozně těším. Také bych měl dělat v Divadle v Dlouhé, ale tam zatím titul nevím.

Autorská inscenácia pre vás nie je zrovna typická…

Je otázka, co je autorská inscenace. Jestli jde o to budování textu z nuly… Já jsem k tomu ale vždycky tíhnul. Proto vybírám dramatizace, kde se můžu osvobodit od pevného textu. Takže to je spíš přirozený vývoj.

Je nejaká téma, ktorá vám v poslednom čase čoraz viac víri hlavou?

Když se mi líbí nějaký text, nedokážu vždycky racionálně odůvodnit, proč je mi blízké nějaké téma. Těžko říct. Snažím se ale zachovávat si ironii jakožto zdravý, humánní postoj, který člověk může k věcem zaujmout. Člověk nesmí podlehnout všemu, co je mu předestíráno, a musí si zachovat zdravý rozum. Pro mě ta ironie nebo odstup znamená přístup k látkám, který mi vyhovuje a je mi blízký.

Mám pocit, že už v súčasnosti nekladiete taký dôraz na vizuálnost inscenácií, ako ste s Markom Cpinom zvykli. Ide o nejakú vašu novú tvorivú endenciu?

Jo, nás to už totiž strašně otravuje. Jsme otráveni sami sebou, ale je tam ještě určitá setrvačnost. Staré nánosy z nás se v nových inscenacích objeví, ale rádi bychom se svlíkli trošku z kůže jak ten had. Ale nevím, jestli je to možné, protože člověk se nemůže zbavit sám sebe.

Predtým ste zvykli tvrdiť, že divadlo musí byť pre diváka komplexným zážitkom. Odkláňate sa teda už tohoto názoru?

Ne, to určitě ne. Jak je ale člověk starší nebo opotřebovanější, soustředí se spíše na celek, na téma. Svícení nebo přesná stylizace nám přijde jako ornament, který je potřeba odhodit. Zároveň si nemyslím, že by na té ornamentálnosti bylo něco špatného.

S Markom Cpinom zvykne tvoriť koncepciu v spoločnom dialógu. Nakoľko do vašej práce potom zasahuje dramaturg konkrétneho divadla?

Samozřejmě, dramaturg u nás funguje standardně. Je pro mě taková zpovědnice. Často si totiž nejsem jistý tím, co se děje během zkoušení. Všechny věci, které mě, můžu tomu člověku sdělit. Jestli mě vyslyší, jestli mi s něčím poradí, tak je to jedině dobře. Ale jen ten pocit, že mu to můžu říct a on to nepošle dál, je v něčem strašně očistný.

Neustále pendlujete medzi rôznymi českými súbormi. Nebolo by pre vás pre zmenu zaujímavejšie usadiť sa a pracovať dlhodobejšie len s jedným súborom?

To určitě ne. Mám děs z toho, že lidi, které mám rád a na které se rád dívám, bych začal nudit. Ten můj přístup je v něčem přece jenom vždycky stejný. Proto je dobré to proměňovat a vracet se v rozumné době tam, kde mi bylo dobře. Nechci, aby byli lidi ze mě překrmení.

Spolupracujete v súčasnosti len so súbormi, s kterými je vám dobre?

Rozhodně, v tom už ten čas uzrál. Můžu si, řekněme, vybírat. A to je to nejdůležitější. Dělat tam, kde vám lidi naslouchají. Jsem momentálně nadšený z lidí ze všech divadel, ve kterých právě pracuji. Ne vždy je to samozřejmě bez komplikací.

Je naopak nejaký český súbor, s ktorým by ste ešte rád mal tú česť?

Asi Dejvice. (smích) Už jenom proto, že tam mám řadu přátel. Ale možná ten náš opulentní jazyk asi úplně nekonvenuje s tím, jak pracují s texty Dejvice. Ale věřím, že jednou se to podaří.

Dnes večer sme mohli na javisku vidieť ešte jedného Mikuláška. Ako sa vám v Europeane skúšalo s vlastným otcom?

Skvěle, nedocházelo k žádnému napětí. Zpočátku jsem se bál té výměny rolí. Když máte režírovat někoho, kdo vám celý život říká, co máte dělat a najednou je to naopak… Ale otec je naprostý profesionál. Bylo to ale stydlivé zkoušení. (smích)

Pri takom pracovnom vyťažení sa na záver ponúka otázka: Bojíte sa toho, že sa za desať alebo dvadsať rokov vyčerpáte?

To se stane za už rok.

Za rozhovor ďakuje Dominika Široká.