partneři   kontakty
Získat aplikaci Adobe Flash Player  

Navigation




pořadatelé
 

hlavní partner

za finanční podpory







Předprodej vstupenek
na pokladně Moravského divadla,
Horní nám. 22.

 „Pro mě je to Komedie!“

Zásadní tvář Divadla Komedie, scénografku, kostýmní výtvarnici, fotografku, grafičku a režisérku Kamilu Polívkovou jsme vyzpovídali mezi dvěma jejími inscenacemi, kterými se představuje na festivalu: ranní produkcí Víra, láska, naděje a večerním kusem Hrdinové jako my.


Jak stabilní a odhadnutelná je spolupráce s bezdomoveckým divadlem Ježek a Čížek, které jste obsadila do své inscenace Víra, láska, naděje?

Asi tři aktéři už se vyměnili, jeden třeba odešel s cirkusem. O některých dalších vůbec nevíme… Dneska nedorazili tři herci, jeden z nich hrál na kytaru na náměstí a vydělával drobné místo hraní divadla.

 

Stává se to často?

Na zájezdu ještě ne, ale v Praze občas ano. Ti, co s Ježkem a Čížkem či podobnými skupinami pracují, mě předem varovali. V té inscenaci to ale má své místo. Každý z nich vypráví o sobě, o tom, co se mu právě v této chvíli děje, nemají úplně naučené aranže, je to živelné. Když prostě někdo nepřijde, tak nepřijde.

 

Jsou tam nějak stylizovaní?

Ne, jsou tam vysloveně sami za sebe.

 

Jak vás vůbec napadlo obsadit bezdomoveckou divadelní trupu?

Nejdřív jsme se dohodli na tom titulu, a když jsem se dopracovala ke scéně před Úřadem pro veřejné blaho, kde jsou mrzáci, invalidé, sirotci, lidé různě zbožní, tak jsem přemýšlela, jak to udělat. Navléct herce do špinavých hadrů by bylo hrozně trapné, tak jsem to chtěla vyhodit. Jenomže ta scéna je tam nesmírně důležitá, protože Alžběta – která si za většinu věcí, co se jí dějí, může sama – má problémy sama se sebou. Najednou se setkává s někým, kdo má skutečné potíže a je na tom mnohem hůř než ona. Tak jsem oslovila bezdomovecké divadlo a celá věc nabrala úplně jiný rozměr.

 

Po režijním debutu, kterým bylo monodrama Hrdinové jako my, jste se najednou pustila do celoansámblovky, musela jste aranžovat obrovské množství lidí, včetně některých nezvladatelných.

Ano, to bylo hrozně těžké. Já jsem si to plně uvědomila až ve chvíli, když jsme s tím začali. Že mám před sebou najednou celý soubor a k tomu osm bezdomovců. Ale je to něco jiného, než kdybych se s těmi lidmi neznala, nepracovala s nimi už dřív, byť jinak. Herci z Komedie, třeba Martin Finger, jsou hrozně nároční, nic vám nedarují, nic neberou jen tak. A díky tomu má ta práce smysl.

 

Ale pak jste se zase vrátila k monodramatu (Sam).

Jenomže to je zas jinak těžký, to má jiná úskalí. Je chyba si myslet, že monodrama je míň náročné než uřídit celý soubor. Záleží to taky na síle hereckých osobností. Člověk se ovšem dostává do situace, kdy musí s těmi lidmi manipulovat, a to je mi vlastně hrozně nepříjemné.

 

Plánujete dál nějakou režijní práci po skončení Komedie?

Nevím. Ne.

 

Jednu věc určitě…

(smích) Ano, jednu věc vlastně. I když to ještě není tak jisté, pane Varyši! Každopádně, nemám úplně režijní ambici, nehodlám teď objíždět divadla a nabízet se, nemusím tak přistupovat na žádné kompromisy, nějaké tituly, obsazení... prostě udělám si jen to, co budu skutečně potřebovat, témata, která mě přitahují, s lidmi, s nimiž chci pracovat.

 

A jiná divadelní práce?

Kromě další spolupráce s Dušanem Pařízkem u nás i v cizině si nedovedu představit, že bych se po těch letech v Komedii, kterou vnímám jako ideální konstelaci, mohla vrátit k běžné divadelní práci. Jako kostýmní výtvarnice jsem předtím běžně spolupracovala s řadou divadel a režisérů, ale to už si opravdu nedovedu představit – tím to nechci nějak shazovat, ale prostě už jsem jinde. Spíš objevuju nové věci, věnuju se grafice a fotografování, a to je pro mě pořád nové a zajímá mě to.

 

Takže se dá říct, že Komedie je taková brána, kterou když člověk projde, už se nemůže vrátit zpátky?

Pro mě určitě. Ale nezobecňovala bych to. Prostě platí, že každý má v určité životní fázi moment, který ho změní, posune dál, otevře mu jiné cesty.

 

Jak vůbec vnímáte pravidelné působení v cizině?

Je to zásadní zkušenost, je to úplně jiné než tady, takže je to vždycky dobré, poznat něco nového. Ale Dušan Pařízek pravidelně režíruje v Německu a Švýcarsku v těch stejných divadlech s těmi stejnými lidmi, takže už i tam se můžu cítit doma, prostě se vracíme ke stejným okruhům lidí.

 

Jak funguje spolupráce ve dvojici, když spolu zároveň žijete?

I kdybychom spolu nedělali, tak se s Dušanem budeme bavit o stejných věcech, jako se bavíme při práci. Prostupuje se to, ale platí to podle mě obecně o všem, co člověk dělá ne proto, aby se uživil, ale protože ho to nesmírně zajímá a baví. Protože děláme věci, které pokládáme za důležité a podstatné. Ale vlastně nemám to srovnání, kdy bychom spolu nežili.

 

Za rozhovor děkují Dominika Široká a Vojtěch Varyš.