DIVADELNÍ FLORA OLOMOUC 2012 10.–20. 5. 2012

Tančily jsme spolu přes maily

O úplný začátek šestnáctého ročníku Divadelní Flory se ve čtvrtek večer postarala čtveřice tanečnic s nonverbální inscenací Power Power Dance. Ta vznikla ve výjimečné spolupráci tanečníček českých VerTeDance (Tereza Ondrová, Veronika Kotlíková), slovenských Debris Company (Stanislava Vlčeková) a Polky Anny Steller. První premiérou vyčerpané divadelnice se mi podařilo krátce vyzpovídat ještě v sále.

Máte čerstvě po premiéře, nabízí se tedy tradiční otázka. Jaké z ní máte pocity?

Anna Steller: Včera jsme měli generální zkoušku, vše jsme ještě dolaďovali na poslední chvíli. Na čistotu a vyznění představení to ale nemělo podstatný vliv. Myslím, že vše bylo v pořádku, dnes večer to fungovalo.

Představení Power Power Dance bylo první vlaštovkou projektu mezinárodní spolupráce, kterou Divadelní Flora iniciovala. Jak vám spolupráce vyhovovala?

Tereza Ondrová: Popravdě řečeno to byla těžká práce, ale nakonec jsme našli společnou cestu, jak dosáhnout toho správného cíle. (smích) Měli jsme málo času a zkoušeli jsme hlavně na rezidencích. Na některých jsme ale nebyli všichni. Poslední část vlastně vznikala čistě po mailech. (smích)

Veronika Kotlíková: No ale možnosti virtuální komunikace jsou dnes obrovské, takže se skypem už se taneční divadlo na dálku nazkoušet dá. (smích)

TO: Děláme si samozřejmě legraci. Podstatné byly tři rezidence v Hradci Králové, Olomouci a Žilině, hodně práce jsme udělali ještě teď za posledních pár dní na Konviktu.

Co vás na mezinárodní spolupráci zaujalo? Existují například nějaké charakteristické rysy či odlišnosti v jednotlivých národních přístupech k tanečnímu divadlu, které by vás mohly inspirovat? Nebo šlo spíše o konkrétní interakci a spontánní nápady?

AS: Mě upřímně nejvíce inspirovala laskavost holek, s kterými jsem vystupovala. Od každé z nich jsem čerpala rozdílnou inspiraci. Nejvíce mi dalo poznání toho, jak pracují, jak se hýbou, jak celkově chápou divadlo. To si z téhle události odnáším jako hlavní zkušenost.

Jak se vám pracovalo s tématem, které bylo dost abstraktní? (současná energetická krize – poznámka redakce)

SV: Já osobně jsem s ním měla velký problém. Vím, že taková krize nastala, ale nedokázala jsem si představit, jakým způsobem a jestli vůbec můžeme dané téma dostat do nějakého divadelního tvaru a zároveň v něm něco divákům odevzdat. Hodně jsme se o tom bavili, hodně jsme měnili a hledali cestu, kterou jít. Vlastně mám pocit, že ji ještě stále hledáme.

Jelikož Power Power Dance už ve svém názvu pracuje s energií, z čeho čerpáte sílu vy?

SV: Pro mě jednoznačně spánek.

AS: Já saju energii z každé z nich. (smích všech, v inscenaci je totiž situace, kdy si protagonistky navzájem vysávají život z těla – poznámka redakce)

TO: Ta energie spíš tak pořád cirkuluje a my se ji snažíme jen tak chňapnout, zpracovat si ji pro sebe a pak zase poslat dál.

Po cestě z divadelního sálu jsem pocity protagonistek ještě stihl doplnit několika otázkami na Alexandru Monhartovou, kostymérku inscenace.

Jaká byla tvá cesta do mezinárodního projektu?

Alexandra Monhartová: Před několika měsíci jsem dělala doplňky pro inscenaci Honzy Žůrka Slečna Julie. Oslovil mě i teď a doporučil mě Jozefu Vlkovi. A vzácná příležitost vyšla.

Máš s kostýmy pro pohybové divadlo zkušenosti? V čem se liší oproti těm v hraném divadle?

AM: Šlo o mou první zkušenost s pohybovým divadlem. Kostýmy v něm musí být hlavně funkční a musí něco vydržet. Například v téhle inscenaci na sebe holky naskakují, perou se a padají. Taky jsme se snažili o syntézu kostýmů s light designem. Každé nasvícení totiž kostým mění a tím se stává zajímavým a variabilním. Podle mě si v klasické činohře kostýmní designer může dovolit prakticky vše. U tance je ale limitován, což mi přišlo jako výzva.

Protagonistky byly oblečeny do univerzálních bílých kostýmů, co tě inspirovalo?
 

AM: Od začátku jsem chtěla vytvořit pracovní oblek. Nechtěla jsem ale, aby kostýmy vypadaly prvoplánově, tak jsem několikrát přešívala. Kombinovala jsem různé materiály jako elastické body nebo koženku, které při nasvícení házely zajímavé odlesky. Šlo mi hlavně o variabilitu a estetickou čistotu.

Za rozhovory děkuje René Vlasák