|
Odpočítávání s Dušanem D. Pařízkem
Na webových stránkách Divadla Komedie se každý den objevuje nové číslo a postupně se odečítají dny do konce poslední sezony této scény. A také jedné výrazné éry českého divadla po roce 1989. Při této příležitosti jsem režisérovi a uměleckému šéfovi Divadla Komedie Dušanu D. Pařízkovi položila několik otázek.
Nedávno se stav z trojciferného čísla změnil na číslo dvojciferné, což znamená, že vám zbývají vlastně jen zhruba tři měsíce do ukončení činnosti divadla. Jaké máte nyní pocity? Dostavují se např. nějaké výrazně odlišné dojmy, než v okamžiku, kdy jste se konečně razantně rozhodli ukončit činnost kvůli nedostatečnému financování ze strany města Prahy?
Prožíváme právě jedno z nejplodnějších a nejintenzivnějších období našeho souboru. Před několika dny jsme odpremiérovali pátou inscenaci této sezóny, za dva týdny má premiéru Handkeho Hodina ve které jsme o sobě nevěděli. V posledních měsících jsme hostovali se třemi inscenacemi ve Vídni a Mnichově, v těchto dnech se symbolicky loučíme uvedením čtyř našich inscenací ve Slovenském národním divadle s Bratislavou, v příštích týdnech se chystáme do Olomouce, Ostravy, Düsseldorfu a Berlína. Ve volném čase připravujeme publikaci o činnosti Pražského komorního divadla, kterou bychom chtěli do léta vydat. Práce je hodně, blížícímu se konci se příliš nevěnujeme. Vzhledem k tomu všemu si myslím stále více, že rozhodnutí ukončit působení našeho souboru bylo správné. Jsme ve formě, odejít za takových podmínek je po všech těch letech další splněný sen.
Kdo vlastně přišel s nápadem odečítání čísel na webu divadla?
Kamila Polívková. Je mistryní nenásilných a upřímně sentimentálních gest.
Završujete se souborem deset let kontinuálního působení. Dalo by se toto desetiletí nějak zhodnotit? Jak se například vyvíjely, posouvaly Vaše osobní zkušenosti v řízení divadla a v jeho uměleckém vedení?
Z hlediska řízení divadla se toho za deset let tolik nezměnilo. Zahájení našeho působení v Komedii komplikovala řada věcí. Tehdejší umělecký šéf Divadla Komedie Michal Dočekal se stal šéfem činohry Národního divadla, jeho funkční období tam začínalo v létě 2002, část souboru odcházela s ním. Rada hlavního města Prahy rozhodla na poslední chvíli, že Divadlo Komedie bude transformováno. Mělo být odděleno od Městských divadel pražských, nového provozovatele mělo určit výběrové řízení, které pro uchazeče končilo slyšením koncem ledna roku 2002. Jako provozovatel bylo tenkrát vybráno naše Pražské komorní divadlo. O přidělení finančního příspěvku rozhodlo zastupitelstvo v březnu 2002, smlouvu o poskytnutí příspěvku nám odbor kultury předložil k podpisu koncem června – a od září jsme hráli. Poskytnutý grant byl nižší než dotace z dob, kdy ještě divadlo mělo k dispozici administrativní a technický servis Městských divadel pražských. Výchozí situace po transformaci tak rozhodně nebyla dobrá. Z toho vyplývající problémy řešíme dodnes. Respektovali jsme však vždy uzavřené smlouvy, peníze hledali jinde a existovali za finančně nepřijatelných podmínek včetně platů herců a všech zaměstnanců. A doufali, že grantové řízení v roce 2005, poté 2009, vše změní. Nezměnilo. Bohužel Komedie z tohoto úhlu pohledu navenek vypadá jako ukázkový projekt takzvané „transformace“ příspěvkových organizací zřízených hlavním městem Prahou. Stojí málo, z pražských scén srovnatelných – anebo menších – dimenzí je suverénně nejlevnější, má vysoké renomé u laické a odborné veřejnosti i u kolegů v tuzemsku či
v zahraničí. Je reprezentativní a levná. Jak jistě víte, krátí pražský magistrát
i v kulturní sféře už druhým rokem plošně přislíbené příspěvky, aby vyrovnal rozpočet města. „Fungující“ model Komedie by mohl být v budoucnu zneužit jako pádný argument pro další úsporná opatření. I to byl ostatně jeden z důvodů pro jeho ukončení.
Inscenačně jsme se – alespoň v mém případě – v průběhu let přehoupli z fáze programového „hledačství“ nových forem do fáze ustálené poetiky. Kdo chce neustále hledat, musí tu a tam i něco najít respektive učinit rozhodnutí – a jít, i s rizikem možného omylu, zvolenou cestou dál, musí být důsledný. Vzpomínám na malý manifest, který mi před lety otiskl časopis Reflex. A to i přesto, že byl míněn jako provokativní reakce na výzvu k rozhovoru. Předsevzetí na jevišti „nelhat“ může působit poněkud dogmaticky –
a hlavně i směšně. Co ale v praxi znamená? Pro herce nepitvořit se. Pro scénografa nesázet na materiály, u kterých by musel na jevišti předstírat, že jsou něčím jiným, než skutečně jsou. V případě světla připustit, že existuje něco jako stín. A tak dále a tak podobně. Redukce vyjadřovacích prostředků na nezbytné minimum, to všechno nám v poslední době usnadnilo říct na jevišti to, na čem nám opravdu záleží – i přes omezené prostorové nebo finanční podmínky Divadla Komedie. Nevím, jestli jsem vám odpověděl...
Tento rozhovor by měl být – ačkoli v tomto okamžiku ještě definitivně nekončíte – vlastně především bilanční. Tedy ohlédnutím za tím, co se stalo. Nejprve tedy otázka na herecký soubor. Ten jste vždy stavěli zejména na skvělých hereckých osobnostech. Ať již na jedné straně na hercích zvučných jmen, kteří přijali účast ve vybraných projektech (Karel Roden, Daniela Kolářová, Bolek Polívka…), nebo na straně druhé na hercích do určité doby – řekněme – mediálně méně známých, kteří ale tvořili hlavní jádro souboru (Martin Pechlát, Gabriela Míčová, Martin Finger, Stanislav Majer, Ivana Uhlířová…). Jak jste herecký soubor budoval, případně budovali? Co pro Vás osobně bylo impulsem k sestavení právě takovéhoto souboru?
Práce s „jádrem“ souboru, jak tomu říkáte, patřila k hlavním devizám našeho působení. Na některé kolegy jste zapomněla: na Danu Polákovou, Jiřího Černého, Jiřího Štrébla, Romana Zacha, v prvních letech ke kmenovým hráčům patřili i Vanda Hybnerová a Karel Dobrý. Tento tým doplňovali
a doplňují kolegové, kteří se o naše témata, dramaturgii a inscenační postupy Divadla Komedie zajímají. Nejčastěji u nás působili Daniela Kolářová a Karel Roden – který bude nešťastný, že vy ho nepovažujete za kmenového hráče a že já na to přistoupil. Vedle zmíněných patří k pravidelným hostům Hynek Chmelař a Marek Daniel, dřív i Lucie Trmíková, Marian Roden a Alois Švehlík, v poslední době Tereza Voříšková.
Co pro Vás bylo důležité při výběru herců? Jejich přístup k divadlu? Smýšlení o divadle? Zajímavé tváře? Nějaké impulsy „mezi nebem
a zemí“?
Neexistuje jediný společný jmenovatel, ale kdybych se měl rozhodnout pro jednu vlastnost, kterou u většiny z nich vnímám a která mě inspiruje, tak je to hlavně „outsiderství“. Není náhoda, že v Komedii spolupracujeme s lidmi, kteří se vyznačují téměř sociopatickým potenciálem. Role outsiderů z přesvědčení nemuseli většinou nijak zvlášť studovat. Jsou jim vlastní. Myslím, že některé hráče přímo přitahovalo námi opatrně proklamované – a mnohdy recenzenty uměle vyzdvihované – outsiderství samotné Komedie. To nás spojovalo a ještě stále spojuje. Někdo odešel ze svého dosavadního souboru, aby u nás hledal novou výzvu, někdo si k nám čas od času „odskočil“. Většinou to bylo oboustranně inspirující, jinak bychom tak dlouho spolu nevydrželi.
Dal by se nějak definovat herecký styl Divadla Komedie?
Dřív jsem na to odpovídal rovnicí: hluboké texty uvedené výhradně ve světových nebo českých premiérách – jinými slovy nevyzkoušená a riskantní zadání – PLUS inscenace bez zbytečných příkras sázející na upřímně pojmenované emoce a čitelně rozkryté konflikty – jinými slovy hraní bez šuplíků, berliček a zadních vrátek – ROVNÁ SE současné Divadlo Komedie.
Stalo se někdy, že byste volili určitý titul tzv. pro některé herce vašeho souboru a přizpůsobovali tomu dramaturgii?
Na prvním místě byla vždy dramaturgická koncepce celé sezóny, někdy – jako v případě tříletého cyklu MITTELEUROPA – i více sezón. Ve výjimečných případech ovlivnila naše rozhodnutí spolupráce se zahraničními festivaly nebo divadly. Až pak jsme rozvrhli možná obsazení a usilovali
o to, aby v jednotlivých projektech vznikaly pro hráče zajímavé, prozatím nevyzkoušené konstelace a v ideálním případě i velké úkoly. Myslím, že hráči netratili. Naopak.
Jak vlastně vypadá Vaše spolupráce s herci během nastudování inscenací?
Hlavně mluvím – a to s herci (!) – o tom, CO děláme. JAK to děláme a KDE
u toho sedíme nebo stojíme nehraje roli, dokud nepronikneme k meritu věci. Strukturalismus v jeho nejbanálnější podobě: obsah si říká o formu. Nikoli naopak. Spontánní herectví je jedním z předpokladů pro zkoumání možností současného divadla. Soubor není v Komedii „režírován“ způsobem přineseš psaní, jdeš zleva doprava, u stolu se zhroutíš k zemi a zemřeš. Ono by to ani dost dobře nešlo, museli bychom nejprve koupit stůl. Jinými slovy: hráči jsou v Komedii spíš usilovně vedeni k tomu, aby zkoumali svou vlastní existenci na jevišti stejně tak jako existenci dramatické postavy v dané situaci. Mnohdy není při našich inscenacích jednoznačně rozklíčovatelné, zdá právě pozorujete zpověď hráče nebo postavy. V tomto okamžiku pro mě skutečné divadlo teprve začíná. Byla to dlouhá cesta. Mnozí diváci si zpočátku mysleli, že se snad něčeho bojíme. Jejich postoj se dá shrnout do věty, kterou jsem v Plzni zaslechl v hledišti při úvodním monologu Martina Fingera coby Josefa K. v Procesu: „Za to dostal Radoka? Vždyť nic nedělá!“
Obraťme se k dramaturgii Divadla Komedie. Ta byla kritikou také hodnocena vždy převážně kladně. Soustředili jste se zejména na českou, německou či rakouskou dramatiku, případně jste realizovali vlastní divadelní adaptace literárních děl autorů těchto zemí. To byl nesporně výborný koncepční tah, protože témata, která odsud vycházela s naší současností
i minulostí neustále korespondují… Můžete to případně okomentovat?
Co se týče uměleckého programu, zůstali jsme si v jeho základní úvaze během posledních deseti let věrní. Uvádíme téměř výhradně české a světové premiéry, většina textů pochází z českého nebo německy mluvícího prostředí. Inscenace se zabývají novodobou historií i současností města, ve kterém a pro které vznikají. Reflektují Prahu i středoevropský region, konflikty a traumata především dvacátého století i jejich následky, které dodnes ovlivňují naše životní podmínky. Zdá se, že jsme tímto zaměřením inspirovali řadu kolegů a divadel, což je potěšující – a zároveň další důvod skončit.
Neměli jste ale někdy chuť tuto koncepci narušit? Opravdu Vás nelákala třeba ruská dramatika, nebo jakákoli jiná oblast, např. současná tvorba?
Jednu současnou ruskou hru jsme v Komedii uvedli – Třetí Řím Alexandra Sepljarskijho. Dramaturgicky to byl krok zpátky, náš záběr se příliš rozšířil, stejně jako v případě Mrožkových Emigrantů.
Oblíbil jste si nějakou inscenaci více než ostatní? Stalo se pro Vás nastudování některého titulu (případně titulů) skutečně srdeční záležitostí?
Kanibalové, Antiklimax, Kvartet, Rekonstrukce, Zmatky chovance Törlesse, Světanápravce, Utrpení knížete Sternenhocha, Kabaret Ivan Blatný, Nadváha, Karlovo náměstí, Weissenstein, Spílání publiku, Sam... Takových srdečních záležitostí by se u nás našlo!
Předpokládám, že jste kontinuálně sledoval také dění v evropském divadle. Vzhledem k Vašemu zaměření jste se pravděpodobně soustředil právě na velmi inspirativní divadlo v německojazyčných zemích… Kteří tvůrci, případně které divadelní soubory, scény byly pro Vás inspirací a stojí za doporučení?
Největší inspirací pro mě byla v posledních 15, možná 20 letech berlínská Volksbühne am Rosa-Luxemburg-Platz. Takových sedm let se hovoří o tom, že Frank Castorf prožívá tvůrčí krizi, že už nemůže, že už na to nemá. Rád bych věděl, CO už NEMŮŽE a NA CO NEMÁ?!!! Castorf že je „na dně“? Upřímně bych přál nám všem, abychom alespoň krátkou dobu na takové úrovni pracovali.
Nejednou jste také hostoval v zahraničí jako režisér. Jak byste srovnal podmínky, které nabízejí tvůrcům, režisérům právě v zahraničí, s podmínkami u nás? Můžete popsat odlišnosti při zkoušení?
Často má české divadlo během generálek a dotahování inscenace zhruba stejnou formu jako špičkový soubor v německy mluvících zemích na začátku druhého týdne zkoušení. K tomu není co dodat. Největší rozdíl spočívá v nasazení hráčů a inscenačních týmů. Na přípravu je čas, ale časem se přesto neplýtvá: je vzácný. Každý si je vědom toho, že daňoví poplatníci do něj nainvestovali hodně peněz. A každý si chce přepychovou šanci takové práce udržet a udělá pro to maximum – od ředitele divadla až po uklízečku.
Vaším výrazným spolutvůrcem tváře Divadla Komedie se stal režisér David Jařab. Jak jste se vlastně dali dohromady? Při jaké příležitosti jste se setkali?
Seznámil nás Jan Štěpánek, který někdy v roce 1997 navrhoval na operetu
v Ostravě nebo Olomouci scénu a David kostýmy. Posléze dělali spolu na Davidově inscenaci Klimeš v HaDivadle, kde David právě končil jako umělecký šéf. Honza mu o mně vyprávěl a jednoho dne se David objevil
v učebně číslo 32 ve třetím patře na DAMU. Přinesl několik nahrávek brněnských inscenací, které mi chtěl ukázat, abychom se „lépe poznali“. Povedlo se mu to. Všichni jsme potom spolupracovali na mé třetí inscenaci, byla to česká premiéra původní verze Brechtovy prvotiny Baal.
S Davidem Jařabem jste se – alespoň mně se tak zdá – výborně doplňovali. Jak Vy byste definoval váš vztah? Ať již ten divadelní, případně osobní, přátelský…
Davidova energie je spíš odstředivá, moje velice dostředivá. V procesu to může znamenat tření, ve výsledku rovnováhu. David pije spíš francouzská vína, já italská. Setkání s Davidem je něco, zač Honzovi Štěpánkovi opravdu vděčím.
Další Vaší velkou oporou byla Kamila Polívková…
Renesanční, byť nedostudovaný člověk – a krásná žena. Typická oběť JAMU, která se hledala a našla jinde. Bez ní by Komedie nebyla tím, čím je. Dotažení výtvarné složky celé řady mých inscenací, stejně tak jako výrazná a produktivní spolupráce s Davidem, která někdy přesahovala do dramaturgie, to všechno umožnily její talent a sociálně kompetentní vystupování. Kamilu jsme my, sociopati z Komedie, potřebovali jako sůl!
Pod vedením vašeho tvůrčího týmu se z Divadla Komedie – díky důsledně budovanému stylu, ale i způsobu jeho řízení a řekněme produkčnímu systému (mluvíte o tzv. koncepci otevřeného divadla) – vlastně stala jakási nezaměnitelná značka. Do Komedie teď vstoupí lidé s jinou koncepcí, kteří ovšem tuto značku převezmou. Je to vůbec spravedlivé? Nenapadlo ještě někoho navrhnout např. pozměněný název pro odlišení vašich nových nástupců? Ti přece se svou koncepcí budou navazovat jen částečně?
Když někdo opouští po deseti letech na základě vlastního rozhodnutí kulturní instituci, která mu tolik umožnila, neměl by být malicherný. Myslím, že je nesmysl se v tak malém divadelním systému hádat o duchovní statky typu „výrobní značka“. Výběrové řízení z října a listopadu 2011 je obrovskou šancí pro Prahu a budoucí podobu její kulturní politiky. Nikdy v Praze neproběhlo výběrové řízení s takovým předstihem, nikdy se o něm nevědělo rok a půl dopředu. A to právě díky našemu postupu. Nikdy se v Praze nepředávalo divadlo v tak dobré „kondici“. Od znovuzahájení jejího provozu koncem
80. let dvacátého století nenavštěvovalo Komedii nikdy tolik lidí, nikdy v dějinách neměla takové mezinárodní renomé. Žádné české divadlo od 60. let 20. století nehostovalo tak často na významných scénách a festivalech v zahraničí. Praha na provoz Komedie nikdy neuvolnila větší prostředky než
v současnosti. Divadlo se předává prázdné a bez sebemenších závazků. Pro začínající soubor jsou to ideální podmínky. Chtěl bych, aby tohle byl konec „naší“ Komedie – ne spor o tom, kdo v divadle působil dřív a proslavil ho víc.
Jak se Vy osobně teď – s určitým odstupem – díváte na výsledek výběru vašeho nástupce, kterým je soubor Strašnického divadla?
Musíme počkat na skutečné výsledky výběrového řízení – na zahájení provozu a první premiéry společnosti Company.cz. Jakákoliv debata na tohle téma je nyní bezpředmětná.
Ještě zpět k bilancování. Je něco, čeho litujete v souvislosti s desetiletou érou působení Divadla Komedie? Je něco, co se vám nepovedlo? V jakékoli oblasti – produkční, tvůrčí? Co byste případně vrátil, udělal jinak?
Mrzí mě, že jsme kvůli načasování a průběhu grantového řízení v roce 2009 nemohli realizovat koprodukční projekt Švejk, který měl vzniknout ve spolupráci s vídeňským Schauspielhausem. Ze stejného důvodu u nás bohužel nemohli hostovat režiséři René Pollesch a Martin Kušej. A také se mi po ukončení spolupráce s Danem Dittrichem už nikdy nepovedlo najít provozovatele kavárny, který by byl schopen zajistit služby adekvátní prostoru
a působení našeho souboru. Za to jsem se naučil leccos o lidech a podvodnících. A také jsem se díky této zkušenosti naučil v češtině nové slovo – „pajcovat“. Kdybych toho Dana tenkrát nepustil... stalo se – a máma říká, že už jsem dost starý na to, abych honil bycha.
V současné době ještě připravujete poslední inscenaci, která by měla završit Vaše působení v Divadle Komedie. Je jím Handkeho titul Hodina ve které jsme o sobě nevěděli, který bude také uveden bezprostředně po premiéře na festivalu Divadelní Flora 2012. Můžete o titulu a nastudování prozradit něco více?
Mohu říct jen to, že mi Handke v posledních dvou letech, během celého loučení se s Komedií, zdatně sekunduje. Po manifestu – Spílání – a sebekritické reflexi – Podzemní blues – teď přichází řada na bilancování. Snad v textu –
i v inscenaci – objevíte také tolik paralel k působení našeho souboru...
Teď se pravděpodobně věnujete vyvrcholení poslední divadelní sezony
a záležitostem kolem ukončení působení současné podoby Divadla Komedie. Divadelní život je ale hodně o plánování. Co Vás čeká, až tuto jednu významnou tvůrčí etapu zakončíte?
První, krátká dovolená od roku 1991. Jsem radostí bez sebe.
Dostal jste např. nějakou nabídku k působení v některém z českých či moravských divadel?
Dostal jsem nabídky z celé řady českých divadel, žádnou z Moravy, což beru trochu osobně.
Které z našich současných divadel je Vám svým směřováním blízké? Případně sympatické?
Bezruči, Činoherní studio, Dejvice, Národní divadlo v Praze.
Jak jsou s koncem Divadla Komedie srozuměni, respektive vyrovnáni herci
a další Vaši spolupracovníci – zejména režisér David Jařab a Kamila Polívková? Co je čeká? Dostali nabídky např. k jiným angažmá?
Na konec našeho působení se připravují dlouho. A jsou všichni se mnou za jedno – což je, myslím, dobrá a pro končící soubor velmi vzácná konstelace. Většina z nich nabídky má, doufám, že někdo nabídne pořádnou práci
i Gabriele Míčové, Ivaně Uhlířové a Jirkovi Černému. O Davida a Kamilu starost nemám.
Neuvažoval někdo z vás o případném, alespoň částečném navázání na činnost Divadla Komedie? Např. pod křídly jiné organizace?
Ne.
Uvědomuji si, že by tomu všemu už asi chyběla patřičná energie?
A hlavně onen i specifický funkcionalistický prostor divadla, který měl
v sobě cosi jako genia loci…
Nejen to. Chyběl by nám čas – abychom se dopracovali tam, kde jsme teď, bychom potřebovali několik let. Žádnou další sezónu nepřipravujeme. Začínali bychom od nuly. Už nás nechejte odejít a odpočívat v pokoji. Nebo v kuchyni. Nebo na zahradě.
A taková – snad odlehčená – otázka na závěr: co se vlastně stane s fundusem Divadla Komedie? Co bude s kostýmy z jednotlivých inscenací, případně se scénografickým řešením? Situace konce éry jednoho divadla
a nástup souboru nového je poměrně netradiční. Většinou jsme zvyklí „pouze“ na výměny šéfů, ti tyto záležitosti příliš řešit nemusejí, neboť provoz divadla se přelévá ze sezony do sezony. Nyní je tomu ale jinak….
Oblíbené kostýmy věnujeme hercům – jako malou odměnu a přidanou hodnotu za odvedenou práci. O fundusu a dekoracích budu posléze jednat s novým provozovatelem Divadla Komedie. Předpokládám, že bude preferovat prázdný sklad dekorací a vyklizené skříně, protože se chystá do Komedie přenést celou řadu vlastních inscenací. Pak všechno zlikvidujeme. Pakliže si chcete vybrat suvenýr, zastavte se včas – do 31. července 2012 máte příležitost. V divadle budu do půlnoci.
za rozhovor děkuje Pavla Bergmannová
|
