Divadelní Flora 2013 Olomouc 9.–20. 5. 2013

Kamila Polívková: Omezení mě inspiruje i baví

Režisérka, výtvarnice a fotografka Kamila Polívková letos přivezla na festival inscenaci Sam. Domlouvali jsme rozhovor delší dobu, ale nakonec jsme se střetli u snídaně mezi prvním a druhým Samem. Kolemjdoucí Karel Roden si půjčil nabíječku. Rádio hrálo normalizační hity.

Začali jsme tím, že je dobře, že si netykáme, protože nemusíme při rozhovoru – kvůli české novinářské tradici – měnit mód komunikace. Ale aspoň jsme mluvili nespisovně.

Vzpomínám si, že jste o textu Kathariny Schmitt mluvila už asi rok před premiérou. Byla jste nadšená, zdálo se vám to hrozně zábavný a vtipný. Jakou to urazilo cestu? Od začátku bylo jasný, že to bude hrát Karel Roden?

Ano, Karel Roden byl jasnej od začátku. Vtipný a zábavný mi to přijde pořád! Zkoušení bylo samozřejmě náročný - vždycky se na začátku bojím, že to před publikem nebude fungovat. Pak se ukáže, že to funguje - ale pořád na tom vidím chyby a nedostatky. Trvá mi tak pět šest repríz, než jsem schopná si to užít.  USama už jsme dlouho nic neměnili. Ráda se na to dívám, baví mě Karel i to, jak se na tom odráží jeho aktuální dispozice. Když se to hrálo naposledy v Praze, přiletěl zrovna z New Yorku, měl za sebou dlouhý natáčení v cizím jazyce, byl hrozně unavenej, bylo to na něm znát. Představení ale neztrácelo tempo nebo kvalitu, ale mělo úplně jinou atmosféru. V tý inscenaci končí úplným vyčerpáním, ale v tomhle případě jím rovnou začínal (úsměv).

Jak velký prostor má Karel Roden v Samovi pro improvizaci nebo posuny v textu?

Posuny v textu se stávají, ale není to asi úplně záměr (smích). Ten text je hrozně těžký, takže je to pochopitelné. Ale inscenace je postavená tak, že přímo prostor pro volnou improvizaci tam není.

Jak Sama změnil přesun z Komedie do Studia Hrdinů?

Dělali jsme změny vlastně jen ve svícení a tak. Ve Studiu Hrdinů to, pokud jde o prostor, funguje daleko lépe než v Komedii, sedí to tam. Není to žádné kukátko, je to vlastně hrubá stavba. Navíc je „Studio“ v prostředí galerie, čehož se tematicky týká hra.

Je rozdíl v práci ve Studiu Hrdinů oproti Komedii nebo proti velkým divadlům v zahraničí? Mám na mysli jednodušší a až punkové technické a provozní podmínky.

Je to odlišné. Nevnímám až takový rozdíl ve srovnání s Komedií – navenek to tak asi nevypadalo, ale my jsme neměli úplně ideální finanční podmínky, museli jsme se vyrovnávat s nějakým minimem prostředků – takže mám pocit, že spíš pokračuju v tom, co jsem dělala předtím. Ale to omezení mě velice inspiruje. Jsem hrozně nadšená. Je tam i ten počáteční entuziasmus, obrovské nasazení dobrovolníků, bez nichž by to vůbec nešlo dělat: to je hrozně silný pocit.

Proč jako režisérka tíhnete k monodramatu?

Ono to tak spíš zatím vyšlo, není to koncept.

Líbí se mi ta intenzita, s níž se já i herec můžeme věnovat danému tématu - baví mě zkoumat, kde se připojují osobní motivy toho herce, kde jsou styčné body mezi ním a postavou, což je věc, kterou můžete v monodramatu sledovat celkem do hloubky. Ale první práce v Komedii, Hrdinové jako my, to vzniklo náhodně. Chtěla jsem pracovat s Jirkou Štréblem, našli jsme tenhle text. Měla jsme pocit, že pro začátek bude dělat monodramata i jednodušší, ale není to pravda. Dochází mi to pokaždé znovu. I když v tom část hrají roli i provozní věci jako ve Studiu Hrdinů, baví mě to a chci v monodramatech pokračovat.

Co chystáte v nejbližší době?

Budu režírovat text o Mileně Jesenské a její dceři Honze Krejcarové, který napsala Simona Petrů. Bude to koprodukce Studia Hrdinů s brněnským Kabinetem Múz. Ve Studiu Hrdinů pak připravuji také Schimmelpfennigovu Říši zvířat.

Za rozhovor děkuje Vojtěch Varyš

všechny aktuality | home