Divadelní Flora 2013 Olomouc 9.–20. 5. 2013

Samce hledej za zrcadlem

Mezinárodní taneční koprodukce Artemis v zrcadle se po Animal Inside stala další festivalovou studií „divočiny v krajině lidské duše“. Tanečnice Nikola Križková se stává bohyní lovu a přichází do zšeřelého prostoru současnosti ulovit zbytky přirozené dravosti. K překvapení přítomných se při tomto tažení nesvlékla celá, ale nechala si blankytné trenečky své božskosti. Už tím nabourala „současný trend“ letošní Flory, v němž jeden tanečník nezůstává oblečený.

Taky je to bohyně. Minimalistické kompozici, která spíše než taneční produkci připomínala výtvarnou instalaci, zprvu dominuje industriální ševelení na hranici únosnosti. David Alarcón si zřejmě velmi oblíbil zvuky škrábání o sklo a drásavý skřípot, který s něžnými, v podstatě nijak enormně vypjatými a brutálními obrazy, příliš nesouzněl. Později naladil na poněkud lehčí a ne tak extrémní zvukové vlny libého lechtání zasněných ambientních taktů. Průběh celé samotné produkce zase připomínal úvodní performance při znovuotevírání expozice antických soch.

Plexisklové zrcadlo, které silným řezem dělilo jeviště na dvě poloviny, překlápělo zastřené obrazy jako otisk, fresku v athénském nevěstinci. Už svým příchodem v papírových šatech, jejichž šustění zjemňovalo skřípot hudby, vytvářelo dojem, že Artemis pluje po občas se chvějící plastové hladině a sleduje všechno to šustění. Za zrcadlem nalezne torzo svého ctitele Akteona, kterého tak citlivě proměnila v jelena, když se k ní s úžasem přiblížil při koupeli. Splyne s ním a jako zvíře plné tenzí - touhy provázené charakteristickým troubením, se vrátí zpátky do lesů, kde vítá jaro či provádí cokoliv podobné tomuto rituálu. Propíná se jako raněná a zároveň plná vzrušenosti.

Inscenace je předně velmi subtilní, ale zároveň ji nelze charakterizovat jako meditaci. Její lehké, vláčné tempo si nezadá se standardem tradičního, agresivního divokého výrazového tance. Je to spíš výtvarný artefakt, jehož fragmentárnost zdvojuje zrcadlení a pohyb jako primární materiál performance se tím přesouvá do pozadí. Otázku tak vyvolává způsob, jakým je pohyb strukturovaný. Zda lze s takovou křehkostí ještě hovořit o taneční choreografii, či spíše už o nějakém žánru, který ještě nebyl objeven. O jakémsi dialogu s bohyní, která hledá les nebo háj, kam se schová a s tím spojí různé přírodní aktivity jako například vázání růží do paroží. Mezi tyto krajinné kratochvíle lze zařadit i tahání žil nebo snad pupečních šňůr (tenká červená lanka) ze všech koutů velkých šatů Artemis. I toto spojení s espritem přírody nebylo rovněž čistě taneční podstaty jako spíše té výtvarné.

Artemis se za zrcadlem – jakési krajině podvědomí, ztrácí. Mizí a rozplývá se v upřímně dojemných výjevech. Ale přece jenom je to lovkyně a člověk by chtěl být nalezen a stát se její kořistí. Místo toho se však hledá sama.

Martin Macháček

všechny aktuality | home