Divadelní Flora 2013 Olomouc 9.–20. 5. 2013

Rozhovory s Juráčky: Je to deprese

V zákulisí bylo rušno. Herci, režisér Jan Mikulášek a dramaturgyně Dora Viceníková se mezi sebou bavili o právě dohraném představení. Já, fotograf a kameraman jsme zas kroužili kolem Josefa Poláška, Gabriely Mikulkové a Petry Bučkové.

Jak se díváte na období „zlatých šedesátých“, popřípadě proměnil se váš pohled na ně v průběhu příprav inscenace?

Josef Polášek: Osobně považuji padesátá a šedesátá léta za nejvkusnější období dvacátého století, nejnevkusnější jsou osmdesátá léta – to je ale jen můj názor. Díky inscenaci se můj pohled na šedesátá zlepšil.

Petra Bučková: Já si žádnou dobu neidealizuju, takže se můj pohled na šedesátá léta taky nezměnil. Spíš než ta doba mě zajímal Pavel Juráček jako člověk.

Gabriela Mikulková: Já jsem těsně před zkoušením „Juráčka“ začala číst o padesátých letech, třeba o Dagmar Šimkové, což byla politická vězeňkyně. Strašně mě to chytlo a jsem zděšená, protože jsem o té době věděla hrozně málo. Tím Juráčkem se to pak jenom prohloubilo. Deníky jsem četla, ale nedokázala jsem to přečíst na jeden zátah, protože je to tak vleklá deprese, že jsem to musela odložit a prokládat knížkami jako Z Ladovy zahrádky. Jsem ráda, že už ta doba není a hrozně mě mrzí, když někdo řekne, že za komunistů bylo dobře. Tady ta věta se říká hodně, vesele se to komentuje, ale od té doby, co jsem si toho dost načetla, mi to přijde děsný, že to fakt někdo může říct. Doufám, že už nikdy nebudou.

Ve svých denících byl Juráček velmi otevřený, jak jste ho tedy po přečtení vnímala?

Gabriela Mikulková: Chvílemi mi ho bylo líto, ale pak jsem si říkala: „Už nefňukej, narodila se ti zdravá dcera, tak se jí věnuj.“ Ale zapůsobilo na mě to, jak vnímal politickou situaci. To jsem si říkala, jak to muselo být hrozný, žít v té době. Jsem ráda, že žiju tady a teď.

Máte divácké reakce od generace, která šedesátá léta zažila?

Josef Polášek: Ano, že je to dobře provedené a že z toho jde i ta deprese z roku 1968, kdy se celý svět zvedal, ale my ne. Přišla ruská invaze a komunisté to zatrhli. Takže ty šedesátý léta nesou bohužel tuto depresi a na to lidi ještě dobře a neradi vzpomínají.

Gabriela Mikulková: Reakce, co sleduji, nebo se ke mně dostanou, jsou vesměs pozitivní, hodně se jich to dotkne, přijde jim to čistý a silný. Ale slyšela jsem i o některých, který to nedají. Nicméně jsou ještě lidi, kterých se to dotkne tak, že jim z toho není dobře. Já tohle nemůžu chápat, jsem ročník 1978, ale ti, kteří tu dobu žili a byli třeba v mém věku, jsou z toho dost zbití. Zažili určitý příkoří a při této inscenaci se jim vybaví něco bolavého. Překvapilo mě až jak moc.

S Janem Mikuláškem jste, s výjimkou pana Poláška, spolupracovali už několikrát. Lišila se práce na Zlatých šedesátých v něčem od těch předchozích?

Gabriela Mikulková: Hodnotím to dost subjektivně, ale myslím si, že Honzovi se se mnou líp pracuje, když je daný pevný text hry. Tohle je až taková novinářská práce, hodně jsem četla, hledala si na youtube o Pavlovi Juráčkovi všechno možné. Připadala jsem si jak žurnalista, který s ním bude dělat rozhovor. Kdežto když jsem měla daný text, třeba Hedu Gablerovou, tak mám pocit, že k těm věcem dřív docházím. Tohle je pro mě hrozně těžký, a když se to povede, tak z toho mám velkou radost.

Petra Bučková: Vnímám to hodně osobně, moc se mi ten styl líbil. Líbilo se mi, že nehraju ženskou. Nemám ráda klasický ženský role, přestože jsem jich dost hrála, už mě to vůbec nezajímá, podle mě to nemá dneska co říct. Všechny velké ženské role, které byly napsány, jsou jen ženy, které visí na mužích nebo dělají něco pro ně. Hrála jsem i Lady Macbeth, která je sice zajímavá, ale vždycky všechno dělala pro Macbetha.

Jen připomínám, že rozhovor vyjde zítra před představením Višňového sadu, kde hrajete hlavní roli…

Ano, třeba Raněvská mě jako osoba vůbec nezajímá, tyhle hysterky... máme ji tak pojatou, jako semletou hysterku. Strašně špatně se mi hraje, ale v těchto rolích si nejvíc dokazuji, že to musím uhrát, i když je mi to proti srsti.

A co říká na první práci s Mikuláškem Josef Polášek? V čem je jiný od ostatních režisérů?

Josef Polášek: Myslím, že Honza je teď to nejlepší co máme v nastupující režisérské generaci. Jsem moc vděčný, že jsem s ním mohl pracovat. Je „políbený“ režisér a umí zacházet i s lidmi, má dobrý přístup. To je výhodný postoj pro obě strany, takže se s ním dobře pracuje profesionálně i jako s člověkem.

Juráčkovy deníky nejsou klasickým dramatickým textem. Jak vypadalo zkoušení?

Petra Bučková: Zkoušeli jsme tři týdny typický „šedesátky“: večírky, vtípky a další věci. To  se pak úplně škrtlo, začalo se znovu od nuly. Celý inscenační tým (režisér, dramaturgyně, scénograf) se pak dohodl, že chtějí zdůraznit právě to vnímání člověka, který tu dobu žil. Vyhnout se humoru, prostě takovou depku.

Studovala jste si nějak Pavla Juráčka?

Petra Bučková: Já jsem vůbec netušila, kdo to byl Juráček, i když já vlastně jména zapomínám, takže je to jedno. Četla jsem kusy toho deníku, pak jsem viděla filmy – to mě hodně vzalo. Dívala jsem se na to pozdě večer a musela jsem to dokoukat v noci. Moc se mi líbil Případ pro začínajícího kata, přišlo mi to strašně vtipný, nevěřila jsem, že u nás něco takového vůbec vzniklo. I ty ostatní filmy mě zaujaly a přišly mi až takový kafkovský.

Za rozhovor děkuje Iva Najďonovová

všechny aktuality | home