Divadelní Flora 2013 Olomouc 9.–20. 5. 2013

… jak můžete v té zahálce žít?

Přehlídka nechutných zvyků českých rodin, pohostinnost překlápějící se do týrání a násilí konaného tak nenápadně, až jednoho může vytočit k vraždění. Kalibův zločin v režii J. A . Pitínského může nadchnout tradicionalistického i poněkud nekonvenčního diváka, což se ukázalo i na festivalovém představení. Oženit se je touhou (a v minulosti bylo i povinností) mnohých mužů, ale leckomu se z toho může i dost zamotat hlava. Kalibův zločin napsal K. V. Rais (Zapadlí vlastenci, vzpomínáte?), pro neznalého čtenáře jde tedy o vetešnickou položku ze zaprášené poličky v knihovně. Chyba lávky, jde o velmi intenzivní, chytře napsaný román o jedné nejspíš nevyhnutelné cestě do záhuby. J. A. Pitínský to pojal až barokně opulentním stylem, jak bychom od něj ostatně čekali: herci hyperrealisticky naddimenzovávají své postavy a tím hrají parodii; když jde do tuhého, je to ovšem setsakra nepříjemně vážné.

Začíná to vpravdě fantaskní scénou námluv: divoký Smrž, rozjetá paňmáma a nesmělí snoubenci. Všechno se dramatizuje, všechno se přehání a lidé se baví. Jenomže kolikrát už jsme sami byli v podobných situacích? Legrační horor o životě maloměšťáků pomalu přechází v drsný thriller, souboj o majetek a o pověst. Drsná je zejména paňmáma, pro niž jako by působení trýzně jiným bylo koníčkem. Do toho Pitínského jemné fóry jako jsou fotky Smrže všude po stěnách či holografický portrét v zákrytu. A neuvěřitelně detailní práce se všemi herci.

Těžko říct: je to trochu legrace, trochu psychologické drama, trochu parodie, trochu dozvuky českého obrození. Některé lidové zpěvy či dramatické přestřelky byly možná přes míru: jistá dramaturgická ukázněnost by tomu prospěla. Skvělost Pitínského inscenace tkví hned v několika momentech: připomíná jedno z mála opravdu dobrých děl české literatury staršího data, rozvíjí téma manželství jako hrobku idejí i citů a se svým pestrým rejstříkem symbolů, stylů a metod také přichází s encyklopedií (post)moderního divadla a hlavně svého vlastního přístupu: vykloubená grotesknost se zde potkává s hlubokými a v zásadě realistickými pravdami. Právě úpadek nadsázky a přemíra drsného psychologismu postupem času přebírá vládu nad inscenací, což je celkem na škodu; jakkoli herci jsou nadále virtuózní a vizuálních a hudebních nápadů rozhodně není poskrovnu. Celé je to trochu UFO: kontakty. Ale proklatě zábavné. Nicméně plyne z toho jedno tradiční poselství: bratře, nežeň se!

Vojtěch Varyš

všechny aktuality | home