Divadelní Flora 2013 Olomouc 9.–20. 5. 2013

Radim Špaček: Ať je zánik povinný

Radim Špaček v Olomouci poprvé veřejně představil svůj dokument Divadlo Komedie 2002-2012, v němž zachycuje jedinečný fenomén Pražského komorního divadla. V uvolněném rozhovoru, který jsme vedli na parkáně Konviktu, vzpomíná na natáčení i na svůj osobní vztah ke Komedii.

Kdy jsi začal chodit do Komedie, co tě k tomu přivedlo?

Přišel jsem k tomu po tom, co jsem si – je to tak sedm osm let - v Reflexu přečetl recenzi na Antiklimax s fotkou Jirky Černýho, kterej se mi hrozně líbil. A řek jsem si, že na to musím zajít. Uhranulo mě to a posléze jsem tam začal chodit pravidelně a viděl jsem tam většinu inscenací. A nakonec jsem se docela sčuchnul i s tou partou.

A kdy vznikl záměr zaznamenat ty inscenace?

Jednou jsem se ptal Dušana Pařízka, jestli to mají natočený, protože by byla škoda, kdyby to nezůstalo. Bylo to tak v roce 2009, kdy už začalo handrkování s magistrátem. Mezitím jsem začal točit Pouta, tak to šlo trochu stranou. Později nastala chvíle, že budou opravdu končit, tak se mi Dušan sám ozval. Vlítli jsme na to a během několika měsíců jsme to zvládli. Ne všechno se už dalo natočit, třeba Vodičkova-Lazarská a celá ta Jařabova pražská trilogie už se nehrály, což mi bylo líto.

Z kolika repríz jsou záznamy v průměry sestaveny?

Vždycky jde o kompletní záznam z jednoho představení. Občas se něco vymklo, tak jsme to točili víckrát. Všechno jsme ale samozřejmě viděli opakovaně předem a natáčení pořádně připravovali.

Záznam divadla je náročná disciplína, měl jsi s tím nějaký zkušenosti?

Ne, neměl. V devadesátých letech jsem hodně pracoval s Čestmírem Kopeckým a znám věci, co dělal s Petrem Léblem. Měl jsem možnost napřímo zkoumat a porovnat originál s tím záznamem. Navíc jsem studoval herectví, mám to trochu ošahaný. Bylo třeba otázkou, nakolik přiznávat to publikum, protože oni s ním hodně interagují. Chtěli jsme to mít jako pohled diváka.

Nic zbytečně vypiplanýho nebo čistýho. Musím hrozně vyzdvihnout kameramana Davida Čálka, který byl i u věcí, kde já jsem chyběl, třeba u výletu do Berlína. Pak jsem to vyseděl ve střižně, ale David je vlastně spolurežisér.

Kdo už ten film viděl?

Udělali jsme soukromý promítání ve Studiu Hrdinů, mělo to rodinnou atmosféru, včetně paní Macháčkové, která nám řekla, ať si vypneme mobilní telefony. Spousta věcí mi došla, až když jsem to viděl s nimi, vyříkali jsme si tam různý věci. Říkal jsem si místy, jestli to někdy nebylo moc, jestli to nepřeháním. Ale jestli jsme přestřelili, tak nám to asi odpustili.

Když Komedie končila, panovala mezi nimi sice atmosféra jistého loučení, ale zároveň často zmiňovali, že je vlastně dobře, že končí. Jak jsi to vnímal ty?

Byl to spíš hrdinný postoj, jak se důstojně vyrovnat s tím víceméně vynuceným odchodem. Je ale samozřejmě pravda, že kdyby tam hráli dalších deset let, skončili by jak ti staří bardi v tom Spílání. David Jařab říká v závěru dokumentu, že by pro divadla tohoto typu zánik zavedl povinně. Když se to tak vezme, využili situace a udělali rozumnej radikální řez.

Jak se ti líbil Hřebejkův film Odpad město smrt?

Docela hodně. Nebyl jsem stoprocentním fanouškem toho představení, daleko víc se mi líbily třeba Poslední chvíle lidstva, u čehož si všichni ťukali na čelo, „proč tohle točíš?“ Viděl jsem několik verzí toho Hřebejkova filmu a myslím, že zasazení do Lucerny a Václaváku tomu skvěle sedělo. Druhá věc je, že nějaký pnutí mezi Honzou Hřebejkem a Dušanem Pařízkem tam bylo a rodilo se to celé v bolestech.

Máš teď kam chodit v Praze do divadla, když Komedie skončila?

Od září snad jo (smích). Žádnou srdeční záležitost nemám, ale sem tam se dá v Praze vidět až deset dobrejch věcí. Ale musí se to hledat, chodit od baráku k baráku. V Komedii člověk věděl, kam jde, na co jde a proč tam jde. Jsem teď ovšem zvědavej na novou partičku Na zábradlí.

Za rozhovor děkuje Vojtěch Varyš

všechny aktuality | home