Divadelní Flora 2013 Olomouc 9.–20. 5. 2013

Baroko jako inspirační zdroj

Soubor Geisslers Hofcomoedianten, který navazuje na tradici barokního divadla, přichystal pro olomoucké publikum hned tři své projekty. Inscenovanou výstavu Ambrosia v kostele Panny Marie Sněžné, večerní Gozziho pohádku Láska ke třem pomerančům v sobotním programu a road-movie Fitzli Putzli na neděli. Herce Aleše Pospíšila a Martina Bohadla, který stojí i za vznikem souboru, jsem zpovídala po druhém představení, když mířili do tepla a sucha šatny v útrobách Konviktu.

Jak vznikla myšlenka věnovat se textům či dramatice z období baroka, z „doby temna“?

Martin Bohadlo: Vše začalo v Náchodě před 12 lety, kde jsme nazkoušeli hru Únos k příležitosti výročí na zámku. Tam se seskupilo jádro lidí, kteří se stali základem pro Geisslers Hofcomoedianten.

Aleš Pospíšil: Zásadní inspirační zdroj je geograficky svázaný s místem českého centra barokní kultury – východočeským Kuksem. Kromě místa je to spjato také s lidmi kolem, kteří se podílejí na dramaturgii. Určitě bychom neměli zapomenout na duchovního otce znovuzaložení této tradice Standu Bohadla. My jsme to nevymysleli, jen jsme se toho chopili.

Vaše „domovská“ scéna je právě Kuks. Jak působí projekty typu Ambrosia v jiných prostorách? Jak reaguje publikum, které stojí mimo tento kontext?

MB: To není vyloženě jen pro Kuks, je to přenosný a obecně se prezentujeme ve všemožných prostorách. Máme představení jak pro venkovní prostory, tak pro ty do kukátkového divadla.

AP: Myslím, že obsahově je ideální, když náš divák zná podtext a konotace, ať už je inscenace umístěna kdekoliv. Ale zase jsou tam i jiné plány pro diváka, který ten kontext místa vzniku nemá. Může to být ochuzení, ale jen marginální.

Podle jakého klíče vybíráte témata svých projektů?

AP: Je to někdy až vědecká záležitost. Máme ve svých řadách několik vědců zabývajících se barokem, to znamená, že řada těch textů byla skutečně nalezena a úplně poprvé přeložena z archivů ve Vídni, v Kuksu, v Náchodě, ale i v Římě. Leckdy uvádíme texty vůbec poprvé v Čechách.

Ambrosia představila vaši dramaturgickou linii zaměřenou na inscenování v barokním prostoru, naopak commedia dell'arte Láska ke třem pomerančům zastupovala spíše moderně pojaté divadlo. V čem jsou tyto linie společné?

AP: Jednoznačně dobou vzniku, vazbou autorů na pouze barokní poetiku, určitou teatrálnost, téma a motivy. Těch propojení mezi všemi třemi dramaturgickými liniemi, které razíme, je poměrně dost.

V neděli nás čeká vaše poslední inscenace Fitzli Putzli. Čím byste potenciální diváky nalákali?

MB: Jedná se o venkovní představení, kde si zahraje i naše Geisslers-auto.

AP: U této inscenace je zajímavé to, že více než klasickým textem, je inspirována ikonografií neboli obrazovou dokumentací. Dá se říct, že přístup k textu je ryze autorský, ale inspirační zdroj je barokní a dokonce kukský!

V jaké fázi profesionalizaci se soubor momentálně nachází? Je těžké udržet takto úzce profilovou divadelní činnost v dnešní kulturní politice?

MB: Většina z nás už dostudovala divadelní fakultu. Řekl bych, že jsme v rovině „poloprofesionalizace“. Máme pravidelnou scénu na festivalu v Kuksu a také hrajeme v pražském divadle ABC.

AP: Za jejich podpory nutno dodat. Jde to, ale pořád to závisí na určité oběti jednotlivých členů.

Poslední, anketní otázka: co bude po smrti? Tohoto tématu jste se lehce dotkli právě i v Ambrosii.

Oba: To se mnohem víc dotkneme ve Fitzli Putzli. Právě proto musí diváci v neděli přijít a vše se dozví!

Za rozhovor děkuje Iva Najďonovová

všechny aktuality | home