aktuality
Divadlo Na zábradlí se v zatím poslední inscenaci poohlédlo za osobností, jejíž charakter zásadně formovalo a jejíž vliv komplementárně utvářel poetiku této věhlasné scény. Dramatik, prezident Václav Havel byl pro některé ubohá loutka USA, pro jiné morální autorita, velký humanista (a zkáza českého zbrojního průmyslu), kamarád bardů jako Lou Reed nebo Frank Zappa. Pro libretistu/skladatele Miloše Orsona Štědroně a režiséra Jana Friče je to především srdnatý rocker, hráč na sametovou harfu a hutný huňatý materiál pro film. Komu se vybaví ukázky z připravovaných pokračování Sedláčkova Českého století, kde divák zastihuje Václava Havla (Marek Daniel) obklopeného knihami a cigaretovým kouřem, bude zřejmě z inscenace Velvet Havel dost překvapený… polichocený a polechtaný. Z krvavě střeženého odkazu zůstal námět pro obrazivou koláž ze života srdnatého světce, i když cigaretový kouř přetrvává. Z Václava je Vašík Miroslava Königa, nad kterým bdí starostlivá, věcná a fascinující Olga Marie Spurné.
Komplikovaně prokomponované texty a hudebně nepodbízivá pojednání Miloše Orsona Štědroně vnáší do post-havlovských úvah několik zásadních impulzů. Inscenátoři se vyhýbají neobratným popisům kruciálních okamžiků života Václavova a ladně je stírají jednou, dvěma větami. Z drobnějších, zdánlivě nepodstatných detailů učinily čiré svědectví radosti žití explozivního kreativce. Je to ironická pocta ikoně, nikoliv ikonická pocta ironu. Tvůrci se vyhýbají patetickým obrazům, navíc další zlehčení vnášejí do inscenace zjevení Miloše Havla (Petr Jeništa). Houževnatý filmový magnát, kabaretní král celuloidového impéria se příběhem prohání jako šílené střihačovy nůžky, které prochází všemi scénami bez větších pravidel.
Velvet Havel je neobvyklým, originálním a třeskutě zábavným portrétem. Tvůrci publiku nic neulehčují, hrají si s jeho politickým povědomím (škoda, že na přítomnost tak znamenitého nástroje základní psychotronické gramotnosti, siderické kyvadlo Petra Cibulky, se v sále reagovalo tak málo) i naladěním (narážky na Václava Klause a jeho roztomilé politické výpady) a hlavně hrají s Havlem velkolepou hru. Je absurdní, bizarní, paradoxní a zejména zábavná jako noření prstů do sametové dečky.
Martin Macháček
