aktuality
Někde mezi hrdlem a zátkou je uzdička, kterou je třeba obřezat, aby zaznělo neopakovatelné cvaknutí při otevírání lahvového piva. To „tssss“, které lahodí pracující inteligenci stejně jako migrujícímu plebiscitu. Lahvového piva. Lahvového piva. Jedním ladným tahem odletí vršek a ztratí se ve tmě. Vyřčené platí o obou dnešních Audiencích. Každá z nich přistupovala k nejlepšímu Havlovu textu po svém.
Antiwords jsou fascinující orchestrální suita a Spitfire Company z Audience uvařilo luxusní, výstavní pivínko. K Havlovi přistoupilo tak nějak lidsky. Od pěny dialogů oddělili nejnutnější recepturu a spunktovali koncízní recepci receptu jeho životního díla. (S tím se zároveň omlouvám za nepřesnost v anotaci v rámci zpravodaje. Zvukové ukázky nebyly remixy ze záznamu kultovní činoherácké inscenace z devadesátých roků, ale prapůvodní audio nahrávky sic s Pavlem Landovským, ale s Václavem Havlem osobně v roli bezmocného intelektuála Vaňka.) Pomocí remixu a precizních pohybových kreací dal sládek Petr Boháč pivní kolekci originálních nápadů ještě současnější etikety. Obří hrozné hlavy se vznášely ve vakuu jeviště a tvořily těžiště pohybů obou tanečnic. Jejich těla tak samozřejmě následovala trajektorii masivních havlovských hydrocefalů a precizně plynule disproporčních figur. Antiwords patří do skupiny inscenací, u kterých by Mistr bezesporu umřel… smíchy.
Ačkoliv vyvstává otázka, která poetika by mu „havlovské nohavice přitáhla více“? Následuje škrt. Pořád se však jedná o škrt pěknější než přechod žiletky přes hranice svazu nezávislých republik Tepnü a Žílü.
Zcela rozdílným, byť intenzivním pohledem na Audienci byla Páclova interpretace v pravém slova „absurdního“ smyslu. Démonický Norbert Bert Lichý za stolem rozehrával hru o trůny. Hru o trůny. O trůny. Hru. Nevýrazný Vaněk se před ním klidně mohl vypotácet ze Šapitó. Ostravský Sládek nebyl tradičním „lanďákovským“ debilem, ale skutečným temným šamanem. Kdo končí – končí s ním. Končí. Končí.
Není to Václav Havel, ani Háclav Vavel, ale REBEL!
Martin Macháček
