aktuality
říká Daniel Špinar, jeden z nejtalentovanějších režisérů mladší střední generace. Ročně se na jeho kontě objeví i přes pět velkých inscenací. Na letošní Divadelní Floře se divákům představí ve svém miniprofilu s tituly Žebrácká opera, Hamlet a Můj romantický příběh. Při této příležitosti jsme mu položili několik otázek.
Původně jste vystudoval na DAMU herectví, ale už v průběhu studií jste se rozhodl, že si své znalosti rozšíříte ještě o obor činoherní režie. Co Vás k tomu vlastně vedlo?
Když jsem studoval herectví, moje maminka vždycky říkala, že jsem spíš režisér. Dlouho jsem se tomu vzpíral, ale kolem třeťáku jsem najednou začal zjišťovat, že mě baví všechno okolo divadla víc než ten můj herecký part. Mí kolegové – studenti režie, ze mě byli po čase trochu nervózní, protože jsem se zajímal víc o hudbu, světla, kostýmy, celkovou misanscénu a nějak jsem přestával hrát. Herectví mi zkrátka začalo být těsné. A tak nezbývalo, než si nějakou režii zkusit na vlastní kůži. Ve čtvrťáku jsem se pustil do dramatizace Nebezpečných známostí od Laclose a s velkým nasazením to zrežíroval. No a už nebylo cesty zpět. Hned jsem si podal přihlášku na režii a vyšlo to.
Neuvažoval jste, že se k herectví vrátíte?
Nejspíš ne. Ztratil jsem ten zvláštní druh exhibice. Necítím se na jevišti před diváky dobře. Navíc si všechno vlastně zahraju během zkoušení, takže se vyřádím dostatečně. Jsem asi špatný herec, ale výborně předehrávám... (smích)
Před třemi lety, když bylo na DF uváděno kladenské představení Racek, tak jste zaskakoval za indisponovaného Jana Potměšila. Jak se v takových okamžicích cítíte? Mění se nějak Váš vztah k ostatním hercům, se kterými jste najednou tzv. na jedné lodi?
Jsou to noční můry, jsem hodně nervózní a výkon to bývá většinou dost příšerný. Můj vztah
k hercům se ale nijak nemění. Mám za sebou hereckou průpravu, takže už dávno vím, jaké to je. Své herce mám rád a jejich práce si velmi vážím.
Jak zužitkováváte své poznatky ze studia herectví ve své režisérské práci?
Maximálně. Vím, co po nich můžu chtít, dokážu se vcítit do jejich kůže. A navíc začínám od září i učit herectví na DAMU, takže v sobě cítím i určité pedagogické schopnosti.
Své herce rozhodně nešetříte. Jak po stránce emocionální, tak fyzické. Např. výkony Terezy Vilišové a Ondřeje Bretta v Mém romantickém příběhu jsou srovnatelné s výkony vrcholových sportovců…
Důležitá je láska, hravost a motivace. To, co investujete do herců během zkoušení se přece musí odrazit na jejich výkonech. Myslím, že příměr k vrcholovému sportu je naprosto přesný – každý vrcholový sportovec musí mít skvělého trenéra. Snažím se tedy být chápajícím, ale velmi tvrdým trenérem.
Jak dokážete herce přesvědčit, aby na jevišti udělali to, co po nich přesně chcete? Komunikovalo se Vám s herci vždy dobře, nebo jste si musel postupně hledat svůj způsob komunikace s nimi? Někdy to může být docela komplikované, ne?
S každým hercem je komunikace jiná. Někdy se vám při inscenaci sejde deset, dvanáct naprostých individualit. Každý potřebuje svůj čas, každý má jiný dar soustředění, každý finišuje jinak. A samozřejmě jsou i velmi vstřícní herci, se kterými celá tvorba vzniká nesmírně přirozeně, tzv. jako po másle, a stejně tak se najdou i nebetyční prudilové. Ale skoro vždy je to jen projev nějaké nejistoty a strachu. To je potřeba během zkoušení odbourat.
Jako režisér hostujete v různých divadlech v Čechách a na Moravě. Nakolik můžete svým výběrem ovlivnit repertoár, který budete režírovat?
Většinou je to takové namlouvání. S něčím přijdu já, někdy mi něco nabídnou oni. Pro mě je důležité, abych si byl opravdu jistý, že ten který titul chci dělat. Nikdy nedělám něco, co mi nesedí nebo co se mi nelíbí. Jednotlivé tituly se plánují až s ročním, někdy i s delším odstupem – chci mít jistotu, že mě ta konkrétní látka bude vzrušovat i v době, kdy se bude aktivně zkoušet. Je taky potřeba si uvědomit, že s každou inscenací prožiju několik měsíců svého života – od příprav až po premiéru, takže nechci ztrácet čas s něčím, co mě neuspokojuje.
Velmi často se obracíte ke klasice, kterou ale rozhodně nezpracováváte klasickým způsobem. Jaký je Váš recept k rozšifrování textů a jejich přiblížení současným divákům?
Buď ve mě text rezonuje, nebo ne. Je to spíše instinkt. Vycítím jistý potenciál a snažím se drama rozšifrovat skrze svůj pohled na svět. Vždy budu texty interpretovat, vnímám dramatický text jako základ, ale je to polotovar... To „maso“ vytváří moje fantazie, moje osobnost, moje estetika a moje zkušenost. Dalo by se říci, že skrze inscenaci zhmotňuji svoje sny.
Nepoložil jste si někdy otázku, co by si o Vašich inscenacích mysleli autoři divadelních her?
Ne. Vnímám to jako dvě různé disciplíny. Buď píšu, nebo režíruju. Pokud autor svůj text pokorně nepředá režisérovi ke zpracování, měl by si jej patrně režírovat sám.
Zároveň se ve Vašich inscenacích objevuje jistý cynický, ale zároveň velmi chytrý humor…
Nedokážu pojmenovat, jaký mám humor. Pro některé je cynický, pro někoho chytrý a pro někoho, a to se mi vytýká dost často, pubertální. (smích) Myslím, že do svých inscenací promítám celou svoji osobnost. Je tedy jasné, že pokud má někdo rád můj humor v inscenacích, bude mít rád i mě osobně, v opačném případě nikoliv.
Pro Vaše režie je mj. také typický nepřehlédnutelný výtvarný rukopis, na němž se podílejí Vaši stálí spolupracovníci scénografka Iva Němcová, kostýmní výtvarnice Lucia Škandíková nebo Henrich a Linda Boráros. Jak vlastně vypadá vaše spolupráce? Přizpůsobují své vize Vašim požadavkům? Nebo je tomu naopak?
Je to vždycky dialog. O inscenaci se bavíme, a každý přichází s podněty. Jsem rád, že můžu pracovat s tak talentovanými lidmi, protože mě vždycky posunou dál, za hranice mé představivosti. Zároveň máme podobný vkus a estetické vnímání, takže některé věci jsou nám jasné beze slov. Jejich práce je určitě tak padesát procent inscenace.
Současnou dramatiku režírujete spíše výjimečně. Proč?
Rád režíruju současné texty, ale přijít do styku s nějakým hodně kvalitním dramatem je náročnější.
Nedávno se objevila zpráva, že se od příští sezony stanete posilou souboru činohry Národního divadla. Jak vlastně došlo k Vašim „námluvám“ a co od spolupráce očekáváte?
Toužil jsem už delší dobu po soustředěnější divadelní práci. Po čtyřech letech „kočování“ jsem se chtěl usadit a pracovat se stálým souborem ve stálém prostředí. Takže, když mi umělecký šéf činohry Michal Dočekal tuto práci nabídl, zahrál přesně na moji strunu. Jistě bylo také velmi důležité, že se s celým dramaturgickým týmem znám poměrně dlouhou dobu a cítím, že s nimi dokážu umělecky velmi dobře komunikovat a že tato komunikace nás vzájemně obohacuje – pracovně i lidsky. Taky jsem se při zkoušení setkal už s více než půlkou místních herců. Vážím si jich a mám je moc rád. Navíc opravdu miluju veliké divadelní prostory, kde si člověk může dovolit všechna ta silná gesta, expresionistické emoce a monumentální obrazy. A pak si taky myslím, že takové nabídky se prostě neodmítají!
Jedním angažmá jste už ale prošel. V letech 2008–10 jste působil jako režisér v Divadle na Vinohradech. Tam jste si ale s vedením příliš neporozuměl, i když Vás kritika velmi cenila. Vlastně se není ani čemu divit, neděláte typické měšťácky podbízivé divadlo. Nebojíte se ale, že se v Národním divadle může situace opakovat a budete také tlačen ke kompromisům?
Toho se určitě nebojím... Jsem už přeci jenom moudřejší, a vedení Národního divadla se s tím Vinohradským nedá srovnat...
Máte nějakou vizi, co byste mohl do Národního divadla přinést nového? Jak současnou činohru proměnit a posunout?
To sám ještě netuším. Těším se, že budu moct pracovat na skvělých inscenacích.
V Národním divadle momentálně zkoušíte hru bratří Čapků Ze života hmyzu. Nač se mohou diváci těšit? Jak bude téměř sto let starý text promlouvat k dnešním divákům?
Především to nebude pohádka o broučcích. Tahle hra bratří Čapků je nesmírně krutou groteskou, která dost nevybíravým způsobem popisuje fungování lidské společnosti. A přestože je už téměř devadesát let stará, neztratila nic, ze své aktuálnosti. Jinými slovy – prostředky se mění, člověk sám nikoliv. Vypráví o tom, že nuda, přemíra nevázaného sexu, hromadění a hrabivost vedou k destrukci a válce. A je to věčný koloběh. Pak je asi taky potřeba říct, že, přestože je to ostrá moralita, která nemilosrdně rozkrývá podstatu člověka, je to také průzračná, schematická, nepsychologická komedie. Pro mě je to až taková zběsilá kabaretní revue. Myslím, že divák s otevřenou myslí se pobaví. Především sám nad sebou.
Za rozhovor děkuje Pavla Bergmannová
