Fokus: Bezruči
První aktivity Divadla Petra Bezruče spadají do poválečného období roku 1945, kdy bylo 1. prosince založeno Divadlo mladých, zaměřené na tvorbu pro děti a mládež. Po deseti letech bylo definitivně přejmenované na Divadlo Petra Bezruče. Na přelomu 50. let s příchodem kompletního ročníku DAMU se na programu začala objevovat i pravidelná večerní představení. Se stále častějšími úspěchy jsou spojována zejména jména režisérů Jana Kačera a Evžena Němce. Vyhraněný tvůrčí profil divadla měl ovšem za následek i občasné zákazy. Po odchodu skupiny umělců do Činoherního klubu pokračují v práci se souborem noví režiséři Pavel Hradil a Zdeněk Pošíval. Osobitým rukopisem obohacuje repertoár poetickými hrami pro děti dramatik a režisér Saša Lichý. I ve složitém období normalizace si divadlo nadále buduje svůj specifický profil a to i díky působení režisérů Josefa Janíka a Pavla Palouše.
V roce 1990 se soubor přestěhoval do současných skromnějších prostor a coby studiové divadlo klade důraz na netradiční režijní postupy a co nejintenzivnější kontakt s především mladými diváky. V 90. letech se zde vystřídala řada nejen ostravských režisérů: Josef Janík, Václav Klemens, Jiří Nekvasil, Ondrej Spišák, Michal Przebinda a počínaje rokem 2001 je pak směřování souboru výrazně ovlivněno příchodem nového uměleckého šéfa Janusze Klimszy. Ten ve svých inscenacích přináší divákům velmi sugestivní zážitky a zároveň navázal spolupráci s výjimečnými režijními osobnostmi (Sergej Fedotov či Andrzej Celiński). Po Klimszově odchodu v roce 2005 divadlo usilovně hledalo další výraznou tvůrčí osobnost. Tou se stal režisér Jan Mikulášek, který ve svém typickém rukopisu klade důraz zejména na vysoce stylizované herectví, groteskní nadsázku a práci s výtvarnou i hudební složkou. V roce 2008 vystřídal Mikuláška na jeho postu Martin Františák, za jehož působení se divadlo snažilo ve své tvorbě reagovat zejména na problémy konkrétního místa, ve kterém působí – průmyslová aglomerace na pomezí tří států – a inspirovat se jimi. Vedle klasiky a titulů pro děti divadlo nabízí i české či světové premiéry současných her a svérázné, kontroverzní dramatické texty. Od sezony 2013/2014 divadlo jako umělecký šéf vede režisér Štěpán Pácl.
Divadelní kritik Vladimír Just o „Bezručích“ napsal: „Neznám druhé české divadlo, které by právě v uplynulém desetiletí vyletělo – alespoň v mých očích – tak raketově vzhůru: od průměrného, solidního, ale zaměnitelného regionálního divadla s nevýraznou dramaturgií až k jednomu z nejlepších divadel v republice s originální, nepodbízivou, proti srsti malého českého diváka hladící dramaturgií, vrývavým herectvím, neexhibující režií a s diváky, mladými nejen věkem.“
V. Havel: AUDIENCE
A. P. Čechov: STRÝČEK VÁŇA
Boris Vian: PĚNA DNÍ
Daniel C. Jackson: MŮJ ROMANTICKÝ PŘÍBĚH
„BEZRUČI BYLI A JSOU CHULIGÁNSKÝM DIVADLEM,“
říká nový umělecký šéf Divadla Petra Bezruče Štěpán Pácl. Myslí to jako pochvalu.
Vaše první sezóna v židli uměleckého šéfa Bezručů a takový sukces! (Tereza Vilišová letos získala za roli Amy v inscenaci Můj romantický příběh jak Cenu Alfréda Radoka, tak Cenu Thálie, pozn.) Blahopřeji, i když: je takový start pro vás výhoda, nebo závazek?
To jsou velmi radostné a příjemné zprávy. Ale samozřejmě je to výsledek několikaleté práce Terezy a i celého divadla. Je výhodou začínat svou první sezónu v divadle, které má herce takových kvalit. Každá z těch cen má jiný význam – to, že Tereza získala obě, je skvělé a jen to potvrzuje, že je to jedna z nejlepších českých hereček.
Mají podle vás ceny a oceňování v (malém) českém prostředí vůbec smysl?
Jistě. Ceny jsou zhodnocení toho, co se za rok urodí – v divadle, v kritice, mezi diváky. Ať tak či tak, je to zpráva o stavu českého divadla – občas bohužel smutná, buď proto, že se urodilo málo dobrého, nebo že to dobré se opomíjí. Ovšem nejsmutnější je, jak se v některých letech ukázalo, když ceny odráží paralýzu české kritické obce, nikoli stav českého divadla.
Divadla to v současné dravé a klipovité době nemají moc jednoduché, ceny neceny – 3D filmy, televize a další „formy zábavy“ je divácky poměrně válcují. Nebo jim klacky pod nohy háže byrokracie (případ Pražského komorního divadla či ústeckého Činoherního studia).
V čem by měla být podle vás úloha divadla v dnešní době?
Myslím, že se české divadlo pomalu probouzí z chiméry, že si má vybojovat svoje místo na slunci prostředky, které jsou módní v propojeném světě nejrůznějšími virtuálními sítěmi. Tahle chiméra ničí v divadle to, co je divadlu nejvlastnější, a to, čím je divadlo nezastupitelné. Žádné jiné médium není tak živoucí a tak bezprostřední. Divadlo je prostor sdílené zkušenosti, se vší její fyzičností. Zatímco ostatní média pracují s možností okamžitého zážitku zdarma, bez vaší vlastní účasti, divadlo spoluúčast diváků potřebuje. A to, že jste „nuceni“ se na zážitku podílet svou účastí, činí tento zážitek trvalejším a cennějším.
A úloha Bezručů, nejen v ostravském kontextu?
Pro mě – nejen jako uměleckého šéfa tohoto divadla – byli a jsou Bezruči chuligánským divadlem. Bezručům je vlastní drzost, ať tematická nebo herecká či inscenační. Je tu ovšem tenká hranice mezi chytrou drzostí a nabubřelostí. Nabubřelost je možná efektní a možná někoho na nějaký čas ošálí. Chytrou drzost spatřuju především v tom, že se u Bezručů dělá divadlo nikoli o tom, o čem se mluví, ale hlavně o tom, o čem by se mluvit mělo. V této drzosti vidím budoucnost a přednost tohoto divadla.
Bezruči cílí na mladého diváka. Čím se ho podle vás daří oslovovat?
Myslím, že divadlo pro mladého diváka jako nějaký čistý druh neexistuje. Copak jsou náctiletí hloupější nebo méně citliví než dospělí diváci? Často je tomu spíš naopak. Takže to není dramaturgický plán ani inscenační postupy, ale právě ta drzost, která je Bezručům vlastní, na co mladé publikum lákáme. Drzost pokládat nepříjemné otázky, drzost vést dialog, drzost ve splašené době se na chvíli zastavit. Pro mladé publikum jsou Bezruči divadlem, kde se cítí dobře, se kterým se mohou ztotožnit.
V čem tkví podle vás výlučnost Bezručů? Často hovoříte o síle zdejšího hereckého souboru…
U Bezručů se v současné době misí velká herecká zkušenost s mladou dravostí. Je to v dobrém poměru. Je tu chuť učit se od sebe navzájem a objevovat nové věci zkoušením. A co je důležité, v okamžicích krize se soubor dokáže semknout a překonat každodenní problémy, které jsou
v každém divadle. V dramaturgii teď jdeme cestou náročnějších a drzejších titulů a je dobré, že máme oporu právě v takovém souboru.
Můžete prozradit, co chystáte na příští sezónu? Na co se můžeme těšit?
Sezonu začneme sociální groteskou současné německé dramatičky Felicie Zellerové Klub outsiderů – takový ostrý pohled na lidskou napapanost, druhým titulem je Čekání na Godota, to netřeba příliš představovat. Stejně tak známou hru Martina McDonagha Osiřelý západ. Dalším titulem bude Horváthova hra Kazimír a Karolína – mám pocit, že Horváth tu hru, která se odehrává na mnichovské pivní slavnosti Octoberfest, psal o dnešní Stodolní. To vnitřní spojení (a ne zcela náhodné) je tak přesné, že je zkrátka třeba ji v Ostravě uvést. A sezónu zakončíme volnou komediální jízdou na motivy Dumasových Tří mušketýrů.
Za rozhovor děkuje Martina Foretová Pavlunová
