aktuality

Peklo? To je začarovaný kruh!

S Davidem Prachařem jsme se sešli ihned po představení, a přestože byl žíznivý, tak nám věnoval několik svých drahocenných minut pro následující rozhovor. Popovídali jsme si o pekle, strachu, představách a nezapomněli jsme se ani zeptat na spolupráci s 420PEOPLE a Janem Nebeským.



Jak se vám hrálo v prostoru Divadelního sálu Uměleckého centra Univerzity Palackého?
Peklo hrajeme vlastně v Praze v NoDu v prostoru podobném tomuhle, tudíž se mi hrálo výborně. Na půdě už taky hraji podruhé a ten prostor je moc hezký.

Jak se vlastně cítíte po odehrání takového představení. Jste vyčerpaný, nebo naopak se vám uleví?
Tak strašně moc náročné to zase není. Když uvážím, že jsme ráno nastoupili do vlaku, jeli jsme sem do Olomouce, ubytovali jsme se. Pak jsme měli technickou zkoušku tady kvůli mikrofonům a světlu. Teď už se těším jen na pivo.

„Peklo není místo, ale stav duše“ zní slogan inscenace. Co pro vás znamená peklo?
Pro každého peklo znamená něco jiného. Mně se někdy stačí podívat na televizi nebo jít po ulici a může to být peklo. Myslím, že máme především určité představy o pekle. Měl je také Dante Alighiery, autor Božské Komedie, kde je první částí Peklo. Psal to celý život, což podle mě znamená, že pro něho peklo ztělesňovalo nějaké místo, kde se odehrává apokalyptická část posmrtného života. Je třeba zajímavé, že pro Danta je peklo královstvím ledu. Lidé tam jsou zmrzlí. My většinou máme peklo spojené s nějakým teplem, ohněm. Ale velká zima a velké teplo je v podstatě to samé.

Co by vás z pekla nejvíce děsilo, z čeho máte konkrétně strach?
Tak peklo je bezčasí. Už i Karel Hynek Mácha psal „toť, co se nic nazývá“. Znamená to něco nepojmenovatelného. Představitelné věci nás přece jen lekají nebo děsí, ale pořád se pohybujeme v rámci nějakých představ. Já si myslím, že peklo je vlastně ještě za těmi představami. Je to něco, co si člověk představí, ale zároveň je to nekonečné. My lidé máme strach z konečnosti, protože všichni jednou umřeme, ale současně nás děsí i ta nekonečnost. Je to začarovaný kruh.

Inscenace Peklo je již vaše druhá spolupráce s tanečním souborem 420PEOPLE. Chystáte nebo alespoň uvažujete o nějaké další spolupráci?
Určitě uvažujeme, ale pořád se pohybujeme na tenkém ledu grantu a podobných záležitostí. Připravovat představení znamená udělat to velmi rychle v nějakém prostoru a s nějakou finanční podporou, kterou musíme chvilku hledat. Není to jednoduché ani v Praze ani kdekoliv jinde. Zkrátka, že si člověk může splnit sen, není tak jednoduché. Většinou je to otázka času a peněz.

Kromě herectví se věnujete také režii. Jaký rozdíl vidíte v tom, když se musíte soustředit na režijní i hereckou složku, a když se soustředíte pouze na herectví jako v případě Pekla?
Já to zkouším dělat různými způsoby. Režie spočívá v tom, že člověk pracuje se svou představou a s tvůrčím týmem ji pak dává dohromady. Když pracuji například s 420PEOPLE – Natašou Novotnou a Václavem Kunešem –, je to taková partnerská spolupráce. Režie tak splývá v naší společné komunikaci a inscenace vzniká na základě dialogu mezi námi.

S režisérem Janem Nebeským spolupracujete už od dob Divadla Komedie. Máte si ještě stále co předávat, co se týká inspirace a nápadů?
Samozřejmě, my už spolu komunikujeme nějakých 35 let. Snažíme se stále dělat něco, co nás baví a zajímá.

Hrajete v Národním divadle a v Experimentálním prostoru NoD. Co vás oslovuje více?
Baví mě obojí dohromady. To se tak snoubí. Je to jako, když spisovatel píše povídku nebo román. Jsou to pro něj určité útvary, ale ta důležitost a „vážnost“ je pro něj stejná. Vlastně je to pouhé zmáhání jiných prostorů, které člověk musí použít.

Za rozhovor děkuje Tereza Tylová


všechny aktuality | home


  Divadlo Konvikt     Statutární město Olomouc     Ministerstvo kultury     Moravské divadlo OlomoucOlomoucký kraj     Česká televize