Exkluzivní hostování „tváře“ jubilejní Divadelní Flory, Herečky roku 2015 (prestižní anketa čtyř desítek kritiků časopisu Theater heute) Stefanie Reinsperger, v-inscenaci experimentální „mluvené“ hry nestora rakouského dramatu. Režie: Dušan-D.-Pařízek
představení bude uváděno s-českými titulky
režie Dušan David Pařízek
dramaturgie Roland Koberg
kostýmy Kamila Polívková
premiéra 31. 10. 2015
hraje Stefanie Reinsperger
Handkeho trpce zábavná slovní kritika vznikla před 50 lety v kontextu „mluvených“ titulů Volání o pomoc, Proroctví či slavného Spílání publiku. Dramatik zde svého hrdinu/hrdinku posílá ke zpovědi a vymáhá od něho/ní sebeobviňování, tak jako si ho vynucují totalitní režimy od svých hříšníků. Tím se odhaluje blízkost mezi katolicismem a komunismem a diskutují se bigotní společenské pojmy viny až po vlastní médium: „Jaké zákony divadla jsem překročil/a?“ Tuto zpověď může v divadle přijmout jen publikum.
Dušan D. Pařízek už za své éry v Pražském komorním divadle režíroval Handkeho Spílání publiku (2010), Podzemní blues (2011) či Hodinu ve které jsme o sobě nevěděli (2012). Vytrvale se věnuje celé „velké trojici“ současných entit světového divadla – Jelinek, Bernhardt, Handke – autorům, kteří rozebírají nejen stát a společnost, ale i samo divadlo a jeho úlohy. Fenomenálním způsobem se v jeho režii sebeobviňuje herecký úkaz rakouského divadla – Stefanie Reinsperger.
Reinsperger se nešetří, nikdy. Odevzdává se, vydává ze sebe všechno, co v sobě má – a toho je, zdá se, mnoho. Směje se a pláče, ovládá spisovnou němčinu i vídeňský dialekt, umí hrát subtilně i ve velkém (i když to druhé má radši), a když jde o Handkeho řečové floskule, potom přepne i rychle do planého patosu, to umí samozřejmě také.
Wolfgang Kralicek, Süddeutsche Zeitung
Inscenace odolává radikálnímu textu, především díky této královně řeči, která si ohmatává slova jako nejistá území. (…) Je nemožné ji v této změti sebebičování a výbuchů zlosti nesledovat. Reinsperger je magnet, zázračné stvoření, které v sobě spájí sebeovládání, odevzdanost, prohnanost, vtip i akurátnost.
Margarete Affenzeller, Der Standard
Režisér Dušan David Pařízek a herečka Stefanie Reinsperger jsou momentálně zavalováni cenami. Kdo se chce přesvědčit o tom, že je to celkem zasloužené, neměl by se bát cesty do Volx Margareten. Fascinující, virtuózní a zároveň velmi vtipná divadelní hodina.
Guido Tartarotti, Kurier
s podporou
Handke's bitterly amusing rhetorical criticism was created 50 years ago in the context of the “spoken plays” such as Cries for Help, Prophecy or the famous Offending the Audience. The playwright sends his protagonist to confession and demands his or her self-accusation just like the totalitarian regimes extorted it from their sinners. The closeness of Catholicism and Communism is therefore revealed and the narrow-minded social concepts of guilt are discussed to the point of a sense of self: “What theatre laws have I transgressed?” Only the audience can take up such confession.
Dušan D. Pařízek has already directed Handke's plays in the era of the Prague Chamber Theatre (Pražské komorní divadlo). They were Offending the Audience (2010), Underground Blues (2011) or The Hour We Knew Nothing of Each Other (2012). He persistently focuses on the whole “great trio” of contemporary personalities of the world of theatre – Jelinek, Bernhardt, and Handke – authors who analyse not only the state and society, but also the theatre itself and its functions. The actual self-accusation of the main character as portrayed by the miraculous phenomenon of the Austrian theatre – Stefanie Reinsperger – is absolutely breath-taking.
Reinsperger never rests. She sacrifices, gives it all she's got – and apparently she's got a lot! She laughs and cries, masters both the proper German and the Viennese dialects, acts both subtly and in high style (though she prefers the latter one) and concerning Handke's rhetoric, she can switch to utter affectedness, in which she obviously excels as well.
Wolfgang Kralicek, Süddeutsche Zeitung
The production holds out to the radical text mainly thanks to the queen of speech, who explores the words as uncertain territories. (…) It is impossible not to follow her in the maze of self-torment and fits of anger. Reinsperger is a magnet, a supernatural creature who is able to combine self-control, resignation, cunningness, humour, and accurateness.
Margarete Affenzeller, Der Standard
.jpg)
