režie Dušan David Pařízek
dramaturgie Klaus Missbach
scéna Dušan David Pařízek
kostýmy Kamila Polívková
světla Felix Dreyer
premiéra 6. 9. 2014
hrají Frida-Lovisa Hamann, Dorothee Hartinger, Stefanie Reinsperger, Catrin Striebeck
Fraškovitě a filigránsky, ironicky a zároveň nekonečně smutně popisuje Wolfram Lotz v dramatu o vojácích v Afghánistánu nemožnost skutečného porozumění neznámému: hrůzám vzdálené války, jiné kultuře, jinému člověku a nakonec i sobě samému. Provokativní hra na motivy Conradova románu Srdce temnoty (1899) a Coppolovy filmové parafráze Apocalypse Now (1979) slouží jako východisko pro ještě hlubší ponor do tabuizovaných paradoxů západní kultury. Jako se vojenská mise noří do nitra pralesa, pronikáme do podivného světa, kde se koloniální minulost pojí s neokolonialistickou skutečností. Vzdáleni od takzvané civilizace, ponecháni napospas divočině a vlastnímu svědomí. Inscenace s ryze ženským obsazením navzdory své vyzývavé nekonvenčnosti, kritičnosti a sarkastické deziluzivnosti získala řadu ocenění. Přitom šlo o světovou premiéru Lotzova textu a Pařízkův debut v Burgtheateru.
Já si myslím, že je naprosto absurdní dělat v dnešní době ve Vídni hru o Bundeswehru, který je na misi v Afghánistánu. (…) tomu jsme v rámci našich možností čelili velmi otevřeně. Vojáky tady hrají ženy a vše, co se v příběhu odehrává, je opisem a metaforickou zkratkou.
Dušan David Pařízek o inscenaci Směšná temnota, Lidové noviny
[Lotzův] Afghánistán je temným kontinentem, který v sobě pojí všechny krizové oblasti od Afriky až po bývalou Jugoslávii a nás Středoevropany učí bázni před naší vlastní ignorancí. Nejde tedy o Afghánistán, jde o nás.
Wolfgang Kralicek, Süddeutsche Zeitung
Nejen Stefanie Reinsperger se sebevědomě prohlašuje za „černého negra ze Somálska“, všechny čtyři herečky se úmyslně malují černým líčidlem. Tímto gestem začíná přehlídka rasismu a jeho herecká vivisekce. Především západní koloniální „spasitelé“ jsou tu zesměšnění až hluboko pod bílou kůži. (…) Prkna, které znamenají svět, jsou během přestávky natlačené do vesele vyjící sekačky, která pro sebe zavádí vlastní svět významů: jako sekací mlýnek na koloniální historii.
Franz Wille, Theater heute
Obrazotvorný text plný syrových detailů a až nečekaných poetických zjemnění Pařízek inscenuje charakteristickým způsobem. Čtyři herečky hypnoticky a konfrontačně chrlí text. Strohý projev ještě zesiluje některé obzvlášť ironické momenty i tragiku. Minimu dekorací a holé scéně dominuje pouze dřevěná stěna. V rámci snad nejlepší přestávky v dějinách divadla dojde k její totální demontáži zahradní drtičkou na dřevo.
Martin Macháček, Radio Wave – Tyjátr, 22. 9. 2014
The Ridiculous Darkness is a drama about soldiers in Afghanistan written by Wolfram Lotz, who in a very grotesque, subtle, ironic yet infinitely sad way describes the inability to really understand the unknown: the terror of distant war, other cultures, other people and finally ourselves. A provocative production based on Conrad's novella The Heart of Darkness (1899) and Coppola's film Apocalypse Now (1979) serves the director Dušan Pařízek as a starting point for even deeper immersion into the taboo paradoxes of Western culture. Just like the soldiers' mission immerses them deeper and deeper into the rain forest, we are also getting deeper into a strange world where colonial past merges with neo-colonialist present. Far from “so-called” civilization, the cast is left at the mercy of the wilderness and their own conscience. The production, with purely female cast despite its unconventionality, criticality, and sarcastic disillusionment, received most Austrian theatre awards. It was actually the world premiere of Lotz's text and Pařízek's debut at Burgtheater.
I think it is absolutely absurd to make a production now in Vienna about Bundeswehr which is on a mission in Afghanistan. (…) we have faced this within our limits really openly. The soldiers are played by women and everything happening in the story is a periphrasis and metaphorical short cut.
Dušan David Pařízek about The Ridiculous Darkness, Lidové noviny
[Lotz's] “Afghanistan” is a dark continent which connects all regions of conflict, from Africa to former Yugoslavia, and teaches us Central Europeans to fear our own indifference. It is not about Afghanistan, it is about us. The disillusioned stage design of the production is a proper frame for the author who does not delude himself and naturally integrates the theatre reality into his plays.
Wolfgang Kralicek, Süddeutsche Zeitung
Not only Stefanie Reinsperger who calls herself “the nigger of Somalia”, but all four actresses intentionally paint their faces black. This gesture opens the festival of racism and its stage vivisection. Mainly the western colonial “redeemers” are ridiculed deep under their white skin. (…) The boards which create the stage are squeezed into a happily howling garden shredder during the break which establishes its own set of meanings such as a shredding machine for the colonial history.
Franz Wille, Theater heute
Pařízek stages the imaginative text full of raw details and surprisingly poetic euphemisms with his characteristic way. Four actresses churn out text in a hypnotic and confrontational way. The terse expression highlights some ironic and tragic moments even more. Minimal decorations on an empty set is dominated only by a wooden wall. During the possibly best break in the history of theatre, it is completely dismantled thanks to a garden shredder.
Martin Macháček, Radio Wave – Tyjátr, 22 September 2014
