Českí diváci sú radi súčasťou predstavenia

BARBORA FORKOVIČOVÁ


Nemeckojazyčnú časť hereckého súboru inscenácie Kauza Schwejk tvoria traja šarmantní páni, Peter Fasching, Martin Baum a Gábor Biedermann. Po krátkej pauze na guláš mi porozprávali o spolupráci s Dušanom D. Pařízkom aj o rozdieloch medzi európskym publikom.

 

Aký je váš vzťah k Švejkovi?

Martin Baum: Keď som bol malý, pozeral som filmy o Švejkovi. Som Rakúšan, takže som videl nemecké verzie s Frtizom Muliarom a neskôr s Heinzom Rühmanom. To bolo všetko, čo som o Švejkovi pred prácou na tejto inscenácii vedel. Až potom som sa oboznámil s celým pôvodným textom. Zistil som, že je to oveľa politickejšie, než som si myslel.

Gábor Biedermann: Bol som na tom rovnako, videl som úryvky z niektorých filmov a vedel som, že pre Čechov je to dôležité dielo, sú v ňom ich veľké témy a história. Počas práce na inscenácii som si uvedomil, že sa vzťahuje aj k našej súčasnosti – hlavne čo sa týka otázky vzájomného porozumenia. Tá je stále aktuálna, aj po sto rokoch. Máme tie isté problémy, aké ľudia v minulosti. Veľa vecí ostáva rovnakých.

Peter Fasching: O Švejkovi som veľa nevedel. Videl som nejaké obrázky, buď fotky z filmov, alebo ilustrácie z kníh, a vždy sa mi to zdalo celkom vtipné. Až neskôr, pri práci som si uvedomil, aké je to temné. Pod veselými príbehmi sa skrývajú témy reálneho zla.

 

Ako ste sa v priebehu skúšania vyrovnávali s ikonickosťou postavy Švejka?

P. F.: Dušanov plán nebol prerozprávať celý príbeh, iba povyberať niekoľko liniek a pospájať ich dohromady. Vďaka tomu, že vedel, čo robí, ako môže s pôvodným dielom zaobchádzať, som sa nebál a bol som sebavedomý. Dušan sa vo Švejkovi naozaj vyzná, takže experta sme mali na našej strane.

M. B.: Presne. Mali by ste vidieť jeho knihy! Má v nich toľko poznámok – vyzerá to ako storočná práca!

G. B.: Ja som mal voči Švejkovi rešpekt z toho dôvodu, že je to takmer ľudové dielo. Keď sme inscenáciu hrali v Prahe, diváci to považovali za vlastný príbeh. Smiali sa, poznali všetky postavy. Keď to hráme v Rakúsku, reakcie sú úplne odlišné. V Nemecku to ľudia zas nepoznajú. Poznajú iba film s Heinzom Rühmanom. Mám rád, keď máme predstavenia v Čechách, divákom je to veľmi blízke.

M. B.: Publikum pre túto inscenáciu je rozhodne české. Rozumejú jej. Pre Nemcov je to skôr akýsi zahraničný folklór.

P. F.: Takisto téma bojov medzi Rakúskom, Českom a Maďarskom v Nemecku až tak nerezonuje.

Ako vyzeralo dvojjazyčné skúšanie?

P. F.: Hlavne Dušan komunikoval v dvoch jazykoch – keď niečo vysvetľoval, povedal to po česky a potom po nemecky. Takisto naši českí kolegovia ovládajú nemčinu, vlastne na celkom slušnej úrovni. Komunikácia prebiehala v nemeckom, anglickom, českom a niekedy dokonca aj francúzskom jazyku. Je to naozaj európska produkcia.

G. B.: Myslím, že takéto medzinárodné spolupráce by sa mali robiť častejšie.

P. F. + M. B.: Áno, rozhodne!

Je spolupráca s D. D. Pařízkom niečím špecifická?

M. B.: Práca s ním je veľmi výnimočná a mám ju rád. Je ťažká, no to je dobre. Túto inscenáciu hráme už tri roky. Keď sa stretneme po roku, pracujeme rovnako ako na jej začiatku. Snažíme sa zlepšiť všetko, čo sa dá. Je skvelé, že Dušan dobre vie, čo chce, kam chce dospieť, no zároveň prijíma podnety aj od nás, hercov. Naozaj ide o plynúcu spoluprácu a to je podľa mňa to najlepšie, čo môže herec pri skúšobnom procese zažiť.

G. B.: Áno, je to aj preto, že Dušan nám dôveruje a my samozrejme dôverujeme jemu v jeho umeleckých zámeroch.

M. B.: Ja a Gábor sme už s Dušanom pracovali aspoň na jednej inscenácii pred Schwejkom, a keď nás pozval na spoluprácu na tomto projekte, ihneď sme súhlasili.

P. F.: Ja s ním spolupracujem po prvýkrát, no už predtým som videl pár jeho inscenácií. Myslím, že dôvod, prečo je naša vzájomná dôvera taká veľká, je, že Dušan je skvelý v komunikácii. Keď napríklad vysvetľoval niečo len pre českých hercov, neskôr to preložil aj nám, aby sme vedeli, o čo ide. Vďaka tomu sú všetci v obraze. To je veľmi dôležité a myslím, že to je Dušanove špecifikum.

Líši sa prijatie gulášovej scény publikom?

G. B.: Líši sa guláš! (smiech)

P. F.: Skôr by som chcel povedať o scéne, kde od divákov pýtam cigarety. Keď to hráme v Čechách, zvyknem dostať dve, tri, dostávam aj celé balíčky, všetko! V Nemecku som prešiel celým publikom a nedostal som nič. Českí diváci sú úžasní. Sú šťastní, keď môžu byť súčasťou predstavenia.

M. B.: Áno, napríklad nikdy sme na javisku v závere nemali toľko ľudí ako dnes!

P. F.: Neboja sa zapojiť sa a to je super. Javisko pre nich nie je tak „sväté“ ako v Nemecku.

 

Peter Fasching (1988) je rakúsky herec. V roku 2012 ukončil štúdium herectva na Otto-Falckenberg-Schule v Mníchove. V súčasnosti je stálym členom ansámblu nemeckého Theater Bremen.

Martin Baum (1963) je rakúsky herec. Štúdium herectva absolvoval na Morarteu v Salzburgu. V súčasnosti je stálym členom ansámblu nemeckého Theater Bremen.

Gábor Biedermann (1979) je herec. Narodil sa vo Francúzsku, vyrastal v Portugalsku, pôsobil v Nemecku a momentálne je stálym členom ansámblu rakúskeho Volkstheater. Jeho dva materinské jazyky sú nemčina a maďarčina.

 

 

Prečo ste sa rozhodli inscenovať práve hru Dílo od Elfriede Jelinek?

Miroslav Bambušek: V případě inscenace Dílo jde o spolupráci Studia Hrdinů s občanským sdružením Mezery. Text jsem původně vybral, protože zapadal do konceptu mého projektu s názvem Písně o zemi, na kterém se sdružením pracuji. V tom čase jsem dostal pozvání režírovat v Studiu Hrdinů, a tak jsem Janovi Horákovi, dramaturgovi, nabídl tohle a on souhlasil.

Ako ste s hrou pracovali? Upravovali ste ju, vkladali ste do nej vlastné texty?

M. B.: Původně má hra asi 40 stran, je to poměrně hutný materiál. My jsme použili přibližně 20 stran, k tomu jsme přidali legendární Vergiliův text Zpěvy rolnické a ode mě je tam asi jeden odstavec. V původní hře totiž nejsou postavy, ty jsme museli vytvořit my. Fenomén čerta tam taky vůbec není, ten jsme si půjčili od Ch. D. Grabeho – z jeho hry Žert, satira, ironie a hlubší význam. Samozřejmě dost věcí vzniklo i na základě zkoušení.Je to naše kolektivní práce.

Do akej miery sa teda do procesu tvorby zapájali herci? Jako prebiehala vaša spolupráca?

Milan Stehlík: Přiznám se, mně trvalo dlouho, než jsem vůbec pochopil, o co jde. S Mirkem ale nedělám prvně, takže jsem pak tu jeho poetiku rozluštil a nakonec jsem byl rád, že mě do toho vzal.

Robert Mikluš: Zkoušení bylo perfektní. Mě na Díle baví to, že pokládá nezvyklé a někdy i nepříjemné otázky, které dokážou zatnout do živého. Pojednává o věcech, o kterých se moc nemluví – lítá to tam jak kostlivci ze skříní. Podává reflexi nám, jako západní civilizaci, ale nedojímá se. Je cynická, vysmívá se kýči a sebedojetí, kterým v dnešní době trpíme.

Tereza Hofová: Mě bavilo právě to, že ve hře nejsou postavy – tím se výpověď stává osobnější. Nevznikne z toho teze ve smyslu „ukažme na ty špatný a udělejme o nich divadlo“. Člověk si to může připustit a vypovídat i sám o sobě, co sice nemusí být vždy příjemné, ale proto to vlastně děláme. Míra je velkej srdcař, takže je to celé hodně upřímné.

Dora Bouzková: Já taky s Mirkem nespolupracuji poprvé, takže jeho postupy znám. Témata hry jsou hluboký, no zároveň ne jednoduše čitelný. Jenom když hrajeme všichni za sebe, má inscenace opravdovou sílu. Do procesu tvorby se musíme položit, prožít to, abychom pak na scéně nepůsobili falešně, jako loutky.

Jakub Gottwald: Mně to přijde jako očistný, upřímný a čistý dílo. Přímočarý, výpovědný a na současné scéně hodně důležitý.

T. H.: Hlavně je v tom zobrazená naše přítomnost. Ne ve znaku, symbolu, ale prostřednictvím událostí, které se na scéně dějí.

Obraz dnešného človeka je v inscenácii vykreslený dosť temne. Vedie povrchný konzumný život a nestará sa o nič iné okrem svojho pohodlia. Sme na tom naozaj až tak zle?

M. B.: Samozřejmě, že když řešíme takové téma, musíme se obrátit k extrému. My jsme kultivovaní ve smyslu, že máme vzdělání, že se vzděláváme i nadále… Ale takových lidí není moc, je to možná tak 10 %, co by jsme si říkali... Když ale člověk vyndá paty ze svého světa, například uměleckého, a jede do Kaprunu na lyže, tak potká tohle – lidi z naší inscenace.

T. H.: Nebo je to naopak. To, že máš vzdělání, tě uzavře do ulity s těmi 10 procenty a zbytek nevnímáš. Zajímáš se o věci, ke všemu se vyjadřuješ, ale stále se pohybuješ jenom v tom, například, divadelním okruhu.

M. S.: Moc sice nemám přehled o tom, co se děje v současném divadle, ale když už něco vidím, většinou jsem zklamaný, protože je to povrchní nebo hodně načančané. Všechno jsou to nějaký exhibice. Nepamatuju, kdy jsem byl na představení, po kterém bych si řekl „ano, to je o našem světě“. Dílo mám rád, protože je jiné, ukazuje naši realitu.

Do hry ste pridali čerta, ktorý ostatné postavy prinúti k sebaspytovaniu. Aká sila by mohla ľudí podnietiť k sebareflexii v reálnom živote?

M. B.: Může to být spisovatel, kněz, divadlo nebo film – určitě kultura všeobecně. A jestli je to v našem podání čert, temná bytost, tak proto, že právě taková brutální síla tu chybí. Naší zhýčkaný společnosti se po tom vnitřně stýská!

Takže to môžete byť aj vy?

(Veľký smiech a pritakávanie zo strany hercov.) M. B.: Já s touhle sluneční partou! … to trochu jsem. Můj projekt Písně o zemi je taky o práci. V inscenaci Prometheus se dělala kovařina, v inscenaci Země – rolnickej nářez se oralo. Tam už nejde jenom o divadlo, potkáváme se s živým materiálem, s hmotou, ať už je to voda, zem, kov, skála. V Díle skálu nahradily matrace a hadry, jakožto vzpomínky, paměti.

 

MIROSLAV BAMBUŠEK vystudoval filozofii a překladatelství francouzštiny a starořečtiny na Institutu základů vzdělanosti UK. Divadlo vnímá jako prostředek pro reflexi politických a sociálních témat, inscenace často zasazuje do industriálních prostor.