GULÁŠ JE SJEDNOCENÁ EVROPA

V zákulisí Moravského divadla jsme se po festivalovém představení Kauza Schwejk setkali s českou polovinou obsazení – Ivanou Uhlířovou, Jiřím Černým a Vladimírem Javorským, abychom probrali nejen postavu Švejka jako takového, ale především specifika dvojjazyčného zkoušení a práce s režisérem Dušanem Davidem Pařízkem.

 

Jaký je váš vztah ke Švejkovi?

Jiří Černý: To je složitá otázka… Postava Švejka je samozřejmě hodně zanesena filmem s Rudolfem Hrušínským. Zaujalo mě, že kvůli té roli musel přibrat třicet kilo a už je nikdy neshodil. To je velká škola i pro nás, současné mladé adepty herectví. Postava Švejka je ale především alegorická, jde jen o zástupný obraz nějakých vlastností a povah – národních i obecnějších.

Ivana Uhlířová: Tu literární postavu mám ráda, je úžasná. Akorát nesnáším, jak se z ní přebírá ten „obraz češství“ a už vůbec se neztotožňuju s českým nacionalismem.

Vladimír Javorský: Já jsem to nečetl. Mám ale rád Švejkovu hořkost, i to, že nejde jen o prvoplánovou srandu.

 

Jak jste se vyrovnávali během zkoušení s ikoničností postavy Švejka?

I. U.: Na to ani nebyl prostor, řešili jsme především situace na jevišti a to přináší úplně jinou realitu. Staráte se jen o to, co je, jak je to přepsané a do čeho. My tři jsme se vyrovnávali hlavně s tím, že jsme se každý den museli naučit nové odstavce německého textu, navíc ve staré němčině…

V. J.: Dušan ten text natolik demytizoval, že to bylo mnohem snazší. Ta inscenace není „Švejk“, přeci jen je to „Kauza Schwejk“.

 

Jak vypadalo dvojjazyčné zkoušení?

I. U.: Dušan mluvil německy, pak to říkal česky…

J. Č.: Anebo mluvil česky a pak to říkal německy…

V. J: Nebo to zapomínal říkat druhým jazykem. Ale chaotické to určitě nebylo.

J. Č.: My jsme na to zvyklí z Divadla Komedie, kde jsme mívali i různé německé režiséry. Ti ale měli oproti Dušanovi tu nevýhodu, že neuměli česky. To bylo mnohem složitější zkoušení.

V. J: Tady to navíc mělo být předností inscenace – jak si lidé v prostoru Rakouska-Uherska těžko rozumí. Pomatení jazyků je součástí představení. Z těch „ztraceno v překladu“ vzniká zvláštní napětí.

I. U.: Já jsem měla problém mluvit česky. Předtím mě nenapadlo pozorovat, že čeština je na jevišti mnohem slabší jazyk než němčina. Když mám najednou reagovat na repliky v češtině, dělám chyby a mám s tím ohromný problém, protože se to – co se týče tahu a síly – nedá s němčinou vůbec srovnat.

J. Č.: Bylo zajímavé pozorovat, jak se herci domlouvají, i když si nerozumí. Některé principy na jevišti fungují stále stejně, stejně jako takové to „herecké napojení“.

 

Je spolupráce s D. D. Pařízkem něčím specifická?

V. J: Není to poznat?

Když nás uvidíte v různých inscenacích různých režisérů, snadno si pak vydedukujete, jak je specifická. Podle výsledku.

J. Č.: Na Švejkovi bylo pozoruhodné, že přišel s něčím, co měl absolutně připravené, ale když jsme se na tom sešli jako kolektiv, začínali jsme úplně od nuly. Dušan nebazíroval na tom, že to nějak musí být. Věděl, o čem chce vyprávět, na co chce Švejka převést. A konec, ten jsme dozkušovali ve Vídni, závěrečná scéna nebyla vůbec hotová. Ještě ráno v den premiéry jsme nevěděli, jak to bude vypadat. A přesto to měl precizně připravené. Ve spolupráci s ním je tedy obrovská svoboda, která je ale podložená soklem přípravy.

 

Liší se u publika přijetí scény s gulášem?

I. U.: Někteří lidé už asi dnes věděli, co přijde, tak jim nebylo hloupé přijít. V Divadle Komedie se navíc na jevišti jedlo pořád, takže diváky, co chodili do Komedie, to také nezaskočilo.

J. Č.: Dnes to byl ale extrém, tolik lidí jsme na jevišti asi nikdy neměli.

I. U.: Byla to první oboustranná děkovačka.

J. Č.: Samozřejmě máme taky různé fígle. První jde Žofka a třeba nějací lidé z divadla, aby se to trochu rozproudilo, protože hranice mezi jevištěm a hledištěm je u nás pořád tak nějak posvátná.

V. J.: Guláši ale rozumějí všude stejně, v Německu, Rakousku i u nás. Guláš je internacionální. Je to sjednocená Evropa.

 

 

Ivana Uhlířová (*1980)

Vystudovala Janáčkovu konzervatoř v Ostravě. Její nejvýznamnější působení bylo doposud v Divadle Komedie. Dvakrát obdržela Cenu Alfréda Radoka – v roce 2006 za talent roku, roku 2010 pak za roli v inscenaci Víra, láska, naděje.

 

Jiří Černý (*1982)

Vystudoval Pražskou konzervatoř. V roce 2001 nastoupil do Činoherního studia v Ústí nad Labem, pak působil v Divadle Komedie. Je také vicemistrem celostátního kola ve slam poetry z roku 2004.

 

Vladimír Javorský (*1962)

Vystudoval brněnskou JAMU, po níž hrál v divadle Husa na provázku. V roce 1993 nastoupil do Činoherního klubu a od roku 1999 působí v Národním divadle. V roce 2012 získal Českého lva za roli ve filmu Poupata.