„My Němci si stále neseme stigmata“

 

Franz Pätzold v mnichovské inscenaci Balkan macht frei. Jednu z nejdiskutovanějších událostí loňské německé divadelní sezóny představí Divadelní Flora v úterý 16. května.

V Balkan macht frei hraješ nezvyklou roli. Vystupuješ zde jako alter ego režiséra inscenace Olivera Frljiće. Na jevišti ale mluvíš i za svou osobu, anebo se představuješ jako „Německo“. Co je to tedy za postavu?
Je to „můj“ režisér Oliver Frljić. Naše inscenace se zabývá problematikou identit a Oliverovu osobu jsme použili jako katalyzátor. Klademe si otázku „Kdo vlastně jsme – Němci, Francouzi, Češi?“ Co přesně to znamená?

Na jevišti totiž hodně mluvíš i za sebe, v postavě se obě identity překrývají. Jak jsi na roli pracoval?
Pochopitelně jsem se hodně zabýval osobností Olivera, zkoumal jsem jeho život do nejmenších detailů. Chtěl jsem zjistit, co všechno se v něm hromadí, z čeho jeho hněv pramení, a tuto energii, potom přenést na jeviště. Postavu jsme sice vytvářeli spolu, Oliver mi ale dovolil svobodně rozhodnout, co nakonec v inscenaci říkám. Je v tom jeho hněv i můj, jeho myšlenky a moje, splývá to. Takže jsme tou postavou oba, Oliver i já.

V inscenaci téma hněvu různě akcentujete – do hlediště například zlostně spouštíš tvrdé spílaní publiku, v němž divákům vyčítáš společenskou laxnost a malou angažovanost… Působíš velmi autenticky, jako bys byl rozlícený skutečně…
Je to jen role. Nechci být v představení na diváky zlý. Necítím zlost vůči publiku. Můj hněv je do jisté míry i forma autoagresivity. Vyčítám publiku pouze věci, které musím vytknout i sám sobě.

Sám pocházíš z Drážďan, které se kvůli hnutí PEGIDA staly symbolem vzestupu pravicových radikálů, což se objevuje i ve vaší inscenaci. Jak se díváš na radikalizaci na východě své země?
Je pravda, že se Drážďany s problémem radikálního pravicového hnutí potýkají. Na pondělních demonstracích se tu scházejí lidé z Krušných hor či z pohraničních oblastí Polska a Česka. Není to ale žádný čistě saský nebo takzvaný „východoněmecký“ problém. Podobné tendence dnes vidíme v celé Evropě. V Německu už jsme to v minulosti zažili. Teď to vidíme v Maďarsku, v Polsku…

…na Slovensku, v Čechách…
…ano, až po Dánsko, Švédsko, Holandsko, Rakousko… Ten seznam vlastně nemá konce. Poválečná tabu zmizela a opět je možné zastávat a veřejně prezentovat radikální pravicové myšlenky. Je děsivé, že se z okrajové záležitosti stalo reálně hrozící nebezpečí.

V Německu je přirozeně otázka nacismu vnímána citlivěji než v jiných zemích, a to se promítá i do Balkan macht frei. Už provokativní název inscenace je jasnou konotací.  Znovu a znovu odkazujete na nacistickou minulost, ptáte se na její vliv na dnešní Německo. Pociťuješ, že by Němci v zahraničí byli s nacionálním socialismem stále spojováni?
Osobně jsem se v zahraničí s negativními reakcemi na to, že jsem Němec, nikdy nesetkal. Na druhou stranu vím, že určitý pocit křivdy vůči Německu ještě stále nezmizel. Tato stigmata v Němcích ještě stále vyvolávají pocity viny či určitou ostýchavost.

V Bosně narozený Oliver Frljić je právě ten typ režiséra, který se na národní traumata, neuralgické body společnosti či tabuizovaná témata programově zaměřuje. Čerstvě vyvolal skandál ve Varšavě, kde na něj konzervativci, v souvislosti s inscenací Prokletí v Teatru Powszechnem, podali žalobu za urážku náboženského přesvědčení. Nikdo ze žalujících přitom jeho představení neviděl.
Jak tuhle aktuální kauzu vnímáš?
Mluvil jsem o tom přímo s Oliverem, s nímž právě v Mnichově opět zkouším (hru Mauser Heinera Müllera – pozn. red.). Myslím, že mezi mnichovskou a varšavskou inscenací existují určité paralely. Narážky na nacismus mohou v Balkan macht frei účinně fungovat jen proto, že u nás daný problém ještě stále rezonuje. Stigma nacismu je v Německu pořád citlivou záležitostí, ačkoli samozřejmě zdaleka ne všichni Němci jsou nacisti. Na rozdíl od Polska u nás ovšem nikoho nepobouří, když herec v inscenaci močí na kříž. V Polsku je ale právě tenhle moment kontroverzním, bolestivým místem. Oliver zná východoevropský kontext a zkrátka přesně ví, které „knoflíky“ má zmáčknout… Je zajímavé, že se ještě v dnešní době může někdo cítit ohrožený divadlem a reaguje na ně s hněvem a nepochopením. Na jedné straně mě to těší, na druhou stranu si myslím, že bychom už dávno měli mít od takové umělecké licence odstup.

Otázkou ale je, do jaké míry zde bylo varšavské divadlo zneužito pro demonstraci politické moci. To je i příklad slovenských fašistů kolem Mariana Kotleby a jeho Ľudové strany Naše Slovensko, kteří v minulosti opakovaně narušili průběh divadelního představení.
To proto, že divadlo se dá hůř politicky regulovat. Známe to z dob NDR, kdy cenzura nepovolila řadu inscenací, protože odporovaly duchu státu. Totalitní systémy se strachují, že se bude divadlo stavět proti nim. Proč dnes v Německu neexistují žádné divadelní skandály? Protože tu můžeš všechno. Pak máš ale paradoxně problém, že nevíš, co na jevišti vlastně ukazovat. Právě Balkan macht frei ale dokáže lidi nachytat na jejich citlivém místě. Diváci s jinou historií a problémy, žijící v jiných strukturách by k tomu byli méně náchylní.
Inscenace proto velmi silně rezonovala i během našeho hostování ve Vídni, ačkoli je vysloveně určená německému publiku a napasovaná na německý kontext a Mnichov. Ve Vídni jsme hráli během prezidentských voleb. Na divácích bylo vidět, jak se to v nich hromadí. Sami nedokázali pochopit, jak je vůbec možné, že se někdo z pravicově-populistické strany stane akceptovatelným kandidátem a že se mu dokonce podaří zpochybnit výsledek voleb.

Představení Balkan macht frei zasáhlo mnohokrát i mě. Například když jsi publiku sliboval: „Za dva roky, a to vám přísahám, tu bude válka!“ Myslíš, že válka v Evropě opravdu hrozí?  
Když před dvěma lety inscenace vznikala, vykreslil v ní Oliver velmi temný obraz Evropy. O příchodu války byl tehdy přesvědčený a chtěl, aby to tak vyznělo i na jevišti. V současnosti stále více lidí tvrdí, že už se ve válce nacházíme. Co je to ale za válku? Vidím jen blázny, teroristické útoky, ale žádnou válku. Jinak bychom tu přece neseděli beze strachu, že nám co chvíli nad hlavou přeletí bomba. Za dobu, co Balkan macht frei hrajeme, se politická situace ještě vyostřila. Co se týče mé předpovědi o příchodu války, vysvětlil bych to takhle: naší úlohou v divadle v žádném případě není ukazovat realitu jen takovou, jaká je. Pokoušíme se stimulovat fantazii diváků a jejich povědomí o tématu a kontextech prostřednictvím nadsázky a provokace. Jen za toto má divadlo podle mého názoru zodpovídat a právě toto v něm v poslední době postrádám. Volíme estetické vyhrocení, ne však obsahové, kdy se divákům naservíruje jednoznačný výklad.

Co tím myslíš? 
Divadlo se často pokouší divákům osvětlit propasti lidské duše. A není to dobře. I já jsem si dlouho mylně myslel, že jako herec musím rozumět všemu. Herecká inteligence ale neznamená „vědět všechno lépe“. V první řadě má divadlo s živým hercem umožnit divákům si zobrazované lidské dno zažít. Zprostředkovat to tak, aby si diváci kladli otázky sami. Lidé přece nemůžou to, kam se svět ubírá, nechávat jen na elitách, ale musí také sami převzít zodpovědnost. Slyšel jsem názory jako „Elity mě nedokáží strhnout.“ Ale co bys chtěl? Aby tě Angela Merkelová s sebou strhla? A kam vlastně? V Německu jsem naštěstí v situaci, kdy se můžu o věcech informovat, vzdělávat se, abych svobodně zaujal nějaké stanovisko. Vždyť my si už vůbec neumíme poradit se svobodou a s možností mít vše dovoleno. Proto teď lidé napříč Evropou volají po silném vedení. Svoboda totiž znamená i závazek.

V Residenztheatru hraješ také nadporučíka Lukáše v inscenaci Dobrodružství dobrého vojáka Švejka za světové války v provedení německé režisérské legendy Franka Castorfa. Co ti Švejk odhalil v souvislosti se situací dnešní Evropy?
Haškův nadčasový text přináší celoevropské otázky, což se velmi dobře potkává s Castorfovou tvorbou. Na jednu stranu jsme se v naší inscenaci pochopitelně zaobírali problematikou první světové války a podivnými stavy, které člověk během války prožívá. Nejdřív vše exploduje jako granát, po čase ale nastupuje nuda kompenzovaná neustálým pitím. Pokud chce člověk vykreslit dnešní situaci v Evropě, je ta kniha vynikající a stále aktuální právě tématem nemožnosti si navzájem porozumět. Maďaři, Češi, Slováci si přece nějak musejí rozumět. Otázkou ale je, zda to vůbec chtějí – a na to jsme se sami sebe celou dobu ptali.

Podobně jako Stefanie Reinsperger, loňská tvář festivalu, zažíváš v kariéře velmi rychlý vzestup. Hned po herecké škole jsi vstoupil do angažmá v jednom z nejrespektovanějších divadel německojazyčné oblasti, kde už mezitím dostáváš náročné hlavní role. Minulý rok jsi byl za roli v Balkan Macht frei nominován na prestižní cenu Faust. Jaký je to pocit?
I když někdo ocení tvou práci, sebejistotu ti to nezaručí. Vždycky ti zůstane vědomí toho, že můžeš selhat. Navíc s každým projektem začínáš od nuly a každá nová práce může být i tou poslední. Právě při zkoušení Balkan macht frei jsem se obával, že selžu. Je příjemné, že to tak nakonec nebylo. Strach, který provází mé povolání, ale nevnímám negativně. Naopak, je to důležitá motivační injekce. Také jsem se naučil, že musím čas od času dělat i jiné věci než jen divadlo. Jakoukoliv srandu. Pokud se člověk pohybuje pouze v úzkém divadelním okruhu, tak se zblázní.

A jakou „srandu“ na odreagování tedy provozuješ?
Vedle práce v rádiu, kterou miluji, ještě s třemi kamarády chystáme jeden harakiri-projekt. Původně jsme chtěli točit film, pak se z něho stala výstava. No a teď máme na zádech zařízení celé galerie… To je hotové peklo! Člověk při tom znovu prožívá pocit, kdy nemá o ničem ponětí a začíná od nuly. A potom je tu ještě normální život, na který se taky nesmí zapomínat. Například víc chodit na koncerty…

Za rozhovor děkuje Dominika Široká