Ladislav Fuks – Miloš Horanský
PAN THEODOR MUNDSTOCK
Studio Hrdinů Praha
ÚT 16. 5. — 16.30 S-klub
Má cenu se proti osudu bouřit, nebo je lepší jej pokorně přijmout? Tuto otázku klade Miloš Horanský ve své variaci známého psychologického románu, prostřednictvím které vede s Fuksovým originálem polemiku. Postavu Mundstocka oproti předloze vymezil proti znicotnění i poraženeckému postoji a jeho smýšlení dal charakter vzpoury, vzpoury proti osudu. Mundstockv citlivém hereckém podání Vojty Dyka je spíše symbol věčného žida, který v sobě nese příkoří celého národa, než určitý jedinec vyrovnávající se s holocaustem skrze„trénink, jak vést dialog se smrtí“. Horanského inscenace je filozofující poezií, snažící se rehabilitovat tragédii jako žánr a dodat jí „pachuť“ současné platnosti. Pojednává o proměnách lidství v krajních životních situacích.
režie Miloš Horanský
scéna Michal Pěchouček
kostýmy Tereza Hrzánová
hudba Ivan Acher
dramaturgie Jan Horák
pohybová spolupráce Halka Třešňáková
asistent režie Lucie Křápková, Anna Mášová
premiéra 25. 5. 2016
105‘ bez přestávky
hrají
Vojtěch Dyk, Gabriela Míčová, Dana Poláková
Jako brána do civilního světa strachu a úzkosti funguje rodina Šternových, jejíž povahu přesně zachycuje jak Pěchoučkova scéna, tak i schizofrenní podání Dany Polákové. Strach ze skutečných hrozeb je zde ale spíše jen kulisou. Těžiště hry totiž spočívá v odvěké polemice s bohem, láskou a smrtí. Otázkou tak zůstává, co by pan Theodor Mundstock řekl nám o naší současnosti. O tom, že by měl co říct, není pochyb.
Jiří Mareček, A2, 8. 6. 2016
Studio Hrdinů (…) pozvalo ke spolupráci divadelního matadora a básníka Miloše Horanského a populárního herce a zpěváka Vojtěcha Dyka, který se dlouho v činohře neobjevil. Nezvyklá kombinace dvou osob, které dělí více než padesát let, mohla dopadnout všelijak. A ona dopadla skvěle.
Tomáš Šťástka, idnes.cz, 30. 5 2016
Nebudeme-li příliš lpět na přítomnosti Fuksova rukopisu, poslední premiéra Studia Hrdinů nezklame. Horanskému se podařilo vytvořit nefalšovaně dojemné a inteligentní dílo.
Marta Harasimowicz, Nový prostor, srpen 2016
Básník, divadelní a rozhlasový režisér Miloš Horanský (1932) se narodil ve slovenské Bytči, ale v roce 1939 se s rodinou přestěhoval do Kroměříže. Studoval režii na pražské DAMU i brněnské JAMU. V roce 1968 spoluzakládal protirežimní Klub angažovaných nestraníků a počátkem 70. let se podílel na vytváření experimentálního Bílého divadla.
Svůj bohatý umělecký život strávil mj. v angažmá v Beskydském divadle v Novém Jičíně, ve Slezském divadle v Opavě, v ostravském Státním divadle, v pražském Divadle E. F. Buriana, v Západočeském divadle v Chebu (také umělecký šéf souboru), ve Státním divadle F. X. Šaldy v Liberci (také šéf činohry), v Divadle Jaroslava Průchy na Kladně, v Městských divadlech pražských či v Divadle ABC (umělecký šéf 1991–1993). Věnoval se i divadlu poezie (pražská Reduta, Divadlo Na zábradlí).
Od roku 1991 vyučuje na DAMU, kterou v letech 1994–1997 vedl jako děkan, v roce 1997 byl jmenován profesorem. V posledních letech působí zejména v Divadle Viola: Legenda Emöke (2009), Neumím jinak než láskou (2013), Sváteční Shakespearova pošta (2015).
Je autorem několika básnických sbírek (Lunovrat, Textamenty, Grafické básně aneb Autoportrét psacího stroje), také jeho poezie pro děti vyvěrá z obdivu ke slovu a hry s jeho významem.
