Svou tvorbou otevírají dialog na témata jako například svoboda slova, fake news, pravda vs. lež nebo mediální manipulace.

Viktorie: Momentálně můžeme mluvit pouze o zkoušení Press Paradoxu, protože jde o naši první velkou zkušenost s inscenováním. Na začátku proběhla poměrně dlouhá fáze rešerší a sběru materiálu. Společným dialogem jsme se snažili dojít ke shodě na tom, jakým směrem jít. Na zkouškách jsme se pak pokoušeli uvolnit prostřednictvím různých cvičení, hodně jsme se bavili, řešili, jakým způsobem hrát a vytvářet obrazy.
Anna: Jeli jsme do Poněšic (rekreační centrum DAMU, pozn. red.), kde jsme se snažili vytvořit si takové uvolňovací soustředění. Někteří z nás nikdy nestáli na jevišti, a tak jsme se pokoušeli o různá cvičení a společné improvizace. Navzájem jsme si dávali zadání, někdo improvizoval, někdo se díval a dával zpětnou vazbu. Museli jsme hledat, jak vůbec zkoušení nastavit. Šlo o úplně jiný druh práce, než na jaký jsme do té doby byli zvyklí.
Viktorie: Narazili jsme i na krizovější momenty. Každý z nás osmi pracuje svým způsobem. Vůbec ujasnit si, jaká bude první scéna, bylo náročné. V takových momentech nás vždy čekala dlouhá diskuze a hledání kompromisu.

 

 

Anna: Na výběr jsme měli dvě větší témata. Obsazení rozhlasu v roce 1968 a kauzu Arkadije Babčenka. Zpočátku jsme byli nerozhodní, ale nakonec jsme se shodli. Každopádně nikdy nešlo o nic fatálního a židlemi jsme po sobě házet nezačali.

 

 

Viktorie: Moje první výraznější herecká zkušenost byla v inscenaci 49 barů, kterou jsme dělali spolu s Borisem Jedinákem. Dali jsme si za cíl být s herci na jevišti po celou dobu představení. Tehdy jsem byla dost nervózní, ale pro Press Paradox to byla dobrá příprava. Vyzkoušet si hrát mi pomohlo pochopit, co vůbec bytí na jevišti znamená.
Anna: Člověk si na základě vlastního zážitku uvědomí, jak je zkoušení kolikrát náročné a že si herci potřebují dát někdy taky pauzu.

 

 

Anna: S Vosto5 připravujeme událost k 17. listopadu v budově bývalého Federálního shromáždění a v Národním divadle. Vybíráme zápisy z polistopadových dní z Federálního shromáždění až po volbu prezidenta Václava Havla, a ty budeme dále rozpracovávat.
Viktorie: Na konci března příštího roku budeme mít premiéru v Alfrédu ve dvoře. Jako předlohu jsme si vybrali knihu Dobrodružství Miguela Littína v Chile od Gabriela García Márqueze. Littín byl filmový režisér, který měl zákaz vstupu do rodné Chile. Vrátil se však v přestrojení, aby potají natočil dokument o tamní situaci v 60.-70. letech.

 

Inscenaci Press Paradox se snažíte prezentovat i na školách. Máte pocit, že středoškoláci projevují o podobná témata zájem?

Anna: Myslím si, že v současné době, ve které se do škol zavádí mediální výchova, může naše inscenace rezonovat. Ověřilo se nám to na dopolední repríze v Divadle Disk pro školu, po které následovala velmi plodná debata. Studenti sami o sobě byli velmi dobře informovaní. Připadalo nám, že třeba v oblasti placených médií nebo youtuberství měli kolikrát i více informací než my.

 

Během diskuze po představení se mimo jiné otevřelo téma důvěry k médiím. Odkud jste čerpali informace k inscenaci? Jaké zdroje jste považovali za důvěryhodné?

Viktorie: Většinou jsme vycházeli přímo z textů Arkadije Babčenka spíše než z reportáží. V mediální rovině nás spíše zajímali různé pohledy na událost jako například vyjádření ostatních novinářů k Babčenkově kauze.
Anna: Dalším zdrojem pro nás byla osobní výpověď novináře Ondřeje Soukupa, který se s Arkadijem Babčenkem zná.
Viktorie: Pomohl nám doplnit slepá místa. Zároveň nám vysvětlil, že spoustu informací nemá ani ukrajinská policie.

 

Jakému českému médiu důvěřujete?

Anna: Snažím se vždy čerpat informace z více zdrojů. Mám spíše nedůvěru k tomu, co se píše, ale také mě vždycky baví sledovat různé úhly pohledu. Nejde jen o fake news, ale i o to, že v některých médiích začíná být žurnalistika dost osobní záležitostí.
Viktorie: Ráda poslouchám Český rozhlas a případně čtu přepisy reportáží, ke kterým se pravidelně vracím.

 

Rozhovor pro sedmé vydání festivalového zpravodaje připravila Ema Šlechtová.