ROZHOVOR

Po představení Mýcení Divadla Na zábradlí se redaktorka festivalového zpravodaje Barbora Kašparová potkala s dramaturgyní Dorou Viceníkovou. Navzdory celkem pesimistickému vyznění inscenace, nebyl rozhovor v žádném případě sentimentální.

Proč zrovna Thomas Bernhard?

Dora Viceníková: Bernhard je takovým naším guru autorem. Už několikrát jsme se o něj opřeli v našich autorských inscenacích a tentokrát jsme se rozhodli zvolit jeho plný text. Bernharda považujeme za autora, který za nás hodně promlouvá.

A proč zrovna prozaický text Mýcení?

D. V.: Mýcení jsme zvolili z toho důvodu, že nás zajímá jednak téma divadla jako takového, jednak sebereflexe. Zapadá do našeho směřování, kam patří mimo jiné i inscenace Hamleti. Vybrat právě Mýcení mělo logické opodstatnění. Tento text ironicky odhaluje pozadí divadelního světa, hereckého světa a takové té nabubřelosti, která se kolem toho točí. Myslím si, že Mýcení je v tomto ohledu trefa do černého.

Kritiku společenských hodnot tedy směřujete především na divadelní prostředí?

D. V.: I přesto, že hlavní téma Mýcení představuje divadlo, týká se společnosti obecně. Je to velmi obecná otázka toho, do jaké míry se člověk přetvařuje, když musí přejímat společenské konvence, klišé a komunikovat se svým okolím plus mínus přátelsky. Pak jde už jen o to, do jaké míry člověk přesáhne sám sebe, ztratí integritu a vstoupí do hry ztráta důstojnosti.

Myslíte si, že v současné společnosti převažují postoje jako pokrytectví, vyprázdněnost komunikace či odcizení, které v Mýcení tematizujete?

D. V.: Myslím si, že ano. Bernhard byl velký vizionář a samozřejmě své texty psal adresně a naprosto konkrétně. My tento postoj adaptujeme do našich podmínek a do našeho společenského klišé. Vlastně nejde jenom o kritiku. Odhalujeme sami sebe, abychom zjistili, že všichni jsme takoví „nablbové“ a do sebe zahledění blbci, kterým stojí za to se trošku vysmát.

V inscenaci explicitně jmenujete pražské reálie, které nahrazují ty vídeňské. Liší se v něčem pražské poměry od ostatních českých měst? Máte bohaté zkušenost i z Brna, režisér Jan Mikulášek zase z dlouhodobého angažmá v Ostravě…

D. V.: Myslím si, že v Praze je to v podstatě úplně stejné jako všude jinde, akorát Praha je svým pozérstvím obecně proslulá. Zmiňujeme pražské prostředí, protože hrajeme pro Pražáky.

Jak se s pokryteckým prostředím vyrovnat? Nabízí se podle vás ještě i jiná alternativa než se vším nadobro skoncovat?

D. V.: To nevím. Myslím si, že osudem nás všech je stejně přijmout prostředí a naučit se v něm fungovat i navzdory tomu, že s ním bytostně nesouhlasíme. Kdyby se každý choval podle toho, jak je mu tu přirozené, nikdy se nedomluvíme.

Má tedy vůbec smysl snažit se o změnu poměrů?

D. V.: To je strašně těžká otázka. Myslím si, že už jenom tím, že odhalujeme pravou tvář toho, v čem fungujeme a co se kolem nás děje, získáváme odstup. Tím, že mluvíme o vlastních nedostatcích, nikoliv o cizích a konkrétně je pojmenováváme, nad sebou začínáme trošku vyhrávat. Samozřejmě to však není absolutní vítězství, ale za pokus to stojí.

Má v této době divadlo sílu něco měnit?

D. V.: Záleží na tom, co tou silou myslíte. Divadlo nemá velký dopad a rozhodně si nemyslím, že divadlem změním svět. Ale aspoň mohu veřejně promluvit, i když jen v tom nejminiaturnějším segmentu společnosti. Jestli to bude mít nějaký dopad či vliv, tak je to jenom bonus.

A co činohra? V čem tkví její smysl v době nezastavitelného technického pokroku, proměny lidského vnímání vlivem audiovizuálních technologií a vzniku nespočtu alternativních divadelních žánrů?

D. V.: Myslím si, že činohra je základem všech odvozených žánrů i všech alternativních cest. Pořád jsme ještě nevymysleli jinou formu, jakou sdělovat to, co chceme říct. Bez ohledu na to, jestli je tam zakomponované video či jiné audiovizuální technologie, tak činohra je stále základ, z něhož všechno vychází. Proto si myslím, že herec na scéně je asi ta největší síla.

V Mýcení se explicitně vymezujete vůči Národnímu divadlu, co si o něm doopravdy myslíte?

D. V.: My se proti ND vymezujeme hlavně z pragmatických důvodů převodu vídeňských reálií do českých. Bernhard má v Mýcení Burgtheater, jehož paralelou je v našich podmínkách právě Národní divadlo. O současném stavu Národního divadla si myslím, že je ve výborné formě. Vedení (umělecký šéf činohry Daniel Špinar a šéfdramaturgyně Marta Ljubková pozn. red.) to dělá tak dobře, jak to jen jde. Mají můj veškerý obdiv a lásku právě proto, že vím, jak těžká disciplína to je. Nezávidím jim to, ale držím jim palce.

 

Dora Viceníková (*1976)

Absolvovala Divadelní a Filmovou vědu na FF MU a doktorandské studium na brněnské FaVU. Jako dramaturgyně začínala v Brně v Mahenově činohře NDB a následně v Divadle Reduta. Od té doby úzce spolupracuje s režisérem Janem Mikuláškem. Společně s ním a s dramaturgem Petrem Štědroněm převzala na začátku sezóny 2013 vedení Divadla Na zábradlí. Podílela se například na inscenacích Anna Karenina, Europeana, Hamleti, Korespondence V+W či Zlatá šedesátá.