Menu

    Pá 13. 11. 2020 19:00-20:30 | Moravské divadlo

    Jan Patočka – Miroslav Bambušek KACÍŘSKÉ ESEJE Studio Hrdinů Praha

    Ponor do temných vod předlistopadové doby a myšlenkového světa velkého českého filozofa ve vizuálně-hudební koláži režiséra Miroslava Bambuška. Otevřený, nekompromisní soud nad bezcharakterními šíbry i všehoschopnými poskoky komunistické normalizační éry, kteří dnes opanovávají náš veřejný prostor.
    beseda po představení

    foto Martin Špelda

    Nová inscenace pražského Studia Hrdinů je v jeho repertoáru politicky, společensky či občansky, jak chcete, nejexplicitnějším titulem za poslední roky.
    JOSEF CHUCHMA, DIVADELNÍ NOVINY, 3/2020

    Bambuškův poslední opus (…) mně nabídl vyzrálý, uspořádaný tvar imaginativního básnivého divadla, inspirující svým vstupem do postdivadelního světa a kladoucí zásadní teoretické otázky.
    JAN CÍSAŘ, LIDOVÉ NOVINY, 29. 1. 2020

    Divadlo se tu podobá ráně pěstí, která je ale i úderem srdce; bez propojení obojího Bambušek neumí tvořit. Kacířské eseje jsou divadlem divokým, jež je hnáno napětím extrémů, jako se v protikladech děje (náš) herakleitovský svět.
    PETR FISCHER, SALON – PRÁVO, 30. 1. 2020

    Bambušek obsesivně oživuje rezidua předlistopadových časů v dnešní české realitě, zavaluje diváka vztekem i beznadějí, rozčarováním ze současníků, kteří se chovají podobně jako mlčící většina v časech normalizace.
    SAŠA HRBOTICKÝ, DENÍK N, 30. 1. 2020

    Patočka v Bambuškově inscenaci nevyznívá jako nějaký suchopárný katedrový filozof či stejně nudný „chartista“ pronášející moudrosti, eventuálně morality. Inscenátoři jej naopak ukázali jako člověka konzistentního, člověka, který vlastně „nemohl jinak“, a také jako člověka živoucího.
    JOSEF RAUVOLF, ČT24, 20. 1. 2020

    Expresivní, performativní divadlo, jaké vyznává tvůrce Miroslav Bambušek, dává v této produkci vyniknout filozofujícím slovům a myšlenkám, čímž v mnoha pasážích získává inscenace až meditativní charakter. Přitom si ale udržuje silný performativní rozměr.
    SUKCES MĚSÍCE, DIVADELNÍ NOVINY, 3/2020

     

    Vizuálně uhrančivé Kacířské eseje svým názvem odkazují k jednomu z nejvýznamnějších děl filozofa Jana Patočky. Jeho neochvějný postoj k pravdě a svobodě slova je ústředním tématem inscenace.
    Na jednoduchém půdorysu archivního pátrání spisovatele (Stanislav Majer), jenž touží sepsat životopis největšího českého myslitele, ožívají události kolem vzniku Charty 77 i okamžiky z posledních týdnů Patočkova života. Žák Edmunda Husserla, univerzitní profesor a filozof s mezinárodním renomé byl pro své názory v dlouhodobém konfliktu s komunistickým režimem, v důsledku čehož přednášel pouze v rámci ilegálních bytových seminářů. V souvislosti se svým angažmá v rámci Charty 77 (iniciátor a první mluvčí) byl zatčen a 13. března 1977 po mnohahodinových výsleších StB zemřel. Jeho zpřítomněný filozofický i životní odkaz a nesplněná přání rezonují s neonormalizační současností s o to větší hořkostí.
    „Patočka uplatnil filozofii jakožto službu společnosti – co psal, to žil, osudem zpečetil své dílo, tj. postavení se bezpráví a pohnutí se z pohodlné pozice laxnosti do pozice aktivního občana,“ vyvozuje režisér Miroslav Bambušek. Kdo jiný než právě absolvent filozofie Bambušek by mohl v bezmála půlstoletí starých Patočkových filozofických esejích nalézt tu pravou látku pro komentář naší současnosti. A kdo jiný by pak měl na jevišti Patočkovi (Miloslav Mejzlík) klást nepříjemné otázky, nežli Patočkův žák – filozof Miroslav Petříček. Propojením herců (Mejzlík, Majer, Gottwald aj.) a neherců (Petříček, Franz) získává inscenace na autentičnosti a zároveň se brání zjednodušenému budování hrdinského kultu filozofa, který zde zůstává živoucím inspirujícím člověkem hodným následování.

     

    režie Miroslav Bambušek

    autor Jan Patočka, Miroslav Bambušek
    scéna a kostýmy Zuzana Krejzková
    hudba Vladimír Franz
    dramaturgie Jan Horák
    video Jan Daňhel, Jakub Halousek
    světla Pavel Havrda
    zvuk Petr Zábrodský
    foto Martin Špelda

    hrají Miloslav Mejzlík, Stanislav Majer, Pasi Mäkelä, Jakub Gottwald, Marek Pospíchal, Vladimír Franz, Miroslav Petříček, Štěpán Chlouba

    premiéra 16. 1. 2020

      
    Divadelní a filmový režisér, dramatik a scenárista Miroslav Bambušek (1975) vystudoval filozofii a překladatelství francouzštiny a starořečtiny na Institutu základů vzdělanosti FHS Univerzity Karlovy. Divadlo vnímá jako prostředek pro reflexi politických a sociálních témat, pohybuje se na pomezí dokumentu a otevřené performance, své inscenace často zasazuje do industriálních prostor: například do bývalé papírny ve Vraném nad Vltavou, která se stala dějištěm performance Prometheus (2016), pilotního dílu z cyklu Písně o zemi, který pokračoval v suterénu Nákladového nádraží Žižkov dílem ZEMĚ – rolnickej nářez (2016). Za cyklus Perzekuce.cz (2004–2006) obdržel Cenu Divadelních novin 2006 (části Porta Apostolorum, Útěcha polní cesty, Horáková × Gottwald, Zóna). Další projekt Cesty energie (2009–2013) získal Poctu festivalu …příští vlna/next wave…, přičemž první díl Zdař Bůh! (Důl Michal, Ostrava) zvítězil v kategorii Alternativní divadlo v Cenách Divadelních novin 2010 (další části: Voda – Ekotechnické muzeum Praha; Uran – bunkr v Drnově; Ropa – Winternitzovy mlýny Pardubice).
    V kontextu českého divadla je Miroslav Bambušek režisér velkého expresivního gesta, exaltované vizuality a zvukové opulence, které ovšem nikdy nejdou proti smyslu textu.
    Vedle výtvarné složky má v jeho dílech stěžejní roli hudba. Často tvoří mj. se skladatelem Petrem Kofroněm – z jejich spolupráce vzešel např. film Jan Hus – mše pro tři mrtvé muže (2009) nebo inscenace Na Fidela mi nesahej (Roxy/NoD, 2007), Buzní kříž, Pevnost Rainalda Goetze (MeetFactory, 2012 a 2013), Cantos (Divadlo Na zábradlí, 2012) či realizace opery Arnošta Háby Nová země v Národním divadle (2014) – nebo s hudebníkem Tomášem Vtípilem. Jeho hudba doprovází i Bambuškovy inscenace Pustina a Dílo (DF 2017), načež v jejich posledním společném počinu – pozoruhodné interpretaci Büchnerova fragmentu Woyzeck v HaDivadle (DF 2020) – tvoří živá hudba přímo určující dramatickou figuru.

    Studio Hrdinů se sídlem ve Veletržním paláci Národní galerie v Praze vzniklo v roce 2011 jako otevřená divadelní scéna, jež se ve své dramaturgické linii zaměřuje na autorské projekty s důrazem na spolupráci zahraničních a domácích tvůrců a na žánrové a oborové přesahy. Formálně jsou inscenace Studia Hrdinů činohrou s akcentem na experiment a výtvarnou stránku.
    Kromě kmenových režisérů – Kamily Polívkové (2012: SAM, 2013: Den opričníka, Mileniny recepty, 2014: Říše zvířat, 2016: Skugga Baldur, Herec a truhlář Majer mluví o stavu své domoviny, 2017: Macocha), Kathariny Schmitt (2012: England, 2013: Černá zrcadla, 2014: Krev Wälsungů, 2015: O slavnosti a hostech, 2018: Zpráva pro akademii a Molyneuxova otázka), režisérského dua Jan Horák a Michal Pěchouček (2012: Církev, 2013: Citový komediant, 2015: Marbot, 2017: Buňka číslo a Pár vzkazů veškerenstvu, 2018: Modrovous – naděje žen, 2019: Zdání klame) a Miroslava Bambuška (2014: Pustina, 2017: Dílo, 2020: Kacířské eseje) – divadlo také spolupracuje např. s někdejšími tvůrci Divadla Komedie Dušanem D. Pařízkem (2015: Kauza Schwejk) a Davidem Jařabem (2016: Bílí psi a černý kočky), ale i s dalšími renomovanými režiséry, jakými jsou Jan Nebeský (2013: Pomocník Walser, 2014: Mlčky křičet), Ivan Buraj a Jan Kačena (2019: Stiller) či Jiří Adámek (2019: Oči v sloup). V rámci profilové přehlídky této scény nabídla Divadelní Flora v roce 2017 pět titulů: vedle Bambuškovy adaptace dramatu Elfriede Jelinek Dílo to byl i režisérský debut herečky Ivany Uhlířové Mimo zápis, Horanského variace Pan Theodor Mundstock, Pařízkova koprodukce Kauza Schwejk a konečně Inscenace roku 2016 – původní hra Herec a truhlář Majer… v režii Kamily Polívkové.

     

    foto Martin Špelda

za podpory:

pořadatel: v partnerské spolupráci:

generální mediální partner: hlavní mediální partneři: