Prečo taká úprava francúzskeho klasika?
Moliére je inšpiratívny autor a živý dramatik, svojimi hrami zasahoval (často konfrontačne) do spoločenských pomerov súdobého Francúzska. Mal vážne problémy v konflikte s vtedajšou ortodoxnou cirkvou, za jeho kritický postoj k cirkevným praktikám bol dokonca odsúdený na smrť a jeho hry boly nadlho zakázané. Dramatik Moliére odhaľuje pokrytectvo cirkvi, ktorá sa v spoločnosti sama vyhlasuje za morálnu autoritu. Téma pokrytectva a zvrátenej morálky je aktuálna aj dnes a u nás...

Čo prinesie takto upravený, zosúčasnený Tartuffe divákovi od aktérov javiska Divadla SNP?
V Martinskej inscenácii Striptíz Tartuffe ide – viac ako o verše a poéziu – o odhalenie praktík falošného pokrytectva a náboženského sektárstva aj v dnešnom svete. Hra okrem komických situácií a zábavy prináša závažnejšie témy. Divák ich uvidí odľahčené cez úsmev.

(z rozhovoru s režisérem R. Polákem)

Téma pokrytectva úspešne kráča dejinami
Vďaka tomu, že Moliérov príbeh zostal v podstate zachovaný, rovnako ako aj charakteristika a typológia naprostej vätšiny postav, ale aj vďaka dostatočne zušľachtenému divadelnému cíteniu režiséra i jeho schopnosti naladiť sa svojou koncepciou na myšlenie a cítenie súčasníka, sledovali sme incenáciu dynamickú, sviežu, farbistú a herecky dotvorenú. Navyše z incenácie celkom nástojčivo prihovára sa nám posolstvo o manipulácii, ktorá zneužíva slepú vieru a obdiv k demagógom a zištnej demagógii vo všeobecnosti. František Výrostko hrá Tartuffa s dôrazom práve na tú emocionálne pôsobivú demagógiu a suverénnu slovnú ekvilibristiku a je presvedčivý tak v rovine nasadenej masky, ako aj zištného odstupu od nej.(...) Režisér vnášal do hry aj prvky hrubozrnnej komediálnosti, ktorá miestami hraničila až so zbytočne zdôrazňovanou jarmočnou buffonádou (nápríklad hra s vreckovkou, ktorá sa lepí na prsty). Dômyselná bola aj hra s rekvizitou (napríklad s parochňou či povrazom) a celkove inscenácia mala niekoľko vydarených nápadov, dobré tempo i rytmus.

M. Polák, Nový DEŇ, 27.3.2002

Cnostný Tartuffe
(Režisér Polák) vlani z Dona Juana urobil martinskom divadle Doňu Juanu. Hrdinu vyzliekol z nohavíc a natiahol do sukne. Pohlavie zmenil aj ostatným postavám. Diváci mu zatlieskali, nuž vyzlieka Molierových hrdinov ďalej. Čím ďalej, tým bezočivejšie. Tartuffa na tom istom javisku vyzliekol do pol pása, ale s textom urobil ohromný špás. Verš z veľkej časti zmenil na prózu, slová básníka na vulgarizmy ulice. Hru obral o množstvo textu, zahodil pôvodné výstupy, vymyslel nové.(...) Prerábkari boli takí rozpísaní, že nevedeli, kedy majú skončiť.(...)
Po zemi sa váľa dvakrát toľko prázdnych fliaš, ako je na scéne postáv. Navyše sú všetci sexuálne neviazaní.(...)
Takýto Tartuffe po slovenskom javisku ešte nechodil. Nie krone-rovsky roztrasený mladý starec, ani dáky ošumelý plebán, ktorý mal niekde na vidieku faru a k nej Maru, ale všetkého schopný muž v najlepších rokoch.(...)

L. Čavojský, Literárny týždenník, 11.4.2002

Striptíz Tartuffe ako sen
Polák škrtá, prepisuje, zjednodušuje, šťavnatý jazyk mieša s originálnym, dopisuje. Pred tým Shakespeare, teraz Moliére. Zabudnime na autorské právo a pamätajme si, ako sa z Moliéra Polák a Císař stali.(...) Striptíz sa ako podobenstvo v Martine nekoná. Je to slušná komédia – Moliérova.

D. Podmaková, Pravda, 5.4.2002

Moliére (1622-1673)
herecká hvězda ve třiadvaceti – ředitel divadla v osmadvaceti – ve třiceti letech uznávaný divadelní autor

Vlastním jménem Jean-Baptiste Poquelin. Absolvoval elitní školy a dopracoval se až k získání právnické licence. Namísto slibné kariéry se však rozhodl pro divadlo a v r. 1643 spoluzaložil divadelní skupinu Illustre-Théâtre. Postupně si pronajal dva pařížské sály, ale dluhy jej donutily k odchodu na venkov. Po 12 letech se vrátil zpět do Paříže a získal pro svůj soubor prostory v nádherném paláci Petit-Bourbon, kde se Moliérova skupina střídala s italskými herci na čele se slavným Scaramouchem, kterého Jean-Baptiste považoval za svého učitele. Od r. 1660 až do konce svého života působil jako herec, dramatik, režisér a divadelní ředitel v Palais-Royal.
Svého prestižního postavení dosáhl navzdory mnohým těžkostem a překážkám. Jako ředitel divadla, které přišlo z venkova, musel čelit odporu královských herců. Konkurence využívala všechny možnosti, aby ho znemožnila a hrála hry, v nichž Moliéra nechutně urážela.
Vyčerpán z neustálých útoků v r. 1665 vážně onemocněl plicní chorobou spojenou s vysokými horečkami, ztrátou na váze a vykašláváním krve. Když se ho jeho blízcí snažili přesvědčit, aby se věnoval pouze psaní a vzdal se herectví, které ho společensky degradovalo a fyzicky velmi vyčerpávalo, zuřivě jim oponoval: „Ať vás to ani nenapadne... Pro mě je to otázka cti...“ Během čtvrtého uvedení jeho poslední hry Zdravý nemocný dostal silný záchvat kašle a o několik hodin později – ve věku 51 let – zemřel na chrlení krve.

„Byl hercem od hlavy až k patě; zdálo se, že má několik hlasů; všechno na něm hrálo – jediným krokem, úsměvem, mrknutím či pohybem hlavy dokázal vyjádřit víc věcí, než by nějaký velký řečník pověděl za hodinu.“

Donneau de Visé

„Režijní mistrovství Moliéra na poli mizanscény dokazují masové (zpravidla závěrečné) scény jeho komedií. Přivádí v nich totiž na scénu téměř všechny účinkující postavy.(...) Jedině ten, kdo ví, jak je těžké zdůvodnit a organicky zkoordinovat a naplnit pohyb třeba jen tří herců na jevišti, ví, jaká to musela být práce. (...) Na druhé straně je však třeba říct, že právě zvládnutí takovýchto scén je znakem kvalitního režiséra.“

Peter Sherhaufer

Hrou Tartuffe se Moliére pustil do nebezpečného boje s politickými silami, za nimiž stála bigotní náboženská seskupení, tzv. tajné kabaly. Až roku 1669, po rozpuštění jedné z nejvlivnějších kabal – Společnosti nejsvětější svátosti oltářní – byl Tartuffe povolen a s velkým úspěchem inscenován jako veřejný projev tajného politického vítězství...