Tragédie krále Richarda III. – jakože takový byl titul hry, která roku 1597 poprvé vyšla tiskem – je v něčem blízká Tragédii Hamleta, dánského prince.
Za prvé, oplývá monology titulního hrdiny, za druhé je mimořádně dlouhá. To první znamená, že i Richard nadělá hodně řečí a vyznačuje se sdílností, s níž právě jenom Hamlet může konkurovat; jedna pikantní alžbětinská anekdota, v níž figuruje Burbage i Shakespeare, dokládá, že vysoká "kontaktnost" byla základem Richardovy mimořádné popularity, kterou jeho první představitel Richard (!) Burbage rozmnožil a léta sklízel.
Za druhé, délka obou těchto textů je taková, že bezpochyby kráceny a upravovány být musely, a to ještě za života jejich autora. První vydání to dosvědčují: text Hamleta z roku 1603 drasticky, první text Richarda III. náznakově – je o dvě stovky řádek kratší než text standardní, tj. obecně známý, ale taky se v něm přepisovalo a opravovalo a přes půl tuctu postav vzalo za své. O alžbětinském inscenačním způsobu toho víme daleko méně, než bychom si přáli: ale představa, že někteří herci vystupovali v jediné velké roli, zatímco jiní běžně šli v průběhu představení z jedné menší role do druhé, je historicky podložená. Taková praxe bezpochyby přispívá k soudržnosti inscenace a nahrává komediantství: i alžbětinci si na hercích vedle přirozenosti cenili jejich proměnlivosti.
Obecně je známo, že v tomto "předpsychologickém" divadle ženské role vesměs hráli mužští, respektive chlapci – praxe, která se v moderním divadle občas (ale spíše u komedií než u tragédií) následuje. Sarah Bernhardtová kdysi oplácela tu mužskou hamižnost, když si přivlastnila i roli Hamleta, ale samozřejmě že jí nešlo o princip, nýbrž právě o nápadnou výjimku. V moderním "postpsychologickém" divadle, kde komediantská hravost opět přichází ke cti, je logicky myslitelné, aby aspoň (i?) na divadle si ženy od mužů občas vzaly, oč je oni po léta zkrátili. Zvlášť u hry, v níž ženský princip je rozehrán do tak zajímavého i jímavého vícehlasu.

Milan Lukeš

Poznámka historická *** V červenci r. 1674 byla při bourání kamenného schodiště před tzv. Bílou věží v Toweru objevena v jeho základech, tři metry pod zemí, truhla s kostřičkami dvou dětí. Kostřičky byly pietně uloženy do nové schrány a umístěny do Westminsterského opatství. V r. 1933 se po podrobném prozkoumání zjistilo, že starší kostřička patří děcku dvanácti- až třináctiletému, mladší asi desetiletému. Připomeňme si, že se podezření o zavraždění synků Edwarda IV. objevilo někdy v červenci r. 1483 a že starší Edward se narodil v listopadu r. 1470 a mladší Richard v srpnu r. 1473: Data odpovídají naprosto přesně a je tedy více než pravděpodobné, že nalezené kostřičky jsou pozůstatky těchto dvou princů, zavražděných v létě r. 1483. Zodpovědnost za jejich smrt lze těžko přičítat Jindřichovi VII. - ten nastoupil na trůn až o dva roky později. Žádná sebepopulárnější detektivka nemůže na těchto faktech nic změnit...

Břetislav Hodek

U Kašparů může být i zlo fascinující
Válečný veterán v době míru – tak vstupuje na scénu titulní hrdina tragédie Richard III. v podání Jana Potměšila. Namísto hrbu, který předpisuje historická tradice, jsou jeho fyzickým a zároveň společenským handicapem ochrnuté nohy. Od své vojácké image se však zcela odloučit nechce – po ruce má meč, bič a dýku a speciálně upravený vozík ovládá s takovou samozřejmostí, že z představení netrčí jako něco dobově nepatřičného. Inscenace režiséra Jakuba Špalka, jež je prvním Shakespearem Spolku Kašpar, jinak ovšem ctí historické reálie v kostýmech i výzbroji. Zároveň míří k přímočarosti a syrovosti – počínaje hudbou, v níž na emoce útočí zvuky varhan, bubnů, zvonů či violoncella. Podobně se i ve scéně snoubí energie čisté hmoty – ocel a dřevo – s jednoduchostí a účelností. Patrová stavba v pozadí holého jeviště člení prostor do tří velkých oken nahoře i dole a děj se plynule přenáší z místa na místo, výstupy se podle potřeby i prolínají a prostředí se dotváří pomocí rekvizity či akce. Úprava textu zase pročistila složité dynastické vztahy a umožnila nastudovat hru s jedenáctičlenným souborem. Nekomplikovaně direktní je i samotný Potměšilův Richard – člověk, který se totálně oddal zlu a cestu na trůn lemuje zákeřnými intrikami a vraždami nejbližších příbuzných. Černou duši ovšem skrývá fasáda šlechtické zdvořilosti a vojácké cti a hrdosti. Richard dokáže být okouzlujícím a vtipným společníkem a mezi rolí sympaťáka, kterou před svým okolím hraje, a jeho skutečnou podstatou postupně vzrůstá napětí. Lehkost úsměvů se mění v ironický škleb a tam, kde i otrlí vrazi ztrácejí nervy, hledá rozptýlení. Potměšil nevytvořil čítankově jednoduchého padoucha, ale přímo fascinující anatomii zla. Opojení mocí a smrtí ho žene až k vlastní zkáze – režisérovi se navíc podařilo technicky vyřešit finální bitevní scénu, a tak se do ní Richard III. vrhá v sedle na pojízdné konstrukci představující stylizovaného koně. Posedlost zlem prožívají na různý způsob i další postavy – někdo se jako Buckingham Filipa Blažka (alternuje Zdeněk Velen) promění ze spoluviníka v protivníka, další jsou pouze trpnými svědky hrůz a bezpráví. Většina z účinkujících se objeví hned v několika rolích, což inscenaci nadlehčuje ryzí komediantskou hravostí. Milena Steinmasslová tak kupříkladu zvládá se šarmem i mužské postavy, děti jsou zase ztvárněny za pomoci loutek a doslova z figury do figury jdou Václav Jakoubek a Petr Vobecký. Špalkův Richard III. není žádnou rytírnou opředenou pavučinami. Shakespearův svět skloubil s pocitem moderní doby, v níž jsou chladnokrevní zabijáci a bezskrupulózní politici běžným zjevem. Jen ten Richardův formát a styl jim schází.

Z. A. Tichý, MF Dnes, 13.10.2000