(...) Brněnské HaDivadlo odvážně seznamuje své diváky se současnými ruskými autory, a to i obtížněji stravitelnými. Pražané nešetřili potleskem, když v Divadle Archa uvedlo dílo Venedikta Jerofejeva Moskva-Petuški. (...) Inscenátoři objevili mnoho tragikomického, ale i snového v existenciálně laděné, depresivní poémě...

E. Jeníková, Zemské noviny, 21.1.2000

(...) V děsivě groteskním tónu, v němž není nouze o černý humor, se však neskrývá pouze rafinovaně dráždivý popis uchlastaného osudu. Nejdramatičtější nejsou žalůdek dráždící receptury, rýsování bezuzdných pijatik, ale právě přízračné Veňovy vize, kdy hovoří s anděly, Bohem, Satanem nebo sfingou.(...) V úspěchu poslední inscenace HaDivadla se protlo hned několik šťastných momentů. Zajímavou dramaturgickou volbu zpečetila dramatizace. Režijní perfekci, v jejímž těžišti uměřeně vyvstal destruktivní obrázek světa vodky, ale i literární přednosti předlohy, dotvrdila souhra celého souboru. Podobné látky zkrátka HaDivadlu sluší.

L. Mareček, MF Dnes, 11.6.1999

(...) Stejné mimořádné porozumění sdělení i poetice textu, jaké projevili jeho překladatel Leoš Suchařípa a dramaturg Janoš Krist, sdílejí i režisér Jiří Pokorný, Cyril Drozda v hlavní roli i další herci. Porozumění, které je snad až překvapující. Snad je zprostředkoval kolegům ten z tvůrců, který byl první ruskou novelou zasažen, snad má moravská nátura přirozeně a ze zkušenosti blízko k pochopení ruské alkoholické pospolitosti i vnímání světa skrz dno sklenice.(...)

K. Hejková, Nedělní noviny, 23.1.2000

(...) Z režijních nápadů stojí za pozornost rozmísťování popíjejících a debatujících postav ve vlaku, které ryzí divadelní metaforou vyjádřilo změny nálady cestujících vlivem alkoholu, či v samotném závěru inscenace jedna z nejlyričtějších smrtí, jaké jsem kdy na divadle viděl. K obrazům, které v divákově paměti přetrvají nejdéle, však bude nejspíš patřit výstup zpitých revolucionářů. Je sice odporný svým skrznaskrz mořkavým rozkladem, zátopou z rozlitého chlastu, moči a zvratků, ale právě tím neméně působivý. Jako by se v něm maximální měrou koncentrovalo sdělení, rozvedené jemněji v jiných epizodách.(...) Ve výběru protagonisty měl režisér snadnou úlohu, neboť sotva kdo jiný má v souboru k roli tak blízko svým typovým založením. To by nás nemělo odvést od poznatku, že jde o skutečně obtížnou roli, neustále oscilující mezi vědomím a halucinacemi, mezi hmatatelným a efemerickým světem.(...)

J. Salvet, Rovnost, 19.5.1999

Krátká autobiografie Venedikta V. Jerofejeva (24.10.1938-11.5.1990)
Narodil jsem se 24. října 1938 na poloostrově Kola za polárním kruhem. Polární kruh jsem poprvé překročil (pochopitelně ze severu na jih), když jsem po ukončení školy (s vyznamenáním) jako sedmnáctiletý cestoval do Moskvy k přijímacím zkouškám na Moskevskou státní univerzitu. Na univerzitu jsem byl přijat, ale po roce a půl mě vyloučili pro absence na vojenské katedře. Od té doby, tj. od dubna 1957, jsem pracoval na nejrůznějších místech prakticky po celém Sovětském svazu.(...) Ale jedinou prací, která se mi kdy zamlouvala, bylo v r. 1974 místo laboranta parazitologické expedice v Hladové stepi v Tadžikistánu. Šlo o expedici Všesvazového vědecko-výzkumného dezinfekčně sanitárního ústavu pro boj s létajícím bodavým hmyzem. V r. 1966 jsem se stal otcem, v r. 1988 dědečkem. Podle svědectví matky jsem začal psát v pěti letech. Za první dílo zasluhující pozornost jsou považovány "Poznámky psychopata" (1956-58), výtvor nejobjemnější a nejnejapnější. (...) Na podzim 1969 jsem konečně nalezl vlastní styl a v zimě 1970 napsal "Moskva-Petuški".