Vážený pane,
smím doufat, že uveřejníte ve Vašem časopise můj román? Děj se odehrává v současnosti, v tomto roce. Mladík měšťanského původu, kterého vyloučili z university, žije v krajní bídě... Rozhodne se, že zabije a okrade hloupou, nemocnou, chamtivou stařenu, aby učinil šťastnou svou matku, aby zbavil sestru, společnici u jedněch statkářů... chlípných návrhů, které ji hrozí zničit, a konečně, aby mohl dokončit studia, odjet do ciziny a pak už po celý život čestně, pevně a bezvýhradně plnit humánní závazky lidstva. Uplyne skoro měsíc, než dojde ke konečné katastrofě. Vůbec nikdo na něho nemohl mít podezření. A právě tady se dává do pohybu psychologie zločince. Před vrahem vyvstávají neřešitelné otázky, netušené a neočekávané pocity trýzní jeho srdce... pocit, jenž se ho zmocnil, že totiž přerval pouta s lidmi a ztratil s nimi kontakt, jej úplně uštve...

(Dostojevskij v dopise M. Katkovovi)

Zločin a trest se vrátil do Řeznické
(...) Myšičkův Raskolnikov jako by nikdy zcela neprocitl z mučivé halucinace, střídá během několika vteřin výbuchy velikášství s pocity zneuznání, podezíravosti i zoufání nad vlastní neschopností realizovat své přímočaré "nadčlověcké" ideje. Všechny stavy se v jeho tváři i gestech zrcadlí s téměř ikonickou přesností kontrastů. Přesvědčivé jsou i náznaky proměny smýšlení, která se má v plné šíři dostavit až při "výkonu trestu" – proklubávají se na povrch pozvolna a těžce. Křehká Soňa Lenky Vlasákové-Tobiášové si diváky podmaní vroucností své nezištné lásky k pobloudilému studentu (...) Kdo viděl po delší odmlce Svidrigajlova Jana Vlasáka (zvláště závěrečný monolog), musí si znova klást otázku, proč jeho talent zůstává v Národním divadle trestuhodně nevyužit.(...)

J. Mlejnek, MF Dnes, 20.2.1999

Náhle vedle sebe spatřil Soňu. Neslyšně se přiblížila a usedla vedle něho. Bylo ještě velmi časně, chladný ranní vzduch se ještě neprohřál. Měla na sobě svůj nuzný starý plášť a zelený šátek. Tvář měla po nemoci ještě přepadlou, pobledlou, nezdravou. Přívětivě a radostně se na něj usmála, ale ruku mu jako obyčejně podala nesměle.
Tak nesměle mu podávala ruku vždy a někdy dokonce vůbec ne, jako by se bála, že ji odstrčí. Přijímal její ruku vždy s jakousi nechutí, vždy ji vítal skoro podrážděně a někdy zarytě mlčel po celou její návštěvu. Někdy se před ním přímo třásla a odcházela nesmírně sklíčená. Tentokrát však zůstaly jejich ruce spojeny. Rychle, ze strany se na ni podíval, neřekl nic a sklopil oči. Byli sami, nikdo je neviděl. Dozorce se právě nedíval.
Sám nevěděl, jak se to stalo, ale náhle jako by ho cosi uchopilo a mrštilo k jejím nohám. Plakal a objímal jí kolena. V první chvíli se hrozně vyděsila a celá zesinala. Vyskočila a zírala na něho, třesouc se jako osika. Avšak už vzápětí pochopila všecko. Oči se jí rozzářily nesmírným štěstím; ano, pochopila a už nepochybovala, že ji miluje, že ji nekonečně miluje, že se konečně dočkala...
Oba chtěli něco říci, ale nemohli. Oči měli plné slz. Oba byli bledí a přepadlí, ale jejich nezdravé a bledé tváře už ozařoval odlesk nové budoucnosti a úplného vzkříšení k novému životu. Vzkřísila je láska, srdce každého z nich bylo nevyčerpatelným pramenem života pro srdce druhého.
Dohodli se, že budou trpělivě čekat. Zbývalo ještě sedm let, sedm let nesnesitelného utrpení, ale i nevýslovného štěstí! Ale on procitl k novému životu, věděl to a cítil to celou svou bytostí a ona – ona přece žila jen jeho životem!
(...)
Přemýšlel o ní. Připomněl si, jak ji ustavičně trýznil, jak jí rozdíral srdce, připomněl si její bledou přepadlou tvářičku, ale ty vzpomínky ho teď netrápily, protože věděl, jak velkou láskou jí vynahradí všechno, co vytrpěla.
(...)
Místo dialektiky začal život a jeho vědomí se tomu muselo přizpůsobit.

Dostojevskij – Zločin a trest