Mor vylidňuje Théby. Zoufalé město hledá záchranu u svého vládce Oidipa, který město už jednou zachránil. Oidipús žádá o radu delfskou věštírnu. Ta odpoví, že mor neskončí, dokud nebude nalezen a potrestán vrah předchozího vládce Laia. Oidipús ve snaze zachránit Théby, se sám ujme pátrání a vynese nemilosrdnou kletbu nad pachatelem. Postupné odhalování zločinu ale odkrývá stále víc i jeho vlastní minulost.

Oidipus jako manažer
(...) Oidipus Jiřího Langmajera nastupuje na scénu jako sebevědomý mladý muž, ani stín pochyb neleží na jeho prvních slovech, gestech, činech. Není to žádný urputný hledač pravdy. Je to spíše pragmatik než moralista, spíš energický manažer než mýtický král. Obec je v krizi, řádí tu mor, příčina je neznámá. Je tu prostě problém a je třeba jej řešit, neztratit ani minutu.
(...)
Tmavý společenský oděv, kravaty, naškrobené košile. Antický chór je "degradován" do role poradců, služebná do role sekretářky a i sama Iokasté (Vilma Cibulková – pro mne výkon večera) je prostě reprezentativní, atraktivní ženou všemocného šéfa podniku. I její elektrizující erotická přitažlivost je od počátku jaksi "koženková": svého muže miluje prudce, vášnivě, ale stejně tak dovede chladnokrevně kalkulovat, analyzovat situaci. Je horká i ledová zároveň. Této Iokasté snadno uvěříme, že prohlédne mnohem dříve než její muž, který si při veškeré okázalé razanci vyšetřování dávného případu do poslední chvíle strašlivou pravdu nepřipouští, snuje neexistující spiknutí, chytá se posledních stébel.(...)
Kruté poznání, kdo je její manžel a syn, vyjadřuje herečka paralelní fyzickou akcí v pozadí (pádem na tvrdou zem, zoufalým svíjením, plazením, tancem málem rituálním) – a to v době, kdy její naivní muž ještě setrvačně pokračuje v pátrání po sobě samém. Muž (zvláště pak Langmajerův sebevědomý "manažer") na rozdíl od ženy totiž nemá představivost a intuici, má jen ratio, myslí a řídí zeměkouli pouze levou mozkovou hemisférou.(...)
Jeho optimismus je založen na selekci informací. O to tristnější bývá jeho pád ze štěstí do neštěstí ("Proto nikdy netvrďte / že je šťastný člověk ten / kdo svůj konec nepoznal"). Tehdy už nevidíme manažera, ale – v inscenaci doslova – nahého, obnaženého člověka.
(...)

V. Just

Teirésiás čte zprávu o králi Oidipovi
napsanou braillovým slepeckým písmem

Jsme vydluženi     půjčil si nás čas
komu nás jednou vrátí nevíme
tak jako nikdo neví
kdo splatí úrok z našich životů

A nikdy není záhy     ani přespříliš
zato však často pozdě     Oidipus
chtěl poznat pravdu      ano
po celý život o ni usilujme
nechtějme ji však mít
dokonce vlastnit     jako sandály a dům

Nepatří nikomu a všichni oslepli
kterým se podařilo prohlédnout

Takový byl i případ Oidipův     a bozi
pokud o ně jde
nejenom     oni     nám
i my máme co     bohům     odpouštět

A promiňte     že tak     přerývaně      čtu
úryvky      ze slepecké knihy života

Mám poraněný prst a písmena mne bolí

Jan Skácel – Pláč pro Hekubu
(ze sbírky Kdo pije potmě víno)