Baladický příběh o Čertu a Pánubohu
na motivy původních romských pohádek

Jak vznikla má „rozmarná zpěvohra”
Psal se rok 1973 a já byl postaven před rozhodnutí vybrat si hru, kterou bych se spolužáky-herci režijně nastudoval ve školním divadélku Marta jako své absolventské představení na divadelní fakultě JAMU. Tipů jsem měl několik, ale tu se mi dostala do rukou kniha romských pohádek Marie Voříškové. A troufalý nápad napsat si hru pro svoji režii „vlastnoručně” byl na světě.
Využil jsem motivu dvou pohádek („Lavuta” a „Čertí plácek”) a toho mála, jež se mi tehdy podařilo o Romech-cikánech, o jejich způsobu života a jejich ústní lidové slovesnosti sehnat a pustil se do psaní. Hry, z níž by tryskalo hřejivé lidství, lidská soudržnost, pospolitost, porozumění, soucítění i chápající pousmání. Hry, kde by se slovo mluvené, recitované a zpívané nenásilně prolínalo, stejně jako by herecká akce přirozeně přecházela v tanec. Hry, která svůj velký předobraz viděla v inscenaci zpěvohry-muzikálu K. Gärtnerové a E. Brylla „Na skle malované”, již s úspěchem v té době inscenoval režisér P. Hradil v Mahenově činohře v Brně.
Děj mých „cikánských pohádek” byl přizpůsoben zvláštnostem života kočovných cikánů a orámován sporem cikánského Pánaboha a čerta o cikánovu duši (odtud název „Kdo je pánem nad cikánem?“), aby pak oba na konci došli ke zjištění, že na jeho duši, tak jako na duši každého člověka, mají více či méně nárok oba. Hra se zrodila, my ji v jarních měsících r. 1974 nazkoušeli, a mohu-li vyjít z vlastních vzpomínek a z několika dobových kritik v tisku, vzniklo milé, úsměvné a roztančené představení plné humoru, básnivé metaforičnosti, pěkných písniček (spolužák Karel Cón) a studentského dovádění.
Tím by mohl být osud mé dramatické prvotiny završen. V roce 1981 si ji však vyhlédli v Šumperku, kde se jí s příslovečnou invencí chopil legendární režisér František Čech. Bohužel tam byl titul nasazen jako představení pro malé děti (což autorem rozhodně nebylo zamýšleno), a tak byla inscenace okleštěna o některé podstatné motivy. Nu a nyní se mého „studentského hříšku” zmocnili Tešínští (ani vlastně nevím, kde jej vyštrachali). Pánové Fekar (dramaturg) a Kosek (režisér) přišli se zajímavým nápadem použít mých „idylických” Cikánů, kde pochopitelně dobro nakonec vítězilo nad zlem, jako kontrastu ke kruté realitě romské (tedy i naší) současnosti. Už první verze, přes některé připomínky, mne zaujala.
Těším se tedy na výsledek toho dlouhého a složitého procesu, jakým je příprava podobné inscenace. Tedy na premiéru. A k té VŠEM zúčastněným z celého srdce přeji divadelnické ZLOMTE VAZ!

Zdeněk Kozák

Nejlepší slepice se nedá koupit…
V úvodu letošní sezóny na české scéně Těšínského divadla v Českém Těšíně byl hostující pražský režisér Otakar Kosek postaven před požadavek inscenovat pohádku Zdeňka Kozáka Kdo je pánem nad cikánem. Spolu s osvědčeným dramaturgem Vladimírem Fekarem se nad tímto úkolem zamysleli a s tvořivou ambiciozností se rozhodli dát inscenačnímu tvaru podstatně širší scénický rozměr. V kontaktu s autorem provedli podstatné úpravy a původně jednoduchý baladický příběh, těžící z exotičnosti zvyků a pověr romského etnika, rozvinuli v dramaticky efektně traktovaný svár mezi dobrem a zlem v životě člověka. Ovšem v čistě divadelní rovině divácky atraktivního dění. Žádné suchopárně filozofování. Jejich hra Nejlepší slepice se nedá koupit je plnokrevný jevištní obraz, kde láska a lidské vášně se prosazují ve sledu sugestivně interpretovaných výstupů, provázených písněmi a tancem.
Toho hlubšího myšlenkového poselství se obecenstvu dostává prostřednictvím rivalského sporu dvou nadskutečných postav. Jednou z nich je starší, prozíravý skeptik Pánbůh, kterého s nadhledem zkušeného interpreta vytváří Libor Olma. Jeho protějškem je agilní, horlivě škodolibý Čert, jehož ztvárnění talentovaným novým členem souboru Ondrou Nosálkem překvapivě nevykazuje ani v náznaku začátečnický ostych nebo bezradnost. Jeho dynamická kreace nepostrádá osobitost a vtip a řadí se k nejlepším výkonům inscenace.
K těm v početní řadě představitelů romské komunity samozřejmě patří i ukázky vyzrálého charakterního herectví Dany Fialkové v roli Phuri daj či Karla Čepka v úloze Vajdy. Mladší část souboru - Ivana Stejskalová, Petr Sutory, Veronika Korytářová, Markéta Tichá a další - vnášejí do představení potřebný dynamický náboj, jímavou romantičnost a emotivně silnou vášnivost. Ta je též umocňována působivou scénickou hudbou Karla Cóna i účelně vedenou pohybovou spoluprací Vladimíra Fekara. Velkým kladem tohoto představení je také jeho fundované výtvarné pojetí (výprava: Michal Hess, kostýmy: Ludmila Pavlousková).
Působivost zdařilého uměleckého počinu má však mimo jiné svůj zdroj ve výrazné spontaneitě hereckého provedení. Členové souboru se v intenzivní kolektivní souhře dobírají sympaticky poutaného výsledku bez nežádoucího zneužívání exotičnosti námětu nebo laciného efektu. Česká scéna zkrátka "zabodovala".

L. Knížátko, Hutník