ČTVRTEK 1.5.2003 PÁTEK 2.5.2003 SOBOTA 3.5.2003 NEDĚLE 4.5.2003 PONDĚLÍ 5.5.2003



Multimediální produkce polského Teatr "A"
zakončila první festivalový den  


Byl první večer, první máj... tak nějak začíná svou snad nejslavnější báseň Karel Hynek. Můžeme se k němu připojit, jen hrdliččin hlas nás tentokrát pozval nikoli k lásce milostné, ale k lásce divadelní. První máj se symbolicky stal prvním dnem našeho festivalu a teď již můžeme konstatovat, že to byl den úspěšný. Atmosféra, připomínající po ránu jarmareční náměstí, se stala kulisou divákům, které neodradila „brzká ranní“ hodina a vydali se shlédnout Námestie v podání členů Divadla A. Bagara z Nitry. Melancholickou náladu, jíž po shlédnutí představení mnozí trpěli, zakrátko rozehnalo letní slunce. To zářilo a opalovalo tak vydatně, že to někteří naši spoluobčané jaksi „neustáli“, a tak souběžně probíhající Ekologické dny obohatilo množství zmožených postaviček. Odpoledne za doprovodu žánrově různorodých kapel uteklo více než příjemně, stínuchtiví s povděkem přijali temný sál kina Central a nechali se svézt ve Vlaku života. Poté byla na pořadu dne byla rozverná moliérovská komedie Striptíz Tartuffe. Francouzský dramatik byl místy rozcupován, ale zůstalo dost, aby ani milovníci klasiky neodešli. Květnové slunce příjemně vyhřálo Tereziánskou zbrojnici, kde již tradiční hosté z Gliwic připoutali do nepohodlných židliček spoustu diváků. Nastal čas Apokalipsy. Hra světel a živá, zahlcující hudba jen dovršily neuvěřitelný zážitek. Skončil den prvý a nastala noc. Noc mladá, vonící jarem nalákala zapomnětlivé milence k posledním polibkům pod rozkvetlou třešní. Zítřek, tedy dnešek, je stejně lákavý a nabitý příležitostmi zhlédnout nevídané divadlo. Pokud nevybuchneme jako Sud prachu, očekává nás král Richard a na závěr, doufejme, že alespoň o trochu víc vyhřátá Zbrojnice s Play Chaplin! Spousty sil!

Vaše redakce



Hořkobolná zpověď stáří - NÁMESTIE

Příběh, který se mohl stát kdekoli, či se právě teď děje na nějakém jiném náměstí blízko nás. Vídáme je denně a často se odvrátíme. Málokdo snese pohled na člověka bez domova ve špinavých šatech, s několika zbytky v igelitových taškách. Jsou naše černé svědomí, a přesto máme strach, abychom jednou nedopadli stejně. Odmítáme uvěřit, že jsou to lidé existující, mající své potřeby, kteří chtějí lásku, porozumění a trochu prostoru pro splnění svých snů. Krátký příběh dvou starých lidí jakoby pohlazením otevřel divadelní festival. V malém prostoru na jevišti MDO mohla být hrstka vyvolených svědky zázraku zrodu lásky, ale i vyslovení bolesti dvou citlivých a životem zasažených lidí. Lhostejno na tom, že příběh se dle předlohy Ludmily Razumovské odehrává na náměstí kteréhosi ruského města. Důležití jsou jen Věra a Pavel. Věra, sužovaná nevděčnou dcerou alkoholičkou, která jí nechává své ochrnuté dítě. Sedřená prací v nemocnici, unavená věčným nedostatkem. V okamžiku, kdy po dlouhé době potkává svou první lásku Pavla, ožívá. Září jí oči, je ochotna uvěřit čemukoli. Pomalu se drobné společenské lži, za kterými stojí stud, rozpadají pod sílou spříznění duší. I Pavel nakonec prozradí, proč se ocitl na ulici, přestože vychoval dvě dcery. Podobný osud, zklamání, která prožili, jim neubírá na touze to vše změnit. Pavel s nadšením, Věra váhavě. Přeci jen má jistou zodpovědnost za vnuka Aljošu. Vezmou se a chtějí začít jinde, odstěhovat se na venkov a spokojeně dožít. Své sny ale nedokáží uskutečnit. Opět je osud sráží na kolena. Věra není schopna vše opustit a začít znovu, tolik je připoutána ke své dceři a vnukovi. Pavla nic na místě nedrží.
Jednoduše a účelně pojatá scéna – haraburdí, popelnice, lavičky – se několika tahy změní v malý Pavlův kamrlík. Nechybí náznak kostela s oltáříkem. Věřin rozskřípaný kočárek s věcmi, které pečlivě nashromáždila, dokresluje atmosféru periferního náměstí. Zaslechneme noční tramvaj, která řídí čas, i občasný déšť. Věra (v podání nezapomenutelné Adely Gáborové), navlečená v různých hadrech, ale vždy s úpornou snahou uchovat si ženskou eleganci. Pavel (přesvědčivý Jozef Dóczy) v ošoupaném kabátě, který v den svatby vymění za sako a elegantní hedvábnou šálu. Kostýmy zároveň dokumentují ubíhající čas, letní šaty se mění v teplé s přibývající zimou. Oba výborní herci Divadla Andreja Bagara vtiskli svým postavám nejen autentičnost, ale především silný lidský rozměr. Láska a pokora k životu byla v této generační výpovědi poznat v každém okamžiku představení.

Martina Šmídová



I staří lidé jsou lidmi
Rozhovor s herečkou Divadla Andreja Bagara Nitra Adelou Gáborovou (se souhlasem paní Gáborové jsou její odpovědi uvedeny v jazyce českém).

Jaké máte zkušenosti s vystupováním v Čechách?
Za těch čtyřicet dva let, co jsem u divadla, jsme měli přátelské vztahy s mnoha českými divadly, například se Slováckým divadlem v Uherském Hradišti, s pražským Vinohradským divadlem, taky jsme jezdívali do Českých Budějovic, do Plzně, do Zlína…
Na co z těchto výletů do Čech vzpomínáte nejraději?
Toho je opravdu hodně, možná by se o tom dala napsat celá kniha... Strašně ráda se věnuji i monodramatu, proto jsou pro mě velmi zajímavá setkání v Chebu na Divadle jednoho herce, líbí se mi také setkávání ve workshopech a v dílnách, kde vznikají nové zajímavé věci. Bylo pro mě úžasné hrát na již zmiňovaných Vinohradech, jezdili jsme tam s téměř každou naší inscenací a oni zase vystupovali u nás v Nitře.
Jak jste se dostali ke hře Námestie?
Dostali jsme se k ní úplně náhodou. Ludmila Razumovská napsala tuto hru již dříve. Později ji přepracovala do rozhlasové podoby, se kterou se zúčastnila mezinárodního festivalu Grand Prix Itália rozhlasové hry a umístila se mezi nejlepšími. Tuto zkrácenou variantu nám nabídl ke zpracování režisér slovenského rozhlasu Štefan Korenči. A jelikož jsme ještě z té generace poctivě pracujících lidí, tak když jsme texty dostali, řekli jsme si, že si dialogy musíme připravit, abychom před tím mikrofonem nevypadali trapně. Začali jsme si s textem pohrávat a velmi se nám zalíbil. Rozhodli jsme se zkusit ho uvést i na jevišti. Potom jsme se dověděli, že existuje i va-rianta pro divadlo,a zkombinovali jsme obě verze textu, sami jsme si to zrežírovali a vznikla z toho taková kolektivní práce.
Co chcete inscenací vyjádřit, co považujete za hlavní téma?
Je to o dvou bezdomovcích, o tom, že i staří lidé jsou lidmi, i staří lidé mají svoje city, svoje touhy, svoje nitro a také si zaslouží sem tam trošku pozornosti. A že někdy je třeba chápat ty lidi, kteří jsou ve svém starém věku opuštění, vyhození na ulici, mnohokrát jsou tím i sami vinni, ale někdy je třeba je chápat. Jde hlavně o to pochopení. Kde jste sbírali inspiraci pro role bezdomovců? Přímo na ulici?
Trochu ano. Shodou okolností postává před divadlem v Nitře jeden bezdomovec s berlemi, tam jsme se inspirovali, takže Jožko na začátku také používá berli a je vlastně takovou jeho replikou. Také ve foyer žebrá, je v první chvíli vyhazován. A naše divadlo stojí na náměstí, takže život jako by přichází z ulice přímo do divadla.
Jaké jsou ohlasy diváků?
Velmi dobré. Chodí na to starší lidé, ale i mladá generace. Milé bylo, když mi nějaká paní okolo čtyřiceti let povídala: „Víš, ta moje mama mi pořád leze na nervy, ale po tomhle divadle jsem pochopila, že ji mám asi začít chápat.“ To bylo takové vítězství.
Když slyším Vaše jméno, spojí se mi hned se šéfem činohry Moravského divadla v Olomouci Peterem Gáborem...
Ano Peter Gábor je můj rodný syn a musím říct, že je to můj nejlepší kamarád.
A jak se cítíte, když budete vystupovat na synově domovské scéně?
Doufám, že to bude zajímavé, jsem dost velký trémista, a tak se mi o tom těžko mluví.

Přeji hodně štěstí a děkuji za rozhovor.

Petra Němečková



Tartuffe byl nakonec opravdu odhalen


Toužící a trpící Tartuffe před krásnou Orgonovou ženou v podání Františka Výrostka a Renáty Rundové

Včera v podvečerních hodinách jsme mohli zhlédnout ve Velkém divadle představení slovenského divadla SNP z Martina - Striptíz Tartuffe. Jedná se o úpravu Moliérovy hry, kterou provedl její režisér Roman Polák s Romanem Císařem.
Tartuffe je druhou inscenací triptychu upravovaných Moliérových her tohoto tvůrčího týmu. Započala jej Don(a) Juan(a) a uzavírá ho úprava Lakomce. Sám režisér se k zvolení právě těchto her vyjadřuje slovy: „Moliére je inspirativní autor a živý dramatik, svými dramaty zasahoval (často konfrontačně) do společenských poměrů soudobé Francie…“ K tématu Tartuffa dodává: „Dramatik Moliére odhaluje pokrytectví církve, která se ve společnosti sama vyhlásila za morální autoritu.Téma pokrytectví a zvrácené moráky je aktuální i dnes u nás….“
V prvních okamžicích představení se ocitáme v Orgonově rodině, kde se zpívá, tančí a nerespektují se žádné konvence ani úcta k straším. V průběhu představní se tento „rodinný“ chaos přetransformuje do hromadění komických scének, které jsou jak vystřižené z němé grotesky. Dcera Mariana (Lucie Jašková) si hraje s tenisovou raketou, služka Dorina (Jana Oľhová) si píská na flétnu a zbytek rodiny (žena Elmíra, její nevlastní syn Damis a Elmířin bratr) se oddává alkoholickému opojení.
Z jejich hovoru se dovídáme, že mají v rodině nezvaného hosta, který jim nesedí, ale okouzlil a podmanil si hlavu rodiny. Tento svatoušek Tartuffe se funkcionalistickou scénou interiéru v oranžové barvě (Josef Ciller) do té doby jen mihne. Jeho velký nástup se uskuteční až po čtyřiceti pěti minutách, kdy představení běží, ale jeho přítomnost je jasně hmatatelná již dříve.
Svižným tempem vše dospěje až k Tartuffovu „vítězství“ ve čtvrtém jednání, kdy rodinu Orgona obere o všechny peníze.
A zde nastává nejspornější část inscenace. Páté jednání totiž tvůrci kompletně připsali. Během něj se dozvíme o životě na dlažbě, kam je rodina uvrhnuta, zneužívání žen (Elmíry a Mariany) Tartuffem, a nakonec je vše podtrženo naším zjištěním, že to vše byl jen Orgonův špatný sen a žádný Tartuffe vlastně neexistuje. A já se ptám, má tento nahuštěný závěr nějaký smysl? Nebylo by účinnější, kdybychom se nedočkali smířlivého polopatistického konce, což je Orgonovo objevení smyslu života v rodinném zázemí, ale spíše konce otevřeného, který si divák sám domyslí, což jej i přinutí k hlubšímu zamyšlení. Pro mne díky pátému jednání mělo představení ráz americké komedie s přeslazeným happy endem.
Domnívám se, že co také nepodtrhlo srozumitelnost představení, byly kostýmy Márii Cillerové. Byla sice zachována jejich podobnost Moliérově době, ale hlavně u nápadníka Mariany Valéra a u jejího bratra Damise má divák stíženou orientaci.
Zklamal mne herecký výkon Františka Výrostka v roli, Tartuffa. Asi by měl být daleko protřelejší a vychytralejší. Jinak bych z hereckých výkonů žádný nevyzdvihla, ale také ani nezatratila.

Kateřina Švecová



A po nás... Apokalipsa

Tereziánská zbrojnice včera večer po delší době opět patřila divadlu. Letošní plenérovou část Divadelní Flory, zahájilo představení Apokalipsa Teatru „A“ v Gliwicich. Pamětníci si vzpomenou, že soubor se do Olomouce vrací přesně po dvou letech, v roce 2001 zde, taktéž v prostoru Tereziánské zbrojnice, uvedl inscenaci starozákonní Písně Písní. Představení, se kterým přijeli polští divadelníci letos, má naopak své kořeny v zákoně Novém, jedná se o jevištní ztvárnění Zjevení sv. Jana, tedy Apokalypsy.
Vize konce světa se Teatru „A“ stala podkladem pro výrazově velkorysý tvar na pomezí divadla pohybového, muzikálu a multimediální show. Představení doprovázel živý orchestr a pěvecký sbor. V jediné mluvené roli inscenace, tedy v postavě apoštola Jana, se jako host Teatru „A“ divákům představil člen MDO Pavel Juřica. Ve včerejším představení sice z technických důvodů absentovala v inscenaci jinak přítomná videoprojekce, to ovšem neznamená, že by tím představení ztratilo na působivosti. Právě naopak. Velmi brzy totiž přestalo vadit, že Tereziánská zbrojnice není ještě, a to zcela v rozporu s naším přáním, vysloveným ve včerejším úvodníku, „řádně vyhřátá“. Na drkotání zubů daly téměř okamžitě zapomenout strhující obrazy světa řítícího se do pekel. Polská Apokalipsa hýřila efekty (zaujal mne hlavně drak a další stvůry pekelné), její základní podstatou však byl vynikající kolektivní výkon všech zúčastněných umělců, v čele s Pavlem Juřicou v roli Jana. V jejich podání byl konec pozemského světa v podstatě docela příjemnou záležitostí. Jedinou vážnější výhradu směřuji k hudební složce inscenace, která ve zjevné snaze být rozmanitá, působí nesourodě. Rockové riffy, okamžitě vyvolávající vzpomínku na Jesus Christ Superstar, etnická hudba či chorál se bohužel nespojily zcela ideálně. Představení tím ale jen málo utrpělo na jinak strhující kompaktnosti. Jestli i skutečná Apokalypsa bude takto strhující, máme se skutečně na co těšit. Amen.

Klarin



Pan Theodor Mundstock
V Divadle hudby od 10 hodin v představení pro školy hraje Jaroslav Achab Haidler ve vlastní úpravě a režii

Inscenace, jež měla premiéru již v roce 1984, vznikla na základě prvotiny spisovatele Ladislava Fukse, vydané roku 1963. Hlavní postavou, je nenápadný "malý" člověk, jehož život začíná být ze všech stran svírán a omezován vyhláškami, nařízeními a zákony namířenými proti židovskému obyvatelstvu. Není hrdinou, ani zbabělcem; jen slabým člověkem, jež se neumí vzepřít. A právě prožitek toho, jak se jeho osobnost vyrovnává se stupňujícími se tlaky a nevyhnutelností transportu, přiblíží J. A. Haidler jako jediný zástupce divadla jednoho herce na přehlídce. Vždy jde o výjimečnou událost, kdy jediný interpret musí obsáhnout celý jevištní prostor, zaujmout a navázat kontakt s diváky v sále. Má k tomu jen několik málo rekvizit: kufr, kabát, skříň, věšák tu vytvářejí uzavřený svět bytu i vnitřní svět pana Mundstocka. Haidler svou hereckou akcí tyto předměty oživuje a přehrává scény z návštěv u Sternových, z řeznictví, či imaginární rozhovory s dalšími postavami, a rozšiřuje tak svět příběhu i mimo scénu jeviště.

Renata Vášová



Sud prachu – odlišná etnika pod vlivem všudypřítomné xenofobie
Jugoslávie, 1999, režie: Goran Paskaljevič

Film Sud prachu srbského tvůrce Gorana Paskaljeviče je inspirován stejnojmennou divadelní hrou současného makedonského autora Dejana Dukovského. V dnešních podmínkách můžeme jako nezávislí pozorovatelé s odstupem hodnotit krizi balkánského poloostrova nejen devadesátých let. Dalo by se s jistými výhradami konstatovat relativní ukončení válečné mašinérie prostupující napříč pestrým národnostním společenstvím, jakým bezesporu bývalá Jugoslávie byla a svým způsobem stále je. Film nenahlíží na problematiku prostřednictvím „oficiálních“ zákopových přestřelek a „regulérních“ ozbrojených výpadů proti nepříteli, jak to nabízí například Oscarem oceněný snímek Země nikoho Danise Tanoviče (2001) nebo akční „novinářské drama“ Vítejte v Sarajevu (1997) Michaela Winterbottoma. Děj civilního příběhu je naopak zasazen do jediné bělehradské noci někdy ke konci devadesátých let. Striktní určení časového vymezení není až tak důležité, proto se mu tvůrce nijak blíže nevěnuje. Autor svým útržkovitým vyprávěním zprostředkovává divákovi autentickou atmosféru z prostředí současného Srbska, přibližuje mu vlastní nekonvenční názor na nastalou situaci.
Nesouvislá a nesourodá struktura příběhu souběžně se svým vnitřním obsahem spoluvytváří pohled na chaoticky vyhlížející společenství lidí různých ras, náboženských přesvědčení a kultur. Proplétající se dílčí příběhové linie boří tradiční povídkovou konstrukci, založenou na oddělených a samostatných epizodách. Jednotlivé části se navzájem prostupují a prolínají, čímž v konečné podobě tvoří jednolitou výpověď úzce se dotýkající subjektivních pocitových reakcí na události, jež rozdělenou Jugoslávii ovládaly či v současnosti stále ještě ovládají.
Osobním zájmem podnícená výpověď nacionálně, a snad i přirozeně angažovaného tvůrce spoléhá na účinnost emotivního náboje četných dramatických scén. Spletitá mozaika příběhů lidí, jejichž osudy byly z větší části dočasně spojeny jen díky nevyzpytatelné náhodě, tu poukazuje na složitost reálného soužití četných národnostních etnik žijících společně na území jednoho legitimního státu. Nezastupitelnou roli zde hraje přirovnání, symbolika, bez níž by bylo dílo ochuzeno o výrazovou rozmanitost. Divákově pozornosti se tu předkládá zauzlené a nekonečné utrpení lidské existence, zatímco možné osvobozující východisko a vysvětlující odpovědi, s ním spojené, zůstávají zahaleny věčným tajemstvím. Mnohovrstevná dějová linie zahrnuje vedlejší a nápaditě „si notující“ drobné epizody, které se navzájem doplňují, a dotvářejí tak obsahové složení.
Sud prachu umožňuje divákovi především náhled na rozporuplné skutečnosti, jež se staly neopomenutelnou součástí každodenního běhu života na horkokrevném Balkánském poloostrově. V konečném zúčtování tak dochází k podnětnému zjištění, že válečný konflikt nachází svá četná individuální pokračování, a to hned v několika formách a podobách. V mnoha ohledech provokativní dílo je navíc prostoupeno ironií až sarkasmem a citelnou dávku beznaděje prohlubuje přítomná absurdita či alogičnost a brutalita některých scén a výjevů.

Michal Horňák



Krutý Richard III. spolku Kašpar

Jan Potměšil v titulní roli

Páteční podvečer v Moravském divadle bude cele patřit Shakespearovi a pražskému Divadelnímu spolku Kašpar. Hra, kterou se olomouckému publiku představí, patří k trvalkám na kašparovském repertoáru. Její úspěšnost dokazuje i stá repríza z počátku dubna. Hodkův překlad upravil Milan Lukeš spolu s principálem spolku Kašpar Jakubem Špalkem, ten hru i sám režíroval.
Právě díky úpravě se z dlouhé hry plné monologů stává dynamičností a napětím nabitá mimořádná herecká příležitost pro jedenáct postav. Většina herců má situaci složitější, protože se objevuje ve více rolích. Tento princip však umožňuje inscenaci odlehčit a dodává jí i komický rozměr. Nejnáročnější roli, Richarda III., svěřil režisér Janu Potměšilovi. Neméně důležité jsou i další, jmenujme alespoň Milenu Steinmasslovou, Bořivoje Navrátila či Lucii Vondráčkovou.
Postava jedné z nejtragičtějších a nejkrutějších osob 15. století v sobě skrývá mnohá úskalí a protivenství. Richardova osobnost, neustále oscilující mezi vnitřním zlem a vnější maskou sympatického muže, je zrcadlem i době současné, kdy často vítězí nepravost nad lidskou slušností.

-maš-

Historické okénko

Richard III. uzavírá cyklus Shakespearových historických her, který sestává ze dvou tetralogií. Z hlediska chronologie historických událostí začíná ta první Richardem II., pokračuje dvěma díly Jindřicha IV. a končí Jindřichem V. Tu druhou tvoří tři díly Jindřicha VI. a Richard III. Shakespeare ovšem druhou tetralogii napsal dřív (1590-1591), takže Richard III. patří spolu s Jindřichem VI. a Komedií omylů k jeho nejranějším hrám.
Shakespearův cyklus historických her má jediné téma: vzestup a pád královské moci. Jako v každé hře cyklu i v Richardovi III. se otáčí středověké kolo štěstěny, které nejdřív vynese krále na vrchol moci, ale posléze ho nevyhnutelně a osudově vrhá do propasti. Stejně jako všechny ostatní díly tetralogie i Richard III. je především drama krvavého boje o moc. Zároveň se však Richard III. od ostatních her historických tetralogií odlišuje. Především není historickou hrou a epickým divadlem, jakými jsou oba díly Jindřicha IV. a tři díly Jindřicha VI., ale rituální tragédií, připomínající jednak řecké drama, jednak středověké moralitní hry.
Titulní hrdina hry se zrodil ze středověké postavy Neřesti (Vice) a je prvním Shakespearovým portrétem machiavellisty a padoucha, předchůdcem Jaga a Edmunda. Zároveň je prvním Shakespearovým velkým tragickým hrdinou, v lecčems předjímajícím Macbetha. Richard III. je rituální divadlo krutosti a zla, které nelze vysvětlit Richardovou zmrzačeností ani žádným jiným vnějším důvodem. Dokonce ani touha po moci Richardovo jednání plně nevysvětluje. Richard je nabit zlem jako energií, bez níž nemůže žít, páchá zlo pro zlo a z ďábelské radosti ze zla, která je zvrhlá i fascinující. Nevypovídá jenom o temnotě, z níž se rodila anglická královská moc, ale především o temnotě skryté v lidském srdci.

Martin Hilský - www.divadlo-globe.cz



Neslyším Chaplina, stačí ho vidět

Divadlo Neslyším je první profesionální divadelní soubor handicapovaných v České republice. V roce 1997 vzniklo pod názvem Vlastní divadlo Neslyšících z absolventů Janáčkovy akademie múzických umění v Brně, kteří vyšli z oboru Výchovná dramatika pro Neslyšící. V roce 2000 se díky spolupráci s Divadlem v 7 a půl stalo jeho součástí jako I. Sekce tohoto divadla. V roce 2002 bylo přejmenováno na Divadlo Neslyším a k 1. 12. 2002 se stává plnoprávným subjektem nezávislým na mateřském souboru Divadla v 7 a půl.
Na letošní Divadelní Floře se soubor představí s inscenací Play Chaplin! autorů Pavla Šimáka a Alexandra Minajeva. Jedná se o příběh herce, odsouzeného hrát postavu Ch. S. Chaplina, velice volně inspirováný životem a dílem populárního komika. Iluze světa filmu a divadla je sice přitažlivá a blýskavá, ale stává se velmi nebezpečnou.
Pod jejím vlivem ztrácí hlavní hrdina své skutečné životní hodnoty. Snaží se všemi silami uniknout z vězení, kterým se mu stala právě jeho role, aby mohl žít život obyčejného člověka s dívkou, kterou má rád...

-pen-

režie: Pavel Šimák
výtvarná spolupráce: Pavel Borák
hrají: Monika Kurincová, Dalibor Přecechtěl, Lada Lištvanová, Lenka Ryšánková, Michal Hefty, Jan Fiurášek, Luboš Veselý

“...inscenace na diváky dýchne zvláštní čistotou a naivním kouzlem dávno zapomenutého světa, který je nám přitom důvěrně blízký...”

Petra Havelková, MF Dnes, 18.4.2001

“...Jan Fiurášek dokonale zkopíroval Chaplinův typický pohyb, mimiku i základní gagy. Stejně dobře jsou odvedené ostatní postavy s vděčně nadsazenými gesty i projevem...”

Kateřina Bartošová, Lidové Noviny, 14.4.2001



Festival se koná pod záštitou hejtmana Olomouckého kraje Jana Březiny
a olomouckého primátora Martina Tesaříka

Tento dokument byl vytvořen za finanční podpory Olomouckého kraje. Názory vyjádřené v tomto dokumentu jsou názory studentů FF UP, a v žádném případě nemohou být chápány jako oficiální názory Olomouckého kraje.

redakce Festivalového zpravodaje: Michal Balák, Michal Horňák, Petr Klár, Iva Mítková,
Petra Němečková, Martina Šmídová, Kateřina Švecová, Renata Vášová



úvod     program