|
Pouze dnes a jindy více,
smíš pálit čarodějnice…
…dnes je svátek inkvizice. A druhý den festivalový. Bez ohledu na to, zda jste majitelkou báječného koštěte, či vášnivým pyromanem, preferujícím hořící ženská těla, tancům a přeskakování hranic se můžete věnovat celou noc. Tedy po skončení dnešních představení divadelních. I dnes je pro Vás samozřejmě připravena pestrá divadelní tabule, skýtající netušené laskominy. Lorna s Tedem zatančí vášnivé tango, Dürrenmatt po svém roztočí Strinbergův Tanec smrti a v závěru se v Divadle hudby sejdou Posadnutí láskou. A to jsme přece všichni. Dnešní filipojakubská noc bude jistě stejně divoká, jako je dnešní ráno kanceláře grafika kalné. Tedy hodně. Je tudíž nanejvýš vhodné, abychom radostně řádili. Všichni. Užívejte dne přívětivého i noci čarodějné. Všichni!
KlariN
Interview s liškou
Chytrá, bystrá, duchapřítomná a dravá - přesně taková je Liška Bystrouška J. A. Pitínského. A jak ji vidí její hlavní představitelka Jitka Josková? Tuto otázku a spoustu dalších jsem položila přímo jí.
Inscenace Liška Bystrouška je velmi úspěšná, získala různá ocenění a vy sama jste za svůj výkon obdržela ceny Slovácký Oskar
a Největší z pierotů. Také jste byla nominována na cenu Thálie. Myslíte, že můžete nyní zhodnotit a posoudit vlastní výkon?
Myslím si, že svůj výkon posoudit nemůžu, protože člověk je ve své roli osobně dost zainteresovaný a vidí věci úplně jinak než divák, který se na mě dívá.
Z cen mám skutečně velkou radost a moc za ně děkuju, ale chtěla bych říci, že patří celému souboru, protože bez nich bych byla takhle
malinká (demonstruje na pěticentimetrovém rozpětí prstů).
V inscenaci je též velmi patrné prolínání světa lidského se světem zvířat. Co vás osobně přitahuje na zvířecím světě?
Na zvířecím světě se mi líbí hravost a nevinnost, ale zároveň, v kontrastu proti nim, jeho dravost a nelítostnost. A přesně to jsem se snažila vložit do Lišky Bystroušky. Chtěla jsem lidem ukázat, že jako liška jsem velmi hravá a milá, ale na druhou stranu že umím taky zabíjet, bez smilovaní jít po krku. Že umím vrátit všechny křivdy, které na mně byly spáchány.
Myslíte si, že jsou vlastnosti, které mohou mít žena a liška společné?
Určitě. Pokud ženu někdo dopálí, dostane ji do pasti či jí uštědří různých nepříjemností, umí se tvářit, jako že se nic nestalo, ale potom rafne, jako ta liška. S panem režisérem jsme se snažili do lišky určitou ženskost vnést, ale zároveň jsme nechtěli, aby tato spojitost byla podávána příliš explicitně a pořád. Ono někdy stačí jenom naznačit a divák si to vše najednou uvědomí sám.
Jak na vás zapůsobil Igor Dostálek jako choreograf a pohybová technika divadla kjógen?
Byla to vynikající zkušenost! Igor Dostálek je skutečně v tomto oboru na pravém místě, vynikající člověk, vynikající choreograf. Bylo to sice náročné, často jsme pohyby měnili, neustále doplňovali, šli jsme skutečně do detailu. Ale díky tomu jsem zase ve své profesi o něco bohatší. Na choreografii je úžasné to, že všichni jsou svým pohybem výjimeční, ale dohromady to tvoří dokonalý harmonický celek.
Slyšela jsem, že jste v jedné scéně měla šplhat po oponě, proč z toho sešlo?
Vidím, že se tato zpráva skutečně dobře šíří. Je to pravda. Ve scéně, kdy mě objeví Pepík s Frantou a chtějí mi vyprášit kožich, pobídl mě pan Pitínský, ať vyšplhám na oponu. Tak jsem ho poslechla. Ale v tu ránu přiběhl pan inspicient a křičí: "Slez dolů, slez dolů, to urveš!" Tak se to nakonec neuskutečnilo.
Jak se vám hrálo v prostoru olomouckého Moravského divadla?
Popravdě, kdyby jste za mnou přišla před představením, tak ze mě nedostanete ani slovo, protože jsem byla dost nervózní z toho velkého prostoru. Ale nakonec všechno proběhlo bez problémů. K odbourání trémy přispělo i publikum, které bylo opravdu skvělé.
Neměla jste s herci strach přijet do hanácké metropole s uměle nastudovanou hanáčtinou?
Vidíte, to mě vůbec nenapadlo. Vůbec mi to nedošlo. Kdybych si to uvědomila ještě před představením, tak by ta tréma byla dvojnásobná.
A otázka na závěr. Máte ráda divadelní festivaly?
Určitě ano. S divadlem jezdíme často na nejrůznější divadelní festivaly, do Prahy, do Plzně i Hradce. A moc si vážíme toho, že nás Olomouc pozvala na
Divadelní Floru.
Veronika Štefanová
Příběhy lidství, příběhy zvířectví, příběhy krve
Autor článku se předem přiznává, že se necítí být odborníkem na japonské divadlo kjógen a dokonce (a to je skutečně hanba) nikdy nečetl Těsnohlídkovu Lišku Bystroušku. Přesto se mu podivnou souhrou náhod dostalo psát tento článek, či spíše reflexi. A ono je to možná i dobře, protože nebyl předem ovlivněn očekáváním, jak Slovácké divadlo naloží s předlohou a zdali to, co uvidí, bude skutečně kjógen, či nikoliv.
Autor samozřejmě neusedal do hlediště jako čistý list, protože ví, že Jan Antonín Pitínský je režisér, jemuž je záhodno věřit a Slovácké divadlo
z Uherského Hradiště pokládá za vynikající soubor, k němuž se právě Pitínský vrátil znovu po několika letech, kdy zde nastudoval oslavované Bratry
Karamazovy (Které autor článku také neviděl - když se to takhle nakupí, autor článku vypadá jako kulturní neznaboh a přespříliš sebevědomý idiot, že?).
Avšak to, co autor článku prožil zde v Olomouci, předčilo všechna jeho očekávání. Domnívá se, že takovouto výjimečně soudržnou, hravou a koncentrovanou inscenaci neviděl, naposledy snad před rokem, Marat/Sade režiséra Jurije Ljubimova v podání moskevského Divadla na Tagance (takže až takový neznaboh to nebude). A jak obrovská to byla past, do které se slovácký Pitínský mohl chytit: míšení žánrů, výrazná pohybová stylizace, hanácké nářečí spolu s prvky japonského divadla, to vše naroubováno na notoricky známý text. Přesto dokázal vytvořit poeticky srozumitelnou a kompaktní podívanou (v tom nejlepším slova smyslu), kde excelentní herecké výkony stály na stejné úrovni jako výkon režiséra, scénografa (Michaela Hořejší), choreografa (Igor Dostálek) či autora hudby (Richard Dvořák). Výsledný dojem byl ohromující.
Těžko psát o hereckých výkonech jednotlivců. Autor článku má dokonce dojem, že by mohl nepřesným slůvkem či špatně zvolenou větou zbytečně zmást až oklamat. Jedním slovem však snad nic nezkazí. To slovo je… krása.
Tento text si neklade za úlohu být recenzí, vyčítat nějaké motivy, nebo dokonce (chraň bůh) analyzovat. Je spíše jakýmsi, jistě neobratným,
pokusem poděkovat. Jan Kerbr ve své recenzi na tuto Lišku Bystroušku napsal: "Před tvůrci i souborem Slováckého divadla je tentokrát
zapotřebí smeknout." A autor tohoto článku by pouze rád dodal: "Děkuji."
Peter Páluš
Každý si nese své břímě…
…a to, které s sebou vláčí Aram a Seta má gigantické rozměry. Dva sirotci, přeživší genocidu shodně díky obětavosti nejbližších příbuzných, se setkávají v Novém světě, zdánlivě zaslíbeném veškerému přistěhovalectvu. Aram si pomocí úplatků nechal Setu dovést z istanbulského sirotčince, v zastoupení se s ní oženil a teď je jejím pánem. Ale jen na první pohled. Seta se totiž nepodvolí jen tak. Kalinoskiho Měsíční běs v režijní interpretaci Michaela Taranta je výsostným hereckým divadlem. V komorním prostoru Divadla hudby (respektive zkušebny Divadla na Vinohradech ve kterém byl původně inscenován) je příběh konfrontace dvou rozdílných životních postojů divákům bez milosti servírován coby přehlídka bolesti. Aram (Jiří Dvořák), tu svou ukrývá pod maskou neústupnosti, Seta se nebojí být upřímná. Nejdříve živočišně, s dětskou naivitou a umanutostí, později, po proměně v dospělou a v rámci možností doby poměrně emancipovanou ženu, s fascinující intenzitou. Andrea Elsnerová rozhodně nebyla za ztvárnění hlavní (a jediné) ženské role dramatu nominována na cenu Thálie náhodou či neprávem. Její, do posledních detailů promyšlená a především prožitá, herecká kreace bez sebemenší přítomnosti obvyklých retardujících berliček a manýr, vyvolává s odzbrojující čistotou v divákovi zároveň soucit i účast, přirozeně motivující k odmítnutí hrůz genocidy. Jiří Dvořák jako Aram je herečce zdatným sparingpartnerem. Z tyrana, který se ve svém umanutém vzhlížení k otci coby modle evidentně vydal na scestí, se postupně vylupuje muž, užíraný komplexy z nenaplnění vlastních snů i rodových tradic. Setina spontánnost spolu s Aramovou ortodoxní maskulinní dominancí vytváří ve vzájemném působení kontrast, pro nějž je maximální exprese adekvátně zvoleným výrazovým prostředkem. Doplňujícím elementem je zde postava Vincenta ztvárněná Jiřím Rychteckým, který autenticky a bez vydírání stvořil postavu sirotka poněkud dickensovského ražení. Jen Jan Šťastný v roli jeho dospělého alter ega a zároveň vypravěče příběhu je zde jaksi navíc. Příběh o hledání rovnováhy po prožitém Armagedonu už totiž jednoho vypravěče má. Je jím režisér inscenace Michael Tarant, jemuž můžeme být vděční za mimořádný divácký zážitek ze sugestivního ztvárnění ožehavého tématu, navíc korunovaného třemi vyrovnanými, vynikajícími, hereckými výkony. Díky!
KlariN
Friedrich Dürrenmatt / PLAY STRINDBERG
režie:Hana Burešová
překlad:Jiří Stach
osoby a obsazení:
Alice - Chantal Poullain
Edgar - Jiří Lábus
Kurt - Miroslav Etzler
"Ta hra je nesmírně těžká v tom, že se neustále střídají stavy postav. Je to velmi střihová záležitost.
Musíme být absolutně koncentrovaní, dokonce se tam opakuje text a hra přechází od afektu do totálního klidu a znovu od
klidu do totálního afektu. Ovšem tím, jak je to těžké, je to pro herce zároveň úžasný provokující materiál. Je tam opravdu co hrát
a jsem rád, že jsem takovou příležitost dostal. Ta hra je krutá analýza vztahů. Myslím, že její zhlédnutí musí udělat zapřisáhlého
starého mládence z každého."
Jiří Lábus
Friedrich Dürrenmatt se počátkem roku 1968 pokusil o dramaturgickou úpravu původního divadelního textu "Tanec smrti"
pocházející z pera švédského dramatika Augusta Strindberga. Nenávistné manželské soužití je zde pojato jako zápas na život a na smrt,
jako ničivá hra, v níž obě strany využívají všech nevybíravých prostředků k ovládnutí a pokoření partnera. Dürrenmatt převzal pouze námět
a základní divadelní nápad, a tak se z měšťanské manželské tragédie stala hořká komedie o měšťanských manželských tragédiích "Play Strindberg".
Hra byla v Čechách poprvé uváděna v sedmdesátých letech pražským Komorním divadlem a třech hlavních rolí se tehdy ujali: Václav Voska, Jaroslava
Adamová a Svatopluk Beneš. Současná inscenace divadla Ungelt v režii Hany Burešové představuje hru z poněkud jiného, spíše pitoreskního úhlu.
Diváci letošní Divadelní Flory budou moci v sobotu 30. dubna obdivovat herecké mistrovství Chantal Poullain, Miroslava Etzlera a Jiřího Lábuse.
Především poslední zmiňovaný Jiří Lábus, který se v této hře na prknech Ungeltu objevil vůbec poprvé, je zpravidla hodnocen superlativy.
Za svůj výkon byl dokonce v divácké anketě specializovaného serveru i-divadlo oceněn jako nejlepší herec. "Ačkoliv to tak nevypadá,
tato hra je vlastně groteskní, má postava je tragikomická, i když tam jsou prvky drsné a smutné, a snažil jsem se zúročit vše z komedie,
kterou jsem hrál. Vždycky je radost pro herce, když si může zahrát i jiné věci než jeden žánr," nechal se herec slyšet v jednom z rozhovorů.
Tématem inscenace, která měla premiéru 23. ledna 2003, jsou jednoznačně manželské vztahy. Celé představení se nese v duchu slovního boxerského
utkání mezi Alicí (Poullain) a Edgarem (Lábus), navíc za asistence Kurta (Etzler), který přijede na krátkou návštěvu. Divák je svědkem všech
krutostí, zákeřností, ale i podivné vzájemné potřeby a závislosti vyplývající z manželství.
-kaja-
Nevyliečiteľní
- Bratislavské komorné divadlo
V této bláznivě-lyrické komedii se představí reprezentativní sestava mladých komediálních herců z různych divadel (Radošinské naivné divadlo, Slovenské národné divadlo, Nová scéna) pod režijní taktovkou Michala Spišáka. Hlavní hrdinové inscenace Nevyliečiteľní jsou nespokojení se svým životem, chtějí změnu, seznamují se pomocí inzerátů a řeší své problémy u psychoterapeutů, kteří by zřejmě sami také potřebovali psychiatrickou pomoc. Hnacím motorem jejich konání je obrovská touha po zblížení, po nalezení opory v blízkém člověku. Mohou ale iluze ovládat náš každodení život a můžeme donekonečna uhýbat nástrahám osudu a vtíravému pocitu odcizení?
Překlad: Oľga Ruppeldtová
Výprava: Nataša Janíková
Režie: Michal Spišák
Hrají: Lenka Barilíková, Helena Krajčiová, Csongor Kassai, Viktor Horján, Kamil Mikulčík, Jozek Kapec, Christopher Durang
Christopher Durang - narozen 1949, americký dramatik a scénárista. Po Samovi Shepardovi druhý dramatik-herec,
jehož hra je uvedena na letošní Divadelní Floře. Mezi jeho vzory patří Tom Stoppard a Eugen Ionesco. Kariéru začal dvěma parodiemi
- Idioti Karamazovi a Vietnamizace New Jersey. Občas si zahraje v americkém televizním seriálu Frasier. Hra Nevyléčitelní patří mezi
jeho nejznámější texty a byla už několikrát uvedena i v českých divadlech.
Posadnutí láskou
- Divadlo a.ha.
"Končí láska, začíná posedlost...
Kam až jsme schopni zajít?"
Divadlo a.ha. je nestátní slovenské divadlo a zároveň volné sdružení umělců púsobící od roku 1990 (dříve Studio Havran). Na svém kontě má už něco přes pětadvacet inscenací. Je často charakterizováno jako bratislavská Off scéna a patří k nejmladším divadlům hlavního města Slovenské republiky. Divadlo má sice kmenového režiséra, jímž je Štefan Korenči, nicméně jeho inscenace jsou obsazovány pouze z řad hostujících herců. (Marián Geišberg, Ján Kroner, Peter Šimun, Peter Kočiš, Mária Landlová, Soňa Korenčiová a další). Zkratka za názvem se má údajně chápat jako "hosté".
Sam Shepard (nar. 1943) - americký dramatik, scénárista, filmový herec atd. Už na začátku své kariéry prohlásil: "Nechci být dramatikem, chci být rock´n´rollová hvězda." Spolupracoval např. s Wimem Wendersem a M. Antonionim, Terrencem Malickem či Bobem Dylanem. Napsal na čtyřicet dramat, mnoho povídek a také několik filmových scénářů. Od r. 1979 držitel Pulitzerovy ceny za drama Pohřbené dítě. Podle divadelní hry Posedlí láskou (Fool of Love) natočil r. 1985 Robert Altman stejnojmenný film.
Kromě psaní kvalitních dramat a povídek je také schopným filmovým hercem. V roce 1983 byl dokonce nominován na Oscara (herec ve vedlejší roli) za film The Right Stuff. Občas se objeví ve snímku, kde by nikdo progresivního dramatika nečekal - např. válečné drama (či spíše akční film) Černý jestřáb sestřelen.
Překlad: Eva Levárska
Dramaturgie: Daniel Púll
Úprava a režie: Ingrid Timková
Produkce: Svetlana Waradzinová
Zvukový a světelný design: Juraj Jakabčin
Hrají: Michaela Čobejová, Róbert Roth, Daniel Heriban
redakce: Petr KlariN Klár, Kateřina Višinská, Alena Brožová, Michaela Stránská,
Veronika Štefanová, Peter Páluš, Martin Krištof, Jan Žůrek
korektura: Zuzana Mildeová • fotografové: Martin Vosáhlo, Tomáš Ruta a další
|
