program    |    zpravodaj    |    mapa    |    press
pá 29. 4.    |    so 30. 4.    |    ne 1. 5.    |    po 2. 5.    |    út 3. 5.    |    st 4. 5.    |    čt 5. 5.    |    pá 6. 5.

Divadelní Flora Olomouc 2005

úterý 3. 5. 2005


Den pátý - cestovní!
…jsou čtyři ráno, nebo víc. Jsem vzhůru? Ano! Koukám na měsíc, a nebo dolů, do ulic, kde lampy bloudí? Nikoli. Jak Vám teď milá Hano Hegerová závidím Vaše potměšilé hosty! Přívětivě namodralé světlo vypůjčeného laptopu totiž právě pozvolna do mých očí vykrajuje další dioptrii. Ptáci už ostří zobáky a neví kam dřív skočit. Do kola, či do hlav majálesících se studentů? Snad mě, nespavce z donucení, ponechají protentokrát na pokoji. Bude se dnes obézní strašidelný strýček Alfréd pravidelně otáčet ve svém hrobě (či pozvolna přesýpat v urně) a ďábelsky se smát? Dozví se, kdo mu snědl pantofel a měl pak špatné spaní? Byl to pavouk, který se pod postel stulil, nebo labuť, která tvrdí, že tu nikdy nebyla? Těžko říct, či se v tom vyznat, rozhodně jisté však je, že pátý festivalový den bude dnem zaslíbeným cestování za festivalovým mottem. Svezte se dnes v Tramvaji do stanice Touha, na nádraží pomozte z vlaku Staré dámě, a pokud vám jedoucí mašina nešťastnou náhodou ujede některou z končetin, nezoufejte. Radši si zazpívejte. C´est la vie!
Hezký den!

KlariN

Lidi to jsou hra, magie, fantazie, kouzla a čáry-máry
Divadlo Nablízko - TRACYHO TYGR

Text Williama Saroyana Tracyho tygr zvádza k poetičnosti. Odplávať niekde troška ďalej od sveta a snívať svoj vlastný sen o živote, v tomto prípade, kľudne živote nablízko. Chvíľu postáť, nechať do seba vrážať ľudí a veriť, že aj oni sú dobrý, krásny a napraviteľný.
Včera ráno sme sa mohli stretnúť s predznamenávaným skvostom Flory 05, špecifickým súborom tlmočiacim svoje hry do znakového jazyka (tak sa v tomto predstavení nestalo), usádzajúcim divákov na dosah ruky k hre, komunikujúci s divákom a užívajúcim improvizáciu. Je zaujímavé vidieť, ako sa súbor dokáže prispôsobiť publiku, ako je každé jedno predstavenie tvorené práve pre to jedno publikum. Tak sa stalo aj za oponou Moravského divadla. Bola to reakcia, hra hlavne pre študentov stredných škôl. Veľa humoru, uvoľnenej atmosféry a štruktúry, reakcia na podnety, vyrušovanie od divákov, ale zároveň tieto reakcie podnecujúc. Akoby sme tu mali dočinenia s dvoma hrami v jednej. Text (celkom pevný a asi inscenáciu od inscenácie nemenný) Williama Saroyana, reprezentovaný hlavnými predstaviteľmi Thomasa Tracyho (Václav Krátký) a Laury Luthyovej (Natálie Topinková), ktorí v spolupráci s ostatnými kráčali priamo v dejovej linke. Medzi tieto poetické časti o láske ..., sa prebíjali improvizované kreácie Tomáše Jeřábka a Patrika Vojtíška. Patrik Vojtíšek, známy z divadelného zoskupenia Vosto5, alebo v pre mňa v nezabudnuteľnej inscenácii Sen noci svätojánskej študentov DAMU v Prahe, nabúraval pojem statického divadla. Či už predstavovali policajtov, alebo kávové zrná, tvorili vinikajúci protiklad poetike Saroyanovho textu, ktorý by sa bez takýchto zásahov určite zbanalizoval. Najme výrazne precíteným herectvom Krátkého a Topinkové príbeh kolidoval nablízko gýču a banalitke o jednom príbehu lásky, bez skutočného života. Avšak výborne vyváženou kombináciou scén a ich spoluprácou, tvorilo nakoniec predstavenie uvoĺnenú hru s láskou o láske a niekoľkých tigroch. Občas som síce očakával väčšiu hravosť, či fantázijnosť, zopárkrát deklarovanú definíciu ľudí, ľudským psychiatrom Pingitzerom (Luboš Šplíchal). Ako vraví tento jemne, trocha banálne (v dobrom) hraný človečí odborník "ľudia sú hra, magie, fantazie, kouzla, čáry-máry." Tak som sa občas neubránil výtke o šablónovitých pohybových kreáciách pri námluvách, alebo väčšej energie či inovácie pri preberaní Saroyana. Čakal som viac mágie, viac zapracovaného kúzla divadla, alebo naopak fantázie pri stvárňovaní dnes už priam archetypálnych scén z tejto knižky.
Celý čas som čakal ako si režisérka Apolena Vynohradnyková poradí s poslednou vetou, poslednou myšlienkou knihy. Aby som nebol necitlivý k tým, čo si knižku neprečítali, ale dostali na ňu chuť, poviem len, že táto sa tu nakoniec nezjavila. Bol som z toho celkom rozladený, pretože podľa mňa práve v nej spočíva sila knihy. Ale je pravda, že priame predhadzovanie by dodalo asi ťažkú tonáž precítenej hre, a stala by sa nepoetickou banalitou, na hrane ktorej kolidovala.
To hlavné čo si nakoniec z hry odnášam je atmosféra. Poetika sa vytratí, smiech policajných scén utíchol hneď po východe z divadla. Ale pocit pri vstupe za oponu, do miesta kde sa varí káva a kde ma čakajú a pozývajú aby som sa posadil a zažil niekoľko okamžikov z kolektívneho života, mi bol veľmi vzácny. Pri tejto príležitosti musím, pochváliť aj Jana Matáska, ktorý jazzovými vstupmi, alebo obyčajnými zvukmi tygra, tvoril viac než len hudobný doprovod, či zvukovú kulisu. Len vďaka jeho prítomnosť pri vstupe do divadla, som mal pocit že vchádzam do skutočnej kaviarne, keď si skutočne vážia svojich zákazníkov. Jednoducho, ale na úrovni spracovaný priestor si odnášam ako hlavné posolstvo z hry, na ktorú žiaľ asi onedlho zabudnem.

preklad: Jiří Josek; dramatizácia: Apolena Vynohradnyková, David Pečírka; dramaturgia: David Pečírka; scéna a kostýmy: Martina Staňková; hudba: Jan Matásek; pohybová spolupráca: Barbora Látalová; za hudobného doprovodu Jana Matáska
réžia: Apolena Vynohradnyková
hrajú: Thomas Tracy - Václav Krátký; Laura Luthyová - Natálie Topinková Rudolf Pingitzer - Luboš Šplíchal mnoho ďalších - Martin Dusbaba / Tomáš Jeřábek, Patrik Vojtíšek

M.K.

Rozhovor hodně Nablízko

Jakmile v zákulisí Velkého divadla dozněl řev Tracyho tygra, spěchali jsme udělat rozhovor s představiteli jednotlivých rolí. Podařilo se nám osobně vyzpovídat majitele tygra Václava Krátkého a spolu s ním i Tomáše Jeřábka, jenž za představení vystřídal hned několik rolí. Milým úsměvem a příjemným hlasem nás na závěr oblažila režisérka této inscenace Apolena Vynohradnyková.

(otázky pro představitele Toma Tracyho Václava Krátkého)

1/ Bylo toto představení první, co jste v Olomouci odehráli?
Na festivalu jsme poprvé, ale v Olomouci jsme již hráli. Dvakrát v Divadle hudby Zahradu od Jiřího Trnky, bylo to představení pro děti. A dokonce jsme tady byli i s Tracyho tygrem, taky v Divadle hudby, ale to už je asi pět let zpátky. A ještě jsme zde uvedli S vyloučením veřejnosti a Psí srdce.

2/ Jaký máš dojem z dnešního představení?
Dojem mám hezkej. Sice to bylo trochu překvapení, jelikož diváci nebyli až tak vstřícní, jak jsem čekal. Řekl jsem si, že nejsou asi zvyklí na takovej druh divadla, který je hodně kontaktní, kde jsou ty lidi skutečně nablízko a musej spolupracovat. Takže trochu jsem cítil, že se báli a o to víc zlobili.

3/ Obvykle publikum spolupracuje?
Obvykle spolupracuje. Samozřejmě záleží na tom, jací lidé tam přijdou. Když je víc těch, kteří se bojej, tak je to složitější. Když je hodně těch, kteří se baví, tak o to je to zajímavější.

4/ Takže Divadlo Nablízko je vždy nablízko?
Ve většině inscenací se o to snažíme. Proto se jmenujeme Nablízko, protože máme co nejužší kontakt s diváky.

5/ Ve spolupráci s tlumočníky hrajete i pro neslyšící publikum. V čem jsou jiné jejich reakce a hlavně, co ti tato zkušenost přinesla?
Spolupracujeme s Českou komorou tlumočníků do znakové řeči, která se zabývá tlumočením kulturních akcí. Před dvěma lety sháněli divadlo, které by bylo ochotno s nimi nacvičit stínové tlumočení. My jsme se rozhodli to zkusit. Zkoušení bylo náročnější, protože žádnej z tlumočníků nebyl herec, ale nakonec nás překvapilo jak dobře hrajou, někdy líp než my. Rozhodně to bylo moc zajímavý. Podle mě to má velkej smysl a hloubku. Neslyšící jsou v něčem spontánnější, protože spousta z nich vidělo takový divadlo poprvý v životě. Pro jednu padesátiletou paní bylo naše představení první v životě a když pak za náma přišla, tak brečela radostí a dojetím. Znakovala, že nic takovýho v životě nezažila.

6/ Tracyho tygra hrajete skoro osm let, jak s tebou roste postava Thomase Tracyho?
Zajímavá otázka. Nejvtipnějc bych na to mohl odpovědět, že v jedné scéně se mě doktor ptá na můj věk. Když jsme s Tygrem začínali, tak jsem říkal datum svého narození, což nekorespondovalo, tak jsem to musel pozměnit, ale v půlce, což bylo asi po třech a půl letech, jsem moh hrdě říkat pravý datum svýho narození. No a teď už jsou to další tři roky. V životě jsem nezažil hrát takhle dlouho jedno představení, je to zvláštní. Některé věci jsem vypustil a některé přidal. Ááá ... no to je strašně těžká otázka. Jak bych to řek? Jednoduše bych řek, že už vím, jak se nepotit. Tohle je moje srdcový představení. Když jsem ho zkoušel, dělal jsem to ve velký tenzi, pro mě důležitý a jsem rád, že ten pocit z toho mám pořád. Proto si myslím, že se to pořád uvádí. Ten původní pocit máme myslím všichni. Myslím, že když jsme to tehdá udělali, stal se malej zázrak.

7/ Máš svého tygra?
Myslím, že jo, ale občas mi taky někam zdrhne.

8/ Pak ho najdeš?
No, teď zrovna někam utek.

9/ Chceš něco vzkázat mladému a zlobivému publiku?
Že z toho vyrostou. A jinak přeju festivalu ať se mu daří :)

(otázky pro Tomáše Jeřábka)

1/ Do této inscenace, která se hraje už tak dlouho, jsi nastoupil až teď. Jaké to je vstoupit do něčeho, v čem jsou všichni tolik sehraní?
Je to strašlivý. Oni to hráli snad dvěstěkrát a já do toho naskočil velmi rychle, ke všemu jsme měli hrozně krátkou dobu na nazkoušení. A jak to nemám pořádně zažitý, tak někdy opouštím už pevně zaběhnutou poetiku. Což je kontraproduktivní. To je jen otázka delšího hraní.

2/ Jsi členem divadla Vosto5, jak to stíháš?
Stíhám. Nejsme zas tak úplně aktivní. Oni jsou divadlo se vším všudy, mají prostor a musejí ho nějak naplnit. My ještě úplný divadlo nejsme. Máme prostor, ale jsou tam asi tři soubory, čili Vostopětka není úplně profesionální. Nás to určitě neživí, pro ně je to robota se vším všudy.

(otázky pro Apolenu Vynohradnykovou)

1/ Jaký je tvůj život s Tracyho tygrem?
Mě s Tracyho tygrem pojí několikaletá zkušenost. Poprvý jsem ho četla ve čtrnácti a vod tý doby ho mám nějak v sobě. Myslím si, že je to Saroyanova nejlepší knížka. A díky stylizaci je to taková pohádka pro velký. Je v něm obsaženo úplně všechno, nějaká podstata života a lásky. Navíc je to v stylizaci určité metafory, což mně nesmírně vyhovuje. Takže od mých čtrnácti ve mně dozrával až do roku 1999.

2/ Jak se Vám daří po odchodu z Rubínu?
My jsme v podstatě divadlo, které nikdo nechtěl, čili jsme vznikli tak nějak z vnitřku, z centra nás. Nikdy jsme to neměli lehký, ale v době Rubínu jsme teprve začínali. Potom, co jsme z Rubínu odešli, jsme se cítili jako etablovanější divadlo s čtyřletou divadelní zkušeností. Proto jsou naše požadavky za poslední dvě sezóny vyšší. Ale co se týče peněz a technické vybavenosti, není to o moc lepší. My se teda snažíme, aby kvalita byla stejná, ale za podmínek Rubínu.

3/ Co chystáš dál?
O tom se mi těžko mluví, protože teď jsme v rozhodující fázi. Říká se, že soubor má aktivní životaschopnost sedm let, a to je právě teď. A myslím si, že se to ve všech směrech projevuje. Plány jsou, ale sama jsem zvědavá, co bude dál. A ten kdo nás má rád, může podpořit divadlo napsáním DMS.

Moc děkujeme a hodně štěstí.
Verča, Míša, KlariN

Tanec kočky mezi kamením

Po včerejším nezvykle horkém dni následovalo pro festivalové diváky poměrně dusné odpoledne. Po rozpálených olomouckých střechách líně prošla zástupkyně šelem kočkovitých, stálým bydlištěm Praha - Libeň. Podvečerní představení divadla Pod Palmovkou Kočka na rozpálené plechové střeše by se při určité dávce nadsázky dalo charakterizovat termínem Eugena Scribeho, francouzského dramatika devatenáctého století, jako "dobře udělaná hra". Publiku byla předložena směs léty ověřených divadelních postupů. Od pojetí scény, jakožto jihoamerické rodinné vily dávající nulovou možnost tápat, kde a kdy se děj hry odehrává, přes složku hudební, která nezaváděla nikam do neprobádaných končin, po složku hereckou, jež se stala pro svou akademičnost složkou nejvíce výraznou. Herci se na jevišti pohybovali po předem vytyčených trasách jako kamenné šachové figurky, aniž by na okamžik sešli z léty vyšlapaných cest. Snad s výjimkou jediné. Představitelka Margarety Vilma Cibulková rozviřuje prach usazený na tematicky pojatých kulisách živelnou akcí, která zabraňuje strnulosti. Její Maggie plynule přechází z roviny komické do rovin hlubších a niternějších, kdy jediné po čem zatouží, je stulit se do klína vlastního muže, aby s každým dalším pádem klesala níž a níž až na dno popelníku. Přesto se celou dobu zvedá a snaží vyšplhat vzhůru. Je nasnadě ptát se po režisérské interpretaci, touze po vlastní výpovědi skrze Williamsův text, osobní, nehledě na osobitou potřebu sdělení. Petr Kracik se, dle mého, spolehl na veliká jména českého herectví, která svými velikými gesty obalamutí diváckou obec a ona znovu, jak tomu bývá, uvěří. Znovu budou reprízy vyprodané a tak nezbude čas klást si otázky typu: "Jak dlouho bude ještě trvat, než na to divák přijde?"
Nebýt Vilmy Cibulkové, celý prkenný domeček by se mohl naráz složit a přenést o dvacet, čtyřicet (dá někdo víc) let nazpátek, kdy bylo třeba, aby herce na jevišti bylo vidět, slyšet a rozumět mu, aby správně uchopil podstatu role a srozumitelnou cestou ji přetlumočil publiku, které ho odmění potleskem za poctivou práci a kvalitní hereckou techniku, i přestože se během představení na sedadle tolikrát snažil najít si tu správnou polohu.

-kaja-

Rozhovor s Vilmou Cibulkovou aneb tam a zase zpátky!

Předehra k povídání s představitelkou Maggie byla skutečně netradiční. Nejprve naší fotograficko - zpovědní úderku nečekaně rozšířil herec Viktor Dvořák, který se protentokrát skvěle zhostil role investigativního divadelního publicisty, posléze jsme coby smečka hobitů vykonali cestu z herecké šatny v prvním patře, přes schody točité do klubu, abychom ten posléze zhodnotili jako naprosto pro naše účely nevyhovující a cestou přesně opačnou se zpátky vydali. Následovala půlhodinka, velmi příjemná pro všechny zúčastněné strany.

Katja: Měla jste čas projít se po Olomouci?
Tak já, jsem si přečetla rozhovor s Jiříčkem (Labusem, pozn. Redakce), takže se budu snažit neodpovídat jako on (smích). Líbí se mi moc, ale nebyla jsem tady dobrých dvacet let. Tenkrát tady bydlelo spoustu známých, spolu jsme procházeli kostely a neustále mě někdo provázel a ukazoval mi kde kdo bydlí. Dnes jsem přijela schválně o hodinu a půl dřív, abych si mohla projít aspoň dva kostely a Horní náměstí, byla to krása.

Katja:Máte ráda kočky?
(Smích) Já jsem je neměla ráda, a pak mi někdo hodil přes plot kočičku a teď už je tam tak šest nalezenců. Takže máme všechny, úplně černý a jsou tam patnáct let, ale do domu mi nesmí.

Katja:Viděla jste se sama někdy jako kočka na rozpálené střeše?
Myslím, že ne!

Katja:Co pro Vás znamená pojem rozpálená střecha?
Když jsme tu inscenaci zkoušeli, tak měl její režisér Petr Kracik takovou představu, že ty kočky vypadají jakože tančí. Nicméně já si myslím, že to je o bezmoci. Co se týče bezmoci, tak to je pocit, který úplně nesnáším. Bezmoc je konec.

KlariN:Jaká byla Vaše motivace a vlastní přechod z Divadla pod Palmovkou na Vinohrady?
Tak to je trošku jinak. Já jsem byla pod Palmovkou asi deset let, ale z toho sedm let jsem byla na volné noze s tím, že Pod Palmovkou jsem mohla hrát kdykoliv dál. Což je vlastně báječný, taková volná noha, ale s permanentníma otevřenýma vrátkama zpátky (smích).
A po těch letech svobody jsem dostala nabídku z Vinohrad, zvažovala jsem to strašně dlouho, protože podmínkou bylo samozřejmě angažmá, sice ne dlouhý, je to smlouva na dva roky, ale po těch letech svobody se na to těžko přistupuje. Bylo to těžké rozhodnutí, nicméně největší argument pro byl fakt, že jsem se chtěla vrátit zpátky na velké jeviště. Hlavně titul (Macbeth, pozn. Red.) a osoba režisérky Hanky Burešové. Ono také není na škodu nahlédnout do jiného ansámblu, i když jsem zjistila, že jsem nic novýho nezjistila. (smích)
Ale jak říkám, není to na škodu.

Katja:Vy osobně preferujete velké jeviště nebo komorní prostor?
Jsem toho názoru, že divadlo se dá dělat kdekoliv a dokonce bez ničeho. Myslím si, že jak se stejně u člověka střídají nálady, tak tam kde je člověk dlouho, ho to prostě začne pálit a potřebuje změnit prostředí. Ale ať je jeviště malý nebo velký, je mi to jedno, prostě se pokusím zápasit s prostorem, aby ta rovnováha byla správná, aby se na jevišti i v hledišti ty věci děli rovnovážně a mohli jsme se podělit. Prostor je vlastně bezvýznamný, pro mě je zásadní téma. Čím je člověk starší, tím více tíhne k myšlence. (smích)

Viktor: Jakým způsobem se koncentrujete před představením? Máte své "rituály"?
Já bývám hrozně směšná. Je to i o tom, o jaké představení zrovna jde. Někdy musím být v divadle hodinu a půl před začátkem a někdy stačí půlhodinka. Určitě je to podle náročnosti. Ale mám samozřejmě pár triků.(smích) To jsou rozmouvadla, pořád stejný: "Kobyla kopyty klapala klepity, klapity klap. Jedna cesta zaneřáděná a druhá cesta nezaneřáděná," tím si ověřím, jestli je všechno v pořádku. Stačí mi pár minut vydechnout a jít. Jinak jsem trémista, a proto jsem směšná. Já se nejdřív líčím, až pak si oblíknu kostým. Někdo to dělá obráceně, ale já se dlouho líčím a tím se psychicky připravuju. (smích) Potom se oblíknu, všechno ve mně se najednou sepne a jdu.

KlariN: Momentálně hrajete i v Ungeltu v inscenaci Trůn milosrdenství, která se tématicky dotýká atentátu na New-Yorské World Trade Center. Jaké bylo Vaše jedenácté září?
Mi jsme se seskupili v divadle s tím, že budeme hrát "výstřely na Broadwayi" Pod Palmovkou. V tu chvíli jsme si mysleli, že bude válka a bylo naprosto jasný, že toto představení nemůžem hrát.

KlariN: Prozradíte nám něco o natáčení Vašeho posledního filmu "Krev zmizelého"?
Hlavním důvodem, pro který jsem tu roli brala, byl krásný Kornelův scénář. Nicméně šlo o náročnou práci, protože jsme dělali dvě verze, televizní a filmovou. Filmová musela být logicky kratší, ve finále spousta motivů vymizela. Některé pro mě dost překvapivě, takže můžu říct, že momentálně upínám naději spíš v tu verzi televizní.

Katja: Jak se Vám spolupracovalo s režisérem Martinem Cieslarem?
Teď to řeknu upřímně: Kdyby si herec mohl vybírat režiséra, tak bych si rozhodně nevybrala Milana, protože spolu v podstatě nemáme nic společného. I když už jsme spolupracovali mockrát, dodneška o sobě nic nevíme. Ale je zvláštní, že mi přinesl pár krásných scénářů. Krev zmizelého, Duši jako kaviár, Der Lebensborn…

Viktor: Takže postavu z Krve zmizelého jste si vystavěla vlastně sama?
Dá se to tak říct. (smích)

Katja: Máte při tvorbě role raději volnost, nebo pevnou ruku režiséra?
Častokrát bych tu autoritu potřebovala. Ale lituju, že se to tak neděje. Režisér si často jen typově vybere, a doufá, že herec mu to prostě jen profesně zvládne, což je hrozná škoda. Jsem radši, když se na mě klade nárok, o kterém si třeba sama nejsem jistá, jestli ho můžu splnit.

KlariN: Jak si užíváte dny volna bez natáčení a divadla?
Když mám náhodou čas celý den, a potřebuju se zbavit únavy, strašně mi pomůže manuální práce. Prostě si třeba vezmu krumpáč a jdu bušit do kamene.

Děkujeme za rozhovor
Katja /kaja/, KlariN
& speciální host Viktor Dvořák

Pozor, naléhavý vzkaz!

"Naši milí diváci, přestože máme často vyprodáno a líbíme se mladým (Klub mladého diváka) i vlivným (Monstrkabaret Freda Brunolda zaštítil pan Václav Havel), ocitáme se, bohužel, v kritické finanční situaci.
Nejsme zřizováni, chybí nám hlavní sponzor a grantová politika se zdá být ve své neprůhlednosti stále více nevyzpytatelná. Proto vás snažně prosíme o jakékoliv finanční přispění. Jeho nejjednodušší formou je zaslání dárcovské SMS, v jiném případě kontaktujte, prosím, naši produkční Markétu Krausovou na tel. 777 929 090. Odešlete-li dárcovskou SMS ve tvaru DMS NABLIZKO na číslo 87777, Divadlo NABLÍZKO získá 27 Kč (za vaši SMS ve výši 30 Kč). Děkujeme, jste nám BLÍZCÍ!"

Apolena Vynohradnyková, umělecký šéf DN

BÍLÉ NOCI

Jednou z inscenací, na kterou jsem se na letošní divadelní Floře obzvlášť těšila, byla dramatizace Dostojevského románu Bílé noci. Tento text plný upřímnosti, křehkosti a silných citových prožitků je mou srdeční záležitostí. A možná právě proto není výsledný dojem takový, jaký jsem původně očekávala. Celá inscenace je totiž založena na slovech. Jedná se o zpověď dvou mladých lidí, Nastěnky a Nikolaje, bezmezných snílků, kteří se náhodně setkají na ulici a prožijí spolu několik bílých nocí. Během nich si vzájemně sdělují své touhy, sny i realitu. Diváci jsou tedy svědky násobeného vyprávění (chcete-li, "vyprávění ve vyprávění), což vyžaduje větší dávku soustředění. Aby nebyli zbytečně rozptylováni, nejsou na scéně umístěné žádné nadbytečné předměty. Snílci se setkávají na hromadě knih, která představuje po většinu času lavičku (dále pak most, nebo se hraje s knihami jako takovými), kde posedávají a navzájem se svěřují. Jen tu a tam je bouřlivá emoce postaví na nohy a někdy nechá i popojít na druhý konec hrací plochy (hraje se na malém čtvercovém prostoru pod jevištěm, jen výjimečně na jevišti). Jednotlivé noci jsou odděleny nejen odchodem z tohoto prostoru, ale i světelnými přechody, které mimoto korespondují s duševním rozpoložením postav. Tak například sál potemní vždy, když se Nikolaj bezprostředně oddá svým fantaziím, ale když se vrátí zpět do reality a rozmlouvá s Nastěnkou, je osvětlení opět intenzivnější. Nyní však zpátky k pohybu herců. I když je většinou omezen na pouhá gesta a mimiku, nelze povědět, že by bylo představení strnulé. Herectví je plně podřízeno charakteru postav. Nastěnka je mladá naivní dívka, která (stejně jako jiné sedmnáctileté slečny) naplno prožívá první zkušenosti s navazováním vztahů a neplýtvá se slovy typu "miluji tě". I když se její pocity bleskurychle mění, není falešná. Její dětinské vzplanutí a odhodlání je naprosto čisté a roztomilé. Nikolajův svět vytváří, jak už bylo ostatně řečeno, jeho nikdy neustávající snění. Často si v minulosti představoval, že osloví nějakou dívku, a tak není zarážející, že při setkání s Nastěnkou jeho srdce vášnivě buší, že se stává přímo fanaticky posedlým obdivovatelem její krásy. Herecké výkony jsou stejně upřímné jako prožitky postav, které představují. Stačí se podívat do jejich zářících očí...
A i přesto se nedostavilo ono očekávané nadšení. Jak je to možné? Mohlo to být způsobeno příliš rychlým tempem řeči, které však odpovídá způsobu nadšeného vyprávění - pocitu, že teď hned musím něco důležitého sdělit. Možná, že bylo příliš rychlé tempo celé hry. Větší pauzy mezi jednotlivými replikami (i uvnitř nich) by rozhodně neuškodily. Naopak by představení zklidnily, a zároveň by daly divákům čas na hlubší zamyšlení se nad významem slov. Zdálo se mi, že druhá půlka představení tento požadavek lépe splnila. Byla jistě zajímavější i proto, že byl do hry víckrát zapojen účinný hudební motiv. Dalším důvodem může být již zmiňovaná "přílišná" znalost textu, nebo jednoduše únava po náročném dni.
Každopádně jsem ráda, že jsem se dnes mohla zúčastnit těchto Bílých nocí plných něhy, které alespoň na chvíli příjemně pohladily

-mst-

Žádný ohně, žádný řetězy, rozhovor s Jiřím Bábkem

Martin: Celá vaše inscenace byla postavená na textu, herecká akce tam neměla příliš prostoru, chtěl bych se Vás tedy zeptat, jaký máte vztah ke slovu?
Asi velký, protože v podstatě většina inscenací, které dělám, spoléhá na sílu slova. Možná je výjimka má poslední inscenace Eling a Kjell Berne, kde to slovní jednání není až tak dominantní. Ale samozřejmě si nemyslím, že by fyzická akce byla zbytečná, jen není třeba vše na divadle vrstvit a akcentovat pohybem. Z divadelního hlediska je totiž výrazná akce i to, že se člověk nehýbe.

Martin: Koncepce hlediště jako arény vychází z prostoru divadla Na prádle?
To ne, po téhle inscenaci jsem sáhl jako po v podstatě náhradním programu v době, kdy bylo divadlo Na prádle kompletně vyplaveno povodněmi. Protože jsme neměli kde zkoušet, jen jsme reprizovali dvě naše inscenace u Jakuba Špalka, hledal jsem způsob, jak nepřestat dělat divadlo. Takže jsem vzal za vděk Bílými nocemi, vzal jsem si tyto dva mladé herce a začali jsme zkoušet. Bylo to docela půvabné, protože jsme to původně hráli u zdi, a ty siluety se dělaly tak, že diváci neviděli herce, ale všechno bylo projektováno na zeď. Jak opilec tak i ten nájemník. Ale potom, co jsme se vrátili do normálního prostoru, museli jsme přirozeně najít jiné řešení.

Veronika: Jak byste charakterizoval svůj režijní přístup k herci?
Je to vlastně strašně prosté. Herec je pro mě zásadní. Ne že by to ostatní nebylo důležité, ale já jako režisér třeba kostýmy vůbec nevidím, dokud mi je scénografka nenakreslí. Prostor samozřejmě cítím, vím, jestli potřebuji hodně nebo málo prostoru, ale nejdůležitější je jenom herec. Takže žádný ohně, žádný řetězy. To vůbec (smích)

Martin: Nakolik jste se drželi textu předlohy?
Já si většinou vybírám texty, kterým důvěřuju, takže nemám důvod je škrtat nebo aktualizovat. Existuje ještě jedna dramatizace Bílých nocí pana režiséra Pleskota a nechci říct, že by byla špatná, nicméně nám pro naše záměry více vyhovoval překlad paní Hodkové z počátku padesátých let. Navíc nemám potřebu aktualizovat ten text posunem v epoše, nevím proč by hrdinové měli mít třeba tričko a texasky, to mě skutečně neláká. Mám pocit, že by se tím celé vyznění oslabilo, protože síla tý věci je v tom, že ač je ten kluk v cylindru a má hůlčičku, a že se to odehrává v Petrohradu a ne v Praze, Bratislavě nebo Olomouci, tak je to silný a platný, protože pokud žijeme v takovýhle společnosti, některý věci se prostě nemění.

Martin: Takže chápete Dostojevského jako "věčného" autora?
Netroufám si tvrdit, že bych byl Dostojevského znalec, ale rozhodně je to úžasný autor. Ne nadarmo. Ačkoli nenapsal žádnou divadelní hru, snad neexistuje žádný z jeho románů, který by se nedočkal hned několika dramatizací. I když jde o prózu, Dostojevský píše velmi divadelně. Způsob, kterým popsal tu sedmnáctiletou dívku, je pro mě neuvěřitelný.

Veronika: Snažil jste se dostat do představení i specifickou atmosféru Petrohradu?
To je pro mě těžká věc, já jsem totiž v Petrohradě nebyl. A nevěřím, že tam musím jet, abych mohl inscenaci udělat. Což ale neznamená, že je dobrá, třeba se Vám nelíbila..

Jakou inscenaci v současné době připravujete?
Lenka Kapsová, která pro nás překládala už dva texty, a to McDonaghovu Krásku z Leeane a Mametovu hru Film o správným chlapovi, pro mě momentálně překládá hru americké autorky Pauly Vogel, která se v hovězím překladu jmenuje Jak jsem se učila řídit. Je to taková jižanská tematika kombinovaná s černým humorem. Ale protože jsme občanské sdružení a žijeme tedy jen s grantů, sponzoringů a toho, co si vyděláme, nikde není napsáno, kdy dojdeme k premiéře. Ale bylo ideální, kdybych se k tomu dostal na podzim. V březnu jsme měli premiéru Ellinga, tak bych rád stihl ještě jednu premiéru na podzim.

Co Vás zatím na Divadelní Floře zaujalo?
Moc se mi líbila včerejší noční rakvičkárna Divadla Líšeň a Nevyléčitelní, zklamaly mne Kláriné vzťahy a Posadlí láskou jsem, přiznávám se, příliš nepochopil.

Kosťo a Veronika M.

Anketa

Festival je v polovině. Na prknech olomouckých scén se předvedlo již mnoho hereckých souborů a členy redakce zajímal názor návštěvníků festivalu. Vmísila jsem se tudíž do davu divadelních nadšenců čekajících na představení Kočka na rozpálené plechové střeše a ptala se:
1/ Jaký máte pocit z letošího festivalu?
2/ Které z již zhlédnutých představení se vám líbilo nejvíce?
3/ Můžete srovnat letošní festival s loňským?


Muž, 20 let:
1/ Mám krásné pocity, nejvíc se mi tady líbí ta atmosféra, je tady taková ta festivalová. Krásně nám do toho hraje počasí, což je silný soupeř. Myslím si, že tento festival je v Olomouci nejlepší.
2/ Líbily se mi Klárine vzťahy.
3/ Loni se mi líbily plakáty, ale překvapilo mě, že zůstaly stejné i letos.

Muž, 36 let:
1/ Moc pocitů zatím nemám, protože jsem na festivalu poprvé a toto je první inscenace na kterou se chystám. Loni jsem na festivalu nebyl.

Žena, 23 let:
1/ Jsem moc ráda, že tady něco takového jako divadelní festival je.
2/ Liška Bystrouška, ta byla úplně fantastická.
3/ Myslím si, že se festival vyvíjí jen k lepšímu.

Žena, 21 let:
1/ Já jsem tady letos poprvé a je to super.
2/ Líbilo se mi Play Strinberg a loutky z Líšně.

Žena, 22 let:
1/ Festival se mi moc líbí, je tady kouzelná atmosféra, představení byla úžasná.
2/ Těžko se mi z toho všeho vybírá, ale když bych se měla rozhodnout tak pro Tracyho tygra a Lišku Bystroušku.
3/ Loni jsem viděla pouze jedno představení, proto nemůžu srovnávat.

Žena, 25 let:
1/ Zatím jsem toho moc neviděla, nemohu soudit.
2/ Určitě Nevyliečiteľní, Bystrouška mi utekla.
3/ Loni jsem viděla všechno, letos mi toho dost uteklo, takže to nebude adekvátní srovnání, ale viděla jsem nabídku a ta byla rozhodně zajímavá.

Muž, 57 let:
1/ Jdu teprve na třetí představení, takže můj pocit není zcela kompletní, přesto si myslím, že zde je leccos k vidění, s plusovými i minusovými znaménky. Těším se na pokračování festivalu v Konviktu.
2/ Viděl jsem zatím Astorku a Pitínského. Z těch dvou je to bezesporu Pitínský, u něhož jsem se dočkal dramatického prožitku.
3/ S loňským festivalem srovnávat nemohu. Myslím si, že dramaturgie ví, co dělá. Vítám rozšíření o trošku jiné, alternativou načichlé, divadlo. Jsem přesvědčen, že olomoucký divadelní festival je dobrý a Olomouc ho potřebuje.

Veronika

NÁVŠTĚVA STARÉ DÁMY

Překlad: Jiří Stach
Režie: Vladimír Morávek
Scéna: Martin Chocholoušek
Hudba: Daniel Fikejz
Dramaturgie: Martin Velíšek
Hrají: Soňa Červená nebo Pavla Tomicová, David Steigerwald, Vlastimil Čaněk, Eliška Boušková, Marcela Holubcová, Hynek Pech a další

Klicperovo divadlo Hradec Králové se již několik let pohybuje v horních patrech zájmu odborné veřejnosti. Na letošní Divadelní Floře se soubor představí olomouckému publiku inscenací spojenou hned se třemi velkými jmény divadelního světa. Jedná se totiž o divadelní hru Friedricha Dürrematta - Návštěva staré dámy - v osobitých režijních "rukách" Vladimíra Morávka, navíc se světově proslulou mezzosopranistkou Soňou Červenou v titulní roli (alternace Pavla Tomicková). Několik menších postav stvárňují členové královéhradeckého Divadla DNO, včetně jeho populárního lídra Jiřího Jelínka.
Vladimír Morávek zvolil provokativní, ale legitimní cestu k tomu, jak inscenovat Dürrenmatta. Ve své brutální direktnosti však představuje jeho Návštěva staré dámy titul, který míří přímo do svědomí současného světa. Miliarda za jednoho chlápka? Proč ne, vždyť se dnes celé vesnice střílejí za mnohem menší cenu.
Zbídačené městečko kdesi uprostřed Evropy. Lidé žijí od podpory k podpoře a symbolem všeobecného úpadku je železniční stanice, kterou rychlíky už jen projíždějí. Obyvatele může z marasmu pozvednout snad jen zázrak. Přijíždí zdejší rodačka - miliardářka Claire...
"Tragedie předpokládá vinu, bídu, míru věcí, přehled, zodpovědnost. V tom šlendriánu našeho století, v této labutí písni bílé rasy už není viníků, ani těch, kdo jsou zodpovědni. Nikdo za nic nemůže a nikdo to nechtěl. Jde to skutečně bez kohokoliv z nás. Všechno se řítí a někde to vázne. K nám se hodí už jen komedie." /Friedrich Dürrematt/

-abr-


redakce: Petr KlariN Klár, Kateřina Višinská, Alena Brožová, Michaela Stránská,
Veronika Štefanová, Peter Páluš, Martin Krištof, Jan Žůrek
korektura: Zuzana Mildeová • fotografové: Martin Vosáhlo, Tomáš Ruta a další