|
Den šestý, brána konviktu otevřena!
Vy, kdo dnes zabloudíte k vratům Velkého divadla, toužebně očekávajíc pokračování velkolepého festivalového programu, budete nemilosrdně zklamáni.
Pusto a prázdno, nikde vůbec nic. Jestliže zpěněni potem a naplněni neblahou předtuchou o předčasné smrti Vaší oblíbené divadelní akce okamžitě
poběžíte do Divadla hudby, ani tam nebudete vpuštěni. Ovšem rozhodně nepropadejte hluboké skepsi! Festival samozřejmě neskončil, jen o kousek
jinam přesunul své působiště. Na další tři dny poněkud proměnil svou tvář a rozbil svůj stan na půdě Univerzitního konviktu. Nuže přistupte blíže,
čeká tu toho na Vás dost mnoho! Je libo film? Jak chcete! Je libo koncert? No prosím! Je libo divadlo? Ať Vám chutná! Vůbec se neupejpejte, klidně
ochutnávejte, vše je tu pro Vás a dokonce zdarma. Flora žije a skvěle tráví svůj čas! Nicméně jako i tesaři občas zatínají své nástroje mimo ten
správný strom, i nám se občas v hektické přípravě festivalového zpravodaje leccos takřka identického přihodí. Dnes omlouvám se tedy Pavle Tomicové,
které můj osobní šotek včera potměšile do jména přihodil písmeno "k", a všem, které ve čtvrtém čísle urazil nevhodnou literou NABITÝ program.
Hezký den & otevřený konvikt!
KlariN
Promlčený konec skvělé inscenace
Šum a rozčarované vzdechy se opět ozvaly z hlediště Divadla Tramtarie, když jeho bývalý dramaturg Jan Šotkovský publikum upozornil na délku začínajícího představení. Někdejší soubor složený převážně ze studentů JAMU hraje totiž Tramvaj do stanice Touha téměř čtyři hodiny, během nichž se jemu i divákům dostane dvou pauz. Nejen díky tomu však židličky nevržou. "Tramvaj" Romana Groszmanna, nynějšího doktoranda brněnské JAMU a absolventa herectví i režie, totiž je (brzo již spíše byla) sakra dobrá inscenace.
Z několika důvodů. Nelze přehlédnout skvělý text. Kvalitu hry Tennesseeho Williamse potvrzuje již její mohutné uvádění v České republice posledních let. Áááá, realistické drama, ukáží mnozí směrem k údolí kdesi za zenitem. Leč v případě Tramtarijské inscenace nakonec neprotestují ani tito. Proč? Snad proto, že po té, co nastoupí do "Tramvaje", i je pohltí její útroby. A vezou diváky s sebou po kolejích velkého příběhu, které jsou zde rovněž rozpálené jako v sesterském titulu. Ukazují jim v jádru jednoduchý princip hereckého divadla. Jednoduchý tehdy, když se to umí. A Groszmann se zdá být v tomto směru úspěšný. Nesnaží se násilně interpretovat text, předvádět vlastní invenci, efekty apod., hru "pouze" kvalitně čte. Spolu s ostatními vypráví Williamsův příběh a daří se jim to proto tak úspěšně, že ho sami poslouchají, vnímají. Vzniká křehké představení (jako hlavní hrdinka Blanche) na pevném základu (podobném povaze její sestry Stelly). Pomáhá hudba (The Frames - kdo později kapelu uslyší, často se nezbaví dojmu, že při ní cosi intenzivního prožil, nevybaví-li se mu přímo určité scény; zoomuje příběh, emoce, aniž by patetizovala, citově vydírala) a fungující, finančně nenáročná, celku sloužící výprava (geniálním nápadem je vytvoření koupelnové přepážky z bas od piva).
Groszmannovi se dostává i nejnezbytnějšího pro hereckou inscenaci - schopných představitelů, kteří spoluhrají a nechají se jím vést (Isabela Bencová, Anna Kršiaková, Petr Jarčevský). Stejně jako žádná ze složek ani herci nejsou exhibicí, slouží celku, totiž vyprávění příběhu dvou sester, jejichž život se kdesi rozešel, aby jejich další setkání v pokoji, rozdělovaném ve dva provizorním závěsem, změnilo od základu a nenávratně jejich životy, city, sny. Představení, jehož rozjezd je pomalý a nějaký čas trvá, než si divák zvykne na často až realistické tempo, má však ještě jeden nepopíratelný klad (vedle fungujících předvídajících meziher) - humor. Scény, které by mohly být patetické, citurvoucí, sráží zpátky dolů k divákovi. Stačí malinko, třeba jak Blanche sfoukne instinktivně svíčku, když se jí Mitch ptá na věk. I toto je drobnost, která velkému příběhu dává život, ten popílek, co padá z továren na naše hlavy, aby nebe nebylo tak nerealisticky blankytné.
Tramvaj do stanice Touha se v Olomouci včera hrála naposled (na stejných devadesát osm procent pravděpodobnosti, na které někdejší ředitel Zetel v prosinci sliboval zůstat s ostatními nadšenci v Olomouci, aby se toto rozhodnutí druhý den otočilo naruby). A mě mrzelo, že ani tentokrát se v hledišti neobjevil žádný zdejší teatrolog, divadelní kritik. Tedy lidé, kteří svým slovem (samozřejmě ztraceným v příhodných kruzích a především periodikách již během podzimu) mohli dát republice vědět o inscenaci, která kvalitou výrazně vyčněla nad několikaletou místní divadelní produkci. Pokud by se jim představení líbilo. Jejich slovo má váhu, láká diváky a tím i další sponzory. Škoda, že to nemohli udělat. Protože až na pár výjimek ani nezkusili přijít. A mně chutná místní vyprahlý divadelní život ještě hořčeji než dřív, protože když konečně tady a teď existovalo něco, čím se Olomouc a Haná mohly, podle mě, pochlubit, přešlo se to bez povšimnutí, promlčelo, nechalo se to zdechnout. Jít za nabídkou do Brna stejně jako kdysi odtáhlo HaDivadlo. A mne to trápí a nerozumím a bolí mě to... jak se to mohlo stát?
Alespoň, že "novou" Tramtarii oči kritiků již více navštěvují. Promlčenému konci skvělé inscenace té "staré" už to ale nepomůže…
Hana Hejduková
IDEÁLY EVROPSKÉ CIVILIZACE V KONCÍCH
Dürrenmattova dáma Claire Zachanassianová, kterou bravurně ztvárnila někdejší světově proslulá operní pěvkyně Soňa Červená, zavítala i na jeviště olomouckého divadla. Režisér Vladimír Morávek si také tentokrát s textem náležitě pohrál a ještě k tomu si ke spolupráci přizval členy proslaveného amatérského divadla DNO, kteří zpestřují inscenaci svou osobitou poetikou. Jiří Jelínek, vůdčí osobnost DNa, předvádí ve svých zcizujících vstupech a komentářích originální nápady a humor založený na slovních hříčkách. Scény, ve kterých "amatéři" rekapitulují předchozí děj za pomocí miniaturních rekvizit, nebo jsou konfrontováni s herectvím svých kolegů - profesionálů, dodávají Dürrenamattově moralitě na zábavnosti. Smích však začíná tuhnout na rtech ve chvíli, kdy nad loajalitou a proklamovaným humanismem obyvatel městečka Güllenu začíná vítězit vidina velkého bohatství, které chudým občanům slíbila navrátivší se Claire za vraždu Alfréda Illa. Morávek ilustruje tuto proměnu za pomocí barevné symboliky. Žlutá barva bot a oblečení zde představuje zradu, jíž se güllenští na Alfrédovi dopouští. A stará dáma zatím popíjí whisky, kouří doutníky a za doprovodu árie z Carmen, která zde zazní na počest hereččiny operní kariéry, trpělivě čeká, až si bude moc odvézt tělo bývalého milence do mauzolea na ostrov Capri. Claire, která celý život plánovala odplatu za zhrzenou lásku, působí jako novodobá Médea, která se nemstí svými kouzelnickými schopnostmi, ale šekem na jednu miliardu dolarů.
Soňa Červená ztvárnila Claire s velkou graciézností a sošnou elegancí. S vladařskými gesty se obrací ke zhýčkanému manželovi i ke své suitě, kterou tvoří dvě smyslné krásky namísto původních Dürrenmattových kleštěnců. (Morávkova oblíbená záměna pohlaví u vedlejších postav se projevila i v této inscenaci). Její kamenná tvář povolí jen ve chvílích, kdy vzpomíná na minulost, jinak je neoblomnou dámou, kterou nic nepřekvapí, neboť má vše pevně ve svých rukou.
Většina dalších postav, ať až se jedná o občany Güllenu nebo o výše zmíněnou suitu, je pojata s velkou dávkou groteskní stylizovanosti, která je pro Morávka tolik typická. Scény, ve kterých si herci plivají do rukávu, mluví podivně zkřehotavým hlasem či imitují politiky snad už u tohoto režiséra nikoho nepřekvapí.
Návštěva staré dámy je v režii Vladimíra Morávka velkolepou podívanou, barevně sladěnou pastvou pro oči, které dominuje obří maketa černého pardála na pavoučích nohách. Působivost scénických obrazů ještě více násobí hudební složka inscenace. Opakující se romantický hudební motiv dokresluje setkání Claire a Illa po letech, industriálně dravá hudba zase zaznívá ve chvíli, kdy se güllenští chystají odstranit Illa, a aby toho nebylo málo, jsou vypjaté chvíle čas od času přerušeny zvukem cinkající pokladny, nebo řevem černého pardála, který zde symbolizuje řev pronásledovaného člověka.
Návštěva staré dámy je po všech stránkách zdařilá inscenace, ve které se úspěšně podařilo skloubit nejen tragično s komičnem, ale i odlišné
herecké pojetí vyplývající ze spolupráce dvou různorodých divadel.
Pet
NÁVŠTĚVA U STARÉ DÁMY
S velkým chvěním, zato obrovským očekáváním, jsme vstupovali do divadelní šatny, pro tento večer šatny zářící Soni Červené. Bylo nás celkem pět a nemohli jsme si zkrátka toto setkání nechat ujít.
Víme, že po premiéře Návštěvy staré dámy se mnoho lidí ptalo, jaký máte vztah k Hradci Králové, kde máte své kořeny. Pro dnešní večer se inscenace přesunula do Olomouce, proto se nabízí otázka, co Vy a váš vztah k Olomouci?
Hoši a dívky, je to takhle, já jsem třicet let žila v emigraci. To znamená, že co bylo před třiceti lety, je jen roztržený film v mé paměti. Pokud jsem někdy v Olomouci zpívala? Já myslím že ano. Jelikož jsem sedm let byla u opery v Brně, takže určitě jsme sem jezdívali. Ale nemohu říct, co jsem tu zpívala a kdy, už je to několik desetiletí.
Co bylo hlavním impulsem k přijetí role Claire? Osobnost režiséra Vladimíra Morávka, Dürremattův text a nebo právě Váš vztah k Hradci Králové?
Hradec, protože tam před 150 lety založil můj pradědeček dílnu na dechové nástroje - roku 1842. Z té dílny - dílničky - se vypracoval na továrníka. Na konci jeho života to byla velká továrna , která vyvážela hudební nástroje do celého světa. A měl několik vyznamenání a taky vynalézal nástroje. Miloval Hradec a byl pro město velmi důležitý člověk. Zasloužil se o postavení, financování a plánování Klicperova divadla. Proto já, kdykoliv do Klicperova divadla vstoupím, tak jsem tak nějak naměkko. (nostalgický smích)
Znala jste před touto spoluprácí s Vladimírem Morávkem některé z jeho dřívějších inscenací?
Já znám jeho inscenace z Klicperova divadla a taky jeho Romea a Julii z Národního divadla. V Hradci jsem viděla skoro všecky jeho premiéry, takže jsem věděla do čeho jdu.
Vladimír Morávek je známý pro svou přísnost k hercům, byl přísný i na Vás?
Samozřejmě. (smích)
Jak moc?
No, tak já jsem si vždycky něco přimyslela k té roli, nebo jsem si něco vymyslela, co by se mělo změnit a pak jsme o tom debatovali. Dokonce jsme se někdy dohadovali, nebo spíše debatovali. Nehádali, ale byla to ostrá debata. Nakonec si buď on udělal co chtěl, a nebo když uznal, že je dobré to, co já jsem navrhla, tak jsme do toho šli. Jinak my jsme si nakonec velmi dobře rozuměli. Já mám ráda přísné režiséry. Když režisér ví co chce a dovede tam dovést své herce, tak je to úplně v pořádku. Pak může být přísný. Jenom režiséři, kteří nevědí, co chtějí a jenom tak "z leva doprava" něco říkají a pak to zase odvolávají, tak jsou hrozný.
Čí byl tedy nakonec nápad využít Vámi nazpívanou nahrávku Carmen?
Nás to napadlo úplně společně. To byl takový blesk, kdy já jsem přinesla tu svojí Carmen a Morávek to hned přijal a zakomponoval do inscenace.
Neexistovala varianta, že by jste jí zazpívala na živo?
Ne, já už jsem přestala zpívat. Lidský hlas má taky své limity a já jsem zpívala hodně dlouho - přes čtyřicet let. Pak jsem přestala zpívat a pustila jsem se do činohry. Když jsem přestala v opeře, tak mě Hamburská činohra Thalia Theater pozvala, abych tam hostovala v muzikálech. Tam jsem nejprve hostovala a pak tam zůstala deset let. Hrála jsem činoherní i muzikálové role. A vás jistě bude zajímat, že ten první muzikál, co jsme s nimi dělala, byl Black Rider s hudbou Toma Waitse. Druhý muzikál - opět Tom Waits, třetí muzikál byl, pozor, s hudbou Lou Reeda a čtvrtý rovněž. Měla jsem to štěstí tyhle lidi poznat a všechno to jsou mí přátelé.
Vaše ostré debaty s režisérem probíhaly v rámci zkoušení, nebo někde v soukromí?
Ani v soukromí, ani na jevišti. Obyčejně jsme šli po zkoušce někam na oběd nebo na kafe. Tam jsme si pak všechno vyříkali.
Cítíte nějakou spojitost mezi vlastními osudy a osudy ústřední hrdinky Dürremattovy hry?
(smích) Já myslím, že je to pošetilá otázka.(smích)
Tak za prvé Dürrematt - toto je opravdu jedno z nejlepších dramat 20.století. Klára se vrací domů s myšlenkou na pomstu a s myšlenkou zavraždit. Já jsem se po těch třiceti letech v emigraci vrátila s otevřenou náručí. Já nikomu nic nezazlívám, já jsem musela utéct z politických důvodů, protože by mě tu nebyli nechali zpívat. Snad bych měla trošku právo na to, pociťovat nějakou zášť, ale já jsem pozitivní člověk a vrátila jsem se určitě sem, do této země, bez myšlenky na pomstu - narozdíl od Kláry.
Spolupracovala jste s řadou předních skladatelů, režisérů i dirigentů. Jakou spolupráci by jste si ráda zopakovala?
To bych byla nespravedlivá k několika lidem, kdybych teď jednoho jmenovala - napadají mě Herbert von Karajan, Rafael Kubelík, řada českých dirigentů - Václav Neumann, Karel Ančerl ...kdybych teď někoho z nich vyzdvihla, tak by to nebylo nespravedlivé. Mám na všechny ty nejlepší vzpomínky.
Jistě se ovšem ve Vaší kariéře vyskytla nějaká osobnost, která Vás nejvíc ovlivnila, "posunula o kus dál"?
Tak to mě napadají dva lidi. Za prvé Wieland Wagner - vnuk Richarda Wagnera - já jsem totiž zpívala několik sezon v Bayreuthu na festivalech a on tam režíroval. Velmi si mne oblíbil, dokonce jsme spolu jezdili i na festivaly v Ženevě, Barceloně. To byl úžasný režisér, který bohužel zemřel velmi mladý. Druhý byl americký režisér Robert Wilson, který dělal muzikály. Dodnes jsem s ním ve spojení.
Hodně jste toho procestovala? Máte nějakou oblíbenou zemi, kam se vždy ráda vracíte?
Já jsem jedenáct let zpívala v San Franciscu, a taky tam zapustila kořeny. Hodně jsem se tam cítila doma.
Na závěr bychom se rádi zeptali na Vaše nynější plány.
(smích) Děti zlatý, mně je osmdesát.
Kdyby se vyskytla příležitost další nové role, přijala byste ji?
Kdyby se mi to líbilo, tak určitě ano.
Budeme se těšit!
- abr, kaja, pet, viktor dvořák, fotograf tomáš -
Velká noc v Divadle hudby
La vie sans les mots aneb Život beze slov. Touto neumně konstruovanou francouzskou větou si dovolím uvést recenzi, jež věnuji neobvyklému představení C´est la vie. Herci, vystupující pod titulem umělecké a produkční agentury Retro art, uvedli na scénu Divadla hudby nezvykle komponovanou inscenaci vybudovanou na tanci, zpěvu a pohybovém divadle. C´est la vie mělo být jakousi mozaikou příběhů, které jsou umístěny na blíže neurčeném vlakovém nádraží. Děj, odehrávající se na ponuře vyhlížející scéně, vypráví banální situace, které se mohou odehrát na jakémkoliv vlakovém nádraží. Avšak režisér Peter Gábor společně se scénáristkou Evou Josífkovou viděli v této běžné denní realitě ještě něco jiného. V mraveništi postav hemžících se na perónech spatřovali jednotu, kterou i přes disharmonii vztahů spojují určité etapy, postihující každého bez rozdílu. Je to narození, život a smrt. Každá je něčím charakteristická a záleží jen na jednotlivci, jak se s ní vyrovná.
Na představení byla patrná snaha o vytvoření pestré škály příběhů, které měly reflektovat počínání jedinců či skupinek v poměrně banálních životních situacích. Byl nám nabídnut nesmělý milenecký pár, svůdná dívka svádějící usedlého muže, neposedný chlapec, postarší dáma, jejíž krása pomalu odkvétá a samozřejmě i kapsář, který do nádražního chaosu náležitě zapadá. Iluze hektičnosti nádražního prostoru je vyvolána extatickými rytmy techna, do nichž se zběsile a značně neplynule pohybují tři herci (Lucie Julínková, Zdeněk Tomeš a Erik Demko). Pohyb a periodicky se opakující rytmy techna jsou až paralyzující, a proto bylo vysvobozující zmírnění tempa. Pomalý a emotivní šanson v podání Igora Šeba uklidnil děj a posunul náladu blíže k melancholii. Takto dynamicky koncipovaný úvod na sebe strhnul divákovu pozornost a bylo nasnadě, že představení bude pestré a variabilní. Avšak děj, který následoval, tento dojem neuchoval.
Na inscenaci C´est la vie je nutno pohlížet ze dvou úhlů. Jeden je obsazen tancem, i když v podání Julínkové, Demka a Tomeše šlo spíše o scénický pohyb a pantomimu, druhý náleží hudební produkci a pěveckým výstupům Igora Šeba a Denisy Markové.
Jak již bylo zmíněno, počáteční pohybové kreace působily energicky a neotřele, ale jak představení postupovalo, ustupovala původnost pohybové složky, která se ke konci omezovala na fádní a jednoduchá klišé, mezi něž bych zařadila stařeckou etudu s kufrem, či temné trio uhlazených pánů s žurnálem, charakterizující smrt. Tyto výjevy vyznívaly jako kopie něčeho dobře známého. Výstup, ve kterém byly národní lidové písně doprovázeny hrou lžiček na talířky, dozajista pobavil publikum. Avšak herci nebyli sehraní v rytmu, který ke všemu nekorespondoval se zpěvem. Nebyla to jediná situace, kde rytmické či choreografické neshody narušovaly fantaskní iluzi, o kterou se soubor snažil.
Kladem pěveckých čísel byl emotivní projev obou zpěváků. Žánr šansonu je velmi citlivý. Hlavní roli v něm nehraje přesná intonace a temporytmus, ale prožitek a sdělovaný obsah. Toto všechno bylo v pěveckých výstupech obsaženo, avšak cizí jazyk znemožňoval porozumění zpívaného textu, čili dojem nebyl ucelený.
Světlo a stín byly hlavní prostředky, využívané k rozehrání scény. Alespoň prostřednictvím techniky se jim povedlo navodit atmosféru tajemna a neurčitosti.
Ambivalence mých pocitů a neucelený dojem je důsledkem představení, ve kterém jsem postrádala souhru a nápaditost.
Veronika Štefanová
TANEČNÍ KATHARZE JANY VRÁNOVÉ
Tanečnice a choreografka Jana Vránová (*1985) je v současné době studentkou 5. ročníku taneční konzervatoře Duncan Centre. V rámci studia vytvořila mnoho choreografií - ročníkových prací - které vždy došly kladného hodnocení. Již od druhého ročníku tančila v řadě choreografií starších studentů konzervatoře. V současné době má za sebou interpretační zkušenost s Petrem a Matějem Formanovými v inscenaci Národního divadla Praha Kráska a zvíře. V roce 2004 získala druhou cenu v choreografické soutěži "Cena Jarmily Jeřábkové", kterou každoročně pořádá konzervatoř Duncan Centre.
Konzervatoř založila v roce 1992 Eva Blažíčková. Filozofie výuky je založena na víře, že umění je třeba prezentovat jako dobrovolné společné konání, jako společné utváření formy. Aktivní kontakt nejen s tancem, ale i s ostatními druhy umění jako jsou literatura, výtvarné umění, drama a hudba, přispívá k formování tvořivě nezávislého a všestranně vnímavého tvůrce. Uvidíme, čím nás Jana Vránová ve středu 4.5. 2005 v divadelním sále Konviktu v 19.30 překvapí...
- abr -
POZVÁNKA NA DIVADLO OKOLO
Dnes v 21.45 se v prostorách parkánu Univerzitního Konviktu zjeví Lukáš Třebický a jeho Divadlo OKOLO. Nový cirkus kloubí akrobacii,
pantomimu, tanec, žonglérství, a přitom myslí na jisté metafyzické sdělení - slovy Lukáše Třebického: ,,Vynést do nebe duše uvězněné
v hmotném světě může jen ten, kdo se osvobodí od zemské přitažlivosti, z nadvlády svého já." Lukáš Třebický je účastníkem řady mezinárodních
workshopů a festivalů, jeho představení "Mezi nebem a zemí" vzniklo původně jako klauzura na katedře non-verbálního a komediálního divadla HAMU.
žužu
redakce: Petr KlariN Klár, Kateřina Višinská, Alena Brožová, Michaela Stránská,
Veronika Štefanová, Peter Páluš, Martin Krištof, Jan Žůrek
korektura: Zuzana Mildeová • fotografové: Martin Vosáhlo, Tomáš Ruta a další
|
