program    |    zpravodaj    |    mapa    |    press
pá 29. 4.    |    so 30. 4.    |    ne 1. 5.    |    po 2. 5.    |    út 3. 5.    |    st 4. 5.    |    čt 5. 5.    |    pá 6. 5.

Divadelní Flora Olomouc 2005

čtvrtek 5. 5. 2005


Den sedmý, předposlední, den KlariNův!
…a druhý konviktu otevřený. Další den zasvěcený filmovým projekcím, koncertům a samozřejmě divadlu. Prostory konviktu budou, doufejme, opět zcela zaplněny velkým množstvím po nevšedních zážitcích lačnících osob. Bude-li atmosféra stejně příjemná jako včera (a vskutku není důvod, proč by tomu tak nemělo být), máme se na co těšit. Karneval pokračuje, rozvlňte boky! Dnešní rej si já osobně prožiji s mnohem větší intenzitou, dvě (letos vlastně tři) pětky v datu, pro mne totiž mají přímo fatální význam. Přesně před dvakrát třinácti lety prvně jsem zařval na tento svět. Ano, mám narozeniny, a proto mi nemějte příliš za zlé, když tento festivalový čtvrtek věnuji sobě. Člověk si totiž musí občas dopřávat drobné radosti a rozkošné hříšky. Trocha hédonizmu neškodí nikdy. Tak s vervou do toho. Naprosto svobodnou, konviktně otevřenou festivalovou pohodu Vám přeje

Petr KlariN Klár, zrozený 5. května 1979 v Praze

DVĚ MALÁ, TEMNÁ SÓLA

Pokračování festivalu Divadelní Flora 2005 v prostorách Uměleckého centra UP zahájili, jak jinak než v duchu letošního motta, Ona a On - Jana Vránová a Tomáš Krivošík. Otevřeli tak očekávaný off program, směřující k různým cestám a podobám alternativního divadla. Pro tento večer nám byly nabídnuty dvě odlišné podoby současného tance. V intimních autorských sólových zpovědích - Uletená pieseň (Tomáš Krivošík) a Katharze (Jana Vránová) - se utkaly dva rozlišné přístupy v uchopení možností tance jako způsobu vyjádření.
Tanečníkovo tělo a jeho pohyb představuje nejzákladnější a nenahraditelnou složku tohoto druhu divadla. Tato složka může být doplněna o další, jakými jsou hudba, světelný design či scénografické řešení prostoru, což v obou případech dnešního večera platilo. Pakliže však chybí smysl tanečníkova pohybu, nelze jej nahradit žádným jiným "efektem pro efekt", natož v případě nejtěžší formy tance - intimní sólové zpovědi. Tak se tomu stalo v případě prvního představení večera - Uletená pieseň - hned několikrát. Tomáš Krivošík svou choreografii vystavěl z dílčích tanečních sekvencí, odlišených světly, hudbou a změnou místa děje v prostoru jeviště. Jeho sólová choreografie nás měla uvést do světa outsidera, jenž nehodlá mlčet. Chce se zbavit smutku a překonat neschopnost komunikovat. Na úkor tance bylo divákovi explicitně předvedeno outsiderství pomocí vozíku pro handicapované, osamělost namluvenou nahrávkou : … "člověk aby se necítil sám, žije z knížek a hrabe se ve vzpomínkách, aby se necítil sám…", neschopnost komunikace nic neříkajícím ukrytím za jaksi přebývající roletku u nevyužitého mikrofonu v předním plánu jeviště. Kde zůstal tanec a jeho možnosti? Uletěly? Celá choreografie postrádala jakýkoliv osobitý a specifický pohybový materiál, jenž by měl ambici vyjadřovat se k tématu. Tanec tak zůstal nesměřovaný, neprožitý, neosobní, tím pádem kdykoliv zaměnitelný. Nemohu se zbavit dojmu nijak a nikam nevystavěných tanečních pasáží. Vznikající obrazy poté notně působily prázdně (i za pomoci osvědčených berliček - efektního světla a hudby). V momentě, kdy tanečník nevytvoří patřičnou atmosféru, pohybuje se v prostoru nezúčastněně, jakoby bez tváře, vyzní i jinde fungující (DV8, Teatr Novogo Fronta) dokonalé nahé mužské tělo v kuželu světla vniveč. Marně si lámu hlavu nad začátkem - tanec na plechových čtvercích a jedním zeleným čtvercem uprostřed, stejně jako si lámu hlavu nad závěrečnou zapálenou cigaretou. Divák se táže proč? Přiznám se, jejich smysl i mně poněkud unikl.
I druhé večerní představení - Katharze - se tématicky neslo ve vážnější rovině. V tomto případě nebylo použito na scéně žádných dekorací ani rekvizit. Choreografie Jany Vránové pracovala s formou čistého tance. Tance v holém prostoru, který umocnila pouze světly a kostýmem, dokreslujícím pohyb. V kontrastu k předchozímu představení jsme viděli koncentrovanější a procítěnější taneční výkon s viditelnější vlastní invencí, i když i ta mohla být v jistých chvílích sporná (alespoň u zkušeného oka znalých tanečníků Duncan Centra). Zatímco v Krivošíkově sólu jsme díky mottu choreografie mohli dojít tématu, kratičké gradující sólo plačící ženy v černém si uchovalo velkou míru abstraktnosti. Dvanáctiminutová práce vnesla do divadelního sálu svou specifickou atmosféru, ovšem postačil divákovi ptačí zpěv (jako úvodní hudba) a symbolické ptačí pohyby jako dostatečná vodítka? V tanci vždy figuruje jistá nedořečenost, ovšem spojitost katharze (kterou choreografka uvedla jako očistu sebe sama) a ptačí říše se mi jeví nevysvětlitelnou. Pro dnešní večer bohužel ani dobrá technika dobré tanečnice žádnou osobní katharzi nepřinesla.

-abr-

Uletená pieseň
Námět, choreografie, tanec: Tomáš Krivošík
Hudba: Dávid Vrbík
Scéna, kostým: Tomáš Krivošík

Katharze
Choreografie, tanec: Jana Vránová
Kostým: Mariana Jamníková
Světla: Jan Burian
Hudební koláž: Jaroslav Hrdlička

Mezi vjemem a děním

Šestimetrové sloupy drží ve vzduchu lano a průsvitnou kouli. Přichází pokorný Třebický, pošlape pod konstrukcí rozložený padák a šplhá vzhůru. V kouli začíná hra stínů, rozeznívá se hudba, dolů pak padají čtyři míčky, čtyři hvězdy, kapky rosy. A on po chvíli slézá za nimi. Porod.
Pouští se do žonglování, předvádí své umění se třemi, posléze i čtyřmi míčky. Přilétá pátý - rudý. Aktér se snaží elementy dostat zpátky do lůna, což se mu posléze daří, nakonec se tam sám schovává aby se opětovně po laně spustil - vrchol jeho artistického umění (kterému se učil mj. i ve finském Lahti). Lukáš Třebický se zastavuje až kousek nad zemí, pak opětovně vyšplhá a lano si omotá kolem těla nějak nově, aby předvedl další seskok. Hvězdy padají, stačí si něco přát.
Čekal jsem zjevnější příběh, nový cirkus divadla Okolo nám sděloval zjevně něco archetypálního, ale naše pozornost byla stržena jednoznačně na techniku, nikoliv na podstatu dění. Vždyť ta ani nebyla nijak výrazně explikována, zůstal zde obrovský prostor pro imaginaci, otevřené pole pro asociace spojující to vše v promlouvající celek - divák tedy zůstal v nejistotě, co to vlastně bylo. Nadšeně tleskal těm nejefektivnějším momentům a zůstala mu vzpomínka na večerní parkán, provzdušněnou kouli vysoko nad zemí a samozřejmě výjimečné fyzické výkony.
Byla-li látka rozložená pod konstrukcí padákem a závěrečné skoky na laně tancem svobodného ducha, nejednalo se tam kdesi i o to, že celé představení se odehrává někde ve vzduchu? Nebyl i divák na půlhodinu zavěšen někam do oblak, aby si zkusil být ve svém vnímání svobodným? Vrtá mi hlavou, zda diváka představení zasáhlo. Nezbývá než věřit potlesku...

žužu

Rozhovor s PRESSBURGER KLEZMER BAND

Hrajete na divadelním festivalu poprvé?
Hrajeme poprvé na divadelním festivalu v Čechách. Na Slovensku jsme hráli na festivalu Artfilm v Trenčianských Teplicích.

Koncerty jsou vlastně také jistým druhem představení. Míváte před vystoupením trému?
No strašnou. Ale když je tak výborné publikum jako dneska, tak to z nás rychle spadne.

A teď asi častá otázka. Má někdo v kapele židovský původ?
Dohodli jsme se, že na tuto otázku nebudeme odpovídat, tak se nezlobte.

Myslíte, že je to pro hraní kvalitní klezmerové hudby důležité?
Já znám moc Židů, kteří hrají klezmer zcela hrozným způsobem…

V poslední době přišla velká vlna obliby klezmeru a židovské kultury vůbec. Jak je to na Slovensku?
Doposud jsme na Slovensku první a jediní. U nás zatím není klezmer tak rozšířený, jako u vás. Já to vnímám pozitivně, to že se vrací staré písničky v nových aranžmá.

Spolupracujete s podobnými českými kapelami?
Už se snažíme udělat společný koncert, ale nějak se to nedaří. Akorát teď 1. června si zahrajeme trochu klezmeru s Ivou Bittovou v Bratislavě.

Z jakých zemí nejvíce čerpáte inspiraci ke své hudbě?
Klezmer je muzika východoevropských Židů, takže čerpáme písničky z východní Evropy, z Pobaltí až po Turecko. Potom i písničky, které už vznikly v USA.

Bez čeho si klezmer nedokážete představit?
Těžko říct. Klezmer je živá hudba pro živé publikum, takže jednoduše ten pocit, který máme, když bavíme publikum.

A dnes jste ten pocit měl?
Ano. Publikum bylo fantastické.

Za rozhovor děkují
Zuzka + mst

Short interview
Ivan Šimáček - fotograf Moravského divadla

1/ Jaký je Váš dojem z letošního ročníku Divadelní Flory?
Krásný, naprosto perfektní.

2/ Viděl jste všechna představení. Které z celkové festivalové produkce na vás zapůsobilo nejvíce?
Skutečně velkým překvapením pro mě bylo úterní představení Tramvaj do stanice Touha divadla Tramtarie. Naprosto jsem nečekal, že tak mladí lidé zvládnou tuto náročnou hru. Bylo to vynikající. Seděl jsem tam čtyři hodiny a nepřišlo mi to dlouhé.

3/ Jste pravidelným účastníkem Divadelní Flory. Co pro vás tento festival znamená?
Jsem moc rád, že ze všech těch různých měst přijedou divadelní soubory do Olomouce a přivezou sebou zajímavé věci. Každý rok zde zhlédnu fantastická představení a letos tomu není jinak. Úroveň neklesá, ale stoupá.

4/ Jak jste se dostal k divadlu?
Já jsem se v divadle narodil a potom jsem v něm celý život vyrůstal. Vystudoval jsem obor reklamní a průmyslová fotografie a od roku 1969 fotím v Olomoci.

5/ Existuje nějaký divadelní prvek, který přitahuje váš objektiv více než ostatní prvky?
Každá inscenace je jiná. Jiná režie, choreografie a výprava. Musím vždy vycházet z toho v čem se octnu. A rozdíly mezi žánry nedělám.

Moc děkuji a přeji vám dobré světlo.
Veronika Štefanová

ANKETA

1) Co si myslíte o akci Open konvinkt?
2) Na co se těšíte?


Markéta, 21 let:
1) Že je to výborná příležitost pro studenty. Spoustu muziky, filmů a divadla zdarma.
2) Já osobně se těším na čtvrtek večer.

Irena, 18 let:
1) Jsem na Open konviktu poprvé. Myslím, že je dobře, že tahle akce je, protože v Olomouci není žádná kulturní scéna a mělo by se dít něco pro mládež.
2) Na divadlo Continuo, jen nevím, kde je ten parkán. Mohla bys mi poradit?

Zuzana, 20 let:
1) Myslím si, že je to báječná akce pro studenty, protože se za ni nemusí platit. Myslím si, že bude mít i hodně velkou návštěvnost, i skrz to, že se nevybírá to vstupné.
2) Chystám se na divadlo Continuo, na to se moc těším. Chtěla bych vidět i nějaké filmíky, ale ještě nemám vybráno jaké. Ale myslím, že Černá kočka, bílý kocour, bude určitě hezký film.

Jarda, 28 let:
1) Myslím, že je to dobrej počin.
2) Chystám se na divadlo Continuo.

Pavel, 32 let:
1) Že je docela open.
2) Chystám se teď na Divadlo OKOLO.

Maru, 21 let:
1) Parádní. Jen by to chtělo trochu natáhnout a udělat to i v průběhu roku.
2) Chystám se na Teatr Novogo Fronta a možná večer na PRESSBURGER KLEZMER BAND.

Šárka, 21 let:
1) Je to moc fajn. Je to ve velmi pěkném prostředí a … je to zadarmo. A oproti hlavnímu programu je to taková příjemná alternativa pro studenty. Je to neformální, jsou tady venkovní divadla, což mě baví ještě víc, než ty velkolepý představení.
2) Divadlo OKOLO. Novej cirkus mě moc baví.

Matouš, 23 let:
1) Myslím, že je to bezvadná akce. Konečně nějaká kultura v Olomouci.
2) Král Lear v japonské produkci.

mst + Zuzka

Or not to be?
Yury Gertsman
Teatr Novogo Fronta / RU

Příběh starého herce, který uvíznul v čase svého dětství a mládí. Je zcela ponořen do světa vzpomínek a snů, ovšem nemilosrdné zrcadlo mu připomíná, že už má mládí za sebou a skutečnost je krutá a zoufalá...
Rozhodne se pro dobrovolný odchod ze světa, ale ještě před tím chce naposled oslavit své narozeniny. Staré hříčky a komické výstupy ho však vracejí zpátky do života a dělají z něj znovu klauna a básníka.
V jediné roli inscenace exceluje Yury Gertsman, přední ruský herec a performer, kmenový člen Teatru Novogo Fronta. Olomoucké představení je vůbec prvním provedením projektu!

Teatr Novogo Fronta pochází ze St. Peterburgu v Rusku, kde byla tato divadelní společnost založena v roce 1993. Jejich první práce vycházely z experimentu na poli vztahu mezi tělem umělce - jediného materiálu užívaného umělcem - a prostorem kolem něj. V roce 1994 se natrvalo přesídlili do Prahy.
V souboru se vystřídali umělci z České republiky, Japonska, Ruska, Kanady, Itálie, Slovenska, Německa, Francie, Sardínie, Švédska, Jugoslávie, Toga a Polska
Kreativita a prezentace představení TNF je působivá jak díky škále tak i různorodosti, od pouličního divadla a improvizovaných scén až po vzrušující a režírované hry na klasických divadelních scénách. Divadelní kritici popisují práci divadla jako "horkou taneční grotesku", "tanec na hranici", nebo srovnávají pohybovou stránku TNF s butó.
K největším úspěchům TNF patří projekty Vremja Durak (´94), Fabrika Ljudi (´96), Olověná mlha (´97), Petrouchka (´02) se kterými odehrálo stovky představení po celém světě a sbírá ocenění na předních světových festivalech nezávislého divadla.
V současné době tvoří jádro TNF 3 stálí členové: Aleš Janák (Česká republika) umělecký šéf souboru, Irina Andrejeva (Rusko) a Yurij Gertsman (Rusko). Na jednotlivých představeních divadla spolupracují s širokou škálou performerů, výtvarníků, muzikantů a dalších umělců z celého světa.

zdroj - internet

Vrstvy tváře

Japonský tanečník butó, tvůrce loutek a scénografie loutkového divadla Sota Sakuma, se ve svém absolventském projektu na pražské DAMU inspiroval magickým světem příběhu japonského spisovatele Abe Kobo. Abe Kobo, původním povoláním lékař, se proslavil románem Zeď, mezi jeho vrcholná díla patří povídky Písečná žena a Tvar toho druhého, později také úspěšně zfilmované příběhy. Stěžejní díla Abe Kobo byla přeložena brzy po svém vzniku také do češtiny. Autor si pro svou první autorskou performanci vybral čtyři příběhy: Tvar toho druhého, Box man, Dendrocacalia a Kufr. Všechny spojuje otázka lidské identity a jejich atributů. Performance mluví beze slov, řečí pohybu, masek, loutek a videoprojekce... Ke spolupráci byla přizvána mladá japonská tanečnice Ayako Shimizu, která se věnuje současnému modernímu tanci, zejména ve Velké Británii a v Německu.

(podle http://www.gng.cz/alfred)

Režie: Sota Sakuma
Dramaturgie: Noriyuki Sawa
Hudba: Ondřej Anděra
Výprava: Sota Sakuma
Hrají: Sota Sakuma, Ayako Shimizu

Peter Páluš

Pozor! Pozor! Pozor! Programová změna!

CONTINUO PŘIVÁŽÍ NEJČERSTVĚJŠÍ NOVINKU !
Ve čtvrtek 5. 5. 2005 ve 21:45 na nádvoří Konviktu divadlo Continuo překvapí olomoucké publikum nejčerstvější novinkou. Na místo avizovaného Cirkusu Distown II. zde divadlo uvede v předpremiéře novou inscenaci Daleko od dotýkání - podobenství o zdánlivé absurditě bytí moderního člověka, relativnosti fyzikálních zákonů, nepřekonatelně se tvářící gravitaci, limitech a hledání cesty k jejich překonání.

Už více než deset let funguje na české profesionální scéně Divadlo Continuo. Za dobu svého působení divadlo představilo svému publiku 16 inscenací (Život v peří, Letokruhy, Cirkus Distown) a od roku 1997 nespočet site specific projektů (Slavnostní zakončení projektu Praha - Evropské město kultury - 2000, Streetcar Grand Opening, Portland, USA - 2001). Již devátým rokem například uvádí v zahradě a vodním příkopu renesančního zámku Kratochvíle letní divadelní slavnost Kratochvílení. V úzkém spojení s architekturou zahrady vzniká inscenace, která je nepřenesitelná a ojedinělá. Kratochvílení 2004 získalo dokonce Cenu Divadelních novin a společnosti Sazka za tvůrčí počin roku. Důkazem divácké obliby zůstává přes 1700 odehraných představení v Čechách i ve světě, stejně jako celá řada festivalových ocenění. Snad právě i proto bude Continuo jediným souborem reprezentujícím české divadelníky na výstavě Expo 2005 v japonské prefektuře Aiči.
Divadlo Continuo představuje profesionální nezávislou skupinu vedenou režisérem a uměleckým vedoucím Pavlem Šťouračem. Od roku 1995 soubor působí v jižních Čechách, v prostorách bývalé zemědělské usedlosti nazvané Švestkový Dvůr v Malovicích (nedaleko Vodňan). Zde se snaží vybudovat a provozovat divadelní centrum fungující mimo město. Prezentují zde své aktivity, podporují práci nezávislých a alternativních skupin a dávají prostor pro pracovní setkávání umělců z Čech i ze zahraničí.
Za dobu své existence se Continuo vydalo cestou od loutkářských počátků směrem k svébytné poetice cirkusového umění. V jejich tvorbě jsou vystopovatelné inspirační zdroje komedie dell´arte, lidového barokního divadla, jarmarečního divadla i kočovného cirkusu. Divákovo oko poutají produkce plné hlasité hudby, výrazné výtvarné stylizace a fyzického herectví. Kam nás tentokrát všichni ti balancéři, žongléři, chůdaří i akrobaté zavedou?

www.continuo.cz
-abr-

TUVALU
Německo 1999
režie Veit Helmer, 101 minut
Tuvalu
scénář Michaela Beck, Veit Helmer
kamera Emil Christov
hudba Jürgen Knieper, Goran Bregović
hrají Denis Lavant (Anton), Čulpan Chamatova (Eva), Phillippe Clay (Karl), Terrence Gillespie (Gregor), E. J. Callahan (inspektor) a další.

Vzdálený exotický ostrov Tuvalu je stejným uzavřeným prostorem vykloubeným z toku času jako rozpadající se plovárna spravovaná frustrovaným Antonem (Denis Lavant) a jeho slepým senilním otcem. Anton ve svých pravidelných úkonech pečuje o to, aby si jeho otec zachoval dojem, že rozpadající se rodinnou plovárnu navštěvuje víc než pouze několik výstředních zájemců. Jedním z pravidelných hostů je i půvabná plavkyně Eva, se kterou a o které začne Anton bezuzdně snít... až do doby, než na plovárnu dopadne ortel nelítostného konce. Původně černobílý (dodatečně kolorovaný) a téměř němý debut Veita Helmera je poetickou evokací zašlých časů a archaických vzpomínek. Nezaměnitelný styl využívá naivistické atmosféry starých grotesek (stejně jako Jeunetovy Delikatesy) a výtečného mezinárodního obsazení (Denis Lavant, Čulpan Chamatova).

Pavel Bednařík

INTIMITA
Francie, VB, Německo, Španělsko 2001, režie Patrice Chéreau, 119 minut
Intimité / Intimacy
scénář Patrice Chéreau, Anne-Louise Trividic
kamera Eric Gautier
hudba Eric Neveux
hrají Mark Rylance (Jay), Kerry Fox (Claire), Timothy Spall (Andy), Alastair Galbraith (Victor), Philippe Calvario (Ian), Marianne Faithfull (Betty), Susannah Harker (Susan), Fraser Ayres (Dave) a další Intimita je osmým filmem zkušeného filmového a především divadelního režiséra (legendární Wagnerův Prsten) Patrice Chéreaua. Oproti předchozím přeci jen omezeně divadelně komponovaným filmovým příběhům se ve filmu Intimita zaměřil na možnosti komorního (filmového) zprostředkování klasických témat filmů 60. let: bezcitného a odtažitého sexu, odcizení, frustrace, velkoměstského života. Jeho dva hlavní hrdinové, Jay a Claire, se scházejí každou středu, aby spolu prožívali krátká vyvrcholení a dlouhá mlčení.

Oproti Bertollucciho Poslednímu tangu v Paříži Intimita nenabízí konejšivou romantizaci samoty. Chéreaův snímek, často přirovnávaný ke stejně staré Pianistce, jeho oproti Hanekeho psychodramatu méně vykonstruovaným, více mrazivým a bezútěšným, přízračným poselstvím dnešního světa…

Pavel Bednařík

KAPKY DEŠTĚ NA ROZPÁLENÝCH KAMENECH
Francie 2000
režie François Ozon
80 minut
Gouttes d'eau sur pierres brûlantes
námět Rainer Werner Fassbinder
scénář François Ozon
kamera Jeanne Lapoirie
hudba Philippe Rombi
hrají Bernard Giraudeau, Malik Zidi, Anna Thomson, Ludivine Sagnier

Pro svůj třetí celovečerní film si François Ozon vybral jako předlohu nikdy neinscenovanou hru Rainera Wernera Fassbindera Tropfen auf heisse Steine z roku 1965. Ponurý a dusivý příběh o vztahu sexu a moci, svobody a zotročení a "jinakosti" homosexuálních vztahů Ozon traktuje v tragikomickém tónu s velkým důrazem na stylizaci a umnou vypointovanost jednotlivých scén. Hlavní aktéři nezvyklého milostného čtyřúhelníku jsou jasně vymezenými typy - důraz tedy není položen na ně, ale na způsob vyprávění, v němž o dominanci ve výsledném tvaru bojuje divadelní statičnost, komornost a důraz na dialog s filmovým pojetím prostoru, pohybem kamery a hudebními "klipovými" vložkami.

Pavel Bednařík

A úplný závěr večera obstará...Banana!


redakce: Petr KlariN Klár, Kateřina Višinská, Alena Brožová, Michaela Stránská,
Veronika Štefanová, Peter Páluš, Martin Krištof, Jan Žůrek
korektura: Zuzana Mildeová • fotografové: Martin Vosáhlo, Tomáš Ruta a další