program    |    zpravodaj    |    mapa    |    press
pá 29. 4.    |    so 30. 4.    |    ne 1. 5.    |    po 2. 5.    |    út 3. 5.    |    st 4. 5.    |    čt 5. 5.    |    pá 6. 5.

Divadelní Flora Olomouc 2005

pátek 6. 5. 2005


Den osmý, konečně končíme!
Titulek úvodníku posledního čísla letošního ročníku festivalového zpravodaje samozřejmě nevyjadřuje úlevu nad koncem festivalu, ale potěšení z toho, že redakční práce dospěla do svého finále a my si můžeme poslední den konečně vychutnat s pocitem člověka, z něhož spadla břemena. Loučení bývá obvykle spojeno i s bilancováním a řadou díků.Tak tedy: Za prvé: Divadelní Flora pomalu dospěla do podoby půvabné elegantní ženy, která je zbavena všech dětských nemocí. Za druhé: Během včerejšího festivalového dne proběhly hned dvě předpremiéry (Or not to be? a Daleko k dotýkání), což v kontextu českých divadelních festivalů představuje takřka unikát. Za třetí: Petr Nerušil chce tímto poděkovat čtyřem osobám, bez nichž by Open konvikt nebyl Open konviktem, tedy Janu "Comaru" Ražnokovi, Janu "Jelenu" Michálkovi, Marku Szilvasimu a Tomáši Byrtusovi. Za čtvrté: Petr KlariN Klár si tímto dovoluje poděkovat členům redakce Zpravodaje: Kateřině Višinské, Aleně "Agátě" Brožové, Michaele Stránské, Veronice Štefanové, Peteru Pálušovi, Martinu Krištofovi, Janu Žůrkovi, fotografům Tomáši "Američanu" Rutovi a Martinu "Don Juanu" Vosáhlovi, korektorce Zuzaně Mildeové a externistům Haně Hejdukové, Petře Čechové, Veronice Markovičové a Pavlu Bednaříkovi. Speciální poděkování pak míří k Jakubu Dusíkovi za precizní práci a olbřímí trpělivost, Tomáši "Američanu" Rutovi za čajové dýchánky a "psychologickou" podporu a Aleně "Agátě" Brožové za upřímnost, apetit a pochoutkový salát. Za páté: Prestižní titul "Průšvih ročníku" získává jednoznačně obsluha restaurace CAFÉ RESTAURANT KONVIKT, která svou přehnanou servilitou, arogancí a neschopností cokoli přinést správně a včas, hravě překonává všechny možné parametry skutečně negativního zážitku (který je ovšem posléze alespoň částečně vykompenzován vynikající kuchyní). Za šesté: Devítidenní divadelní maratón je skutečně vyčerpávající záležitost, ale i když zvolna padáme na kolena, a jdeme si po krku, "aj tak sme stále frajeri!" Vyšetřování skončilo, rozhodně nezapoměňte. Díky a nashledanou. Za redakci festivalového zpravodaje se s Vámi pro tento ročník loučí

Petr KlariN Klár

Tváří v tvář

Předem se omlouvám za chybný název, jenž byl uveden v upoutávce na Vrstvy tváře. Správný název pro dílo, jež inspirovalo tvůrce měl samozřejmě znít Tvář toho druhého.
Jaké tedy bylo japonské představení? Jedním slovem: zajímavé. Autoři, a zároveň performeři, se nechali volně inspirovat prózami japonského autora Abe Kobeho a na základě jeho povídek vytvořili zajímavé představení, které ovšem jako celek nepůsobilo příliš jistě. Jistě, hercům (či lépe - performerům) se často podařilo vytvořit vizuálně velmi působivý moment, ten se ale většinou rozplynul a ztratil v celkovém vyznění inscenace. Hojně se užívala projekce, zajímavě promítnutá na stěnu z obrovských krabic, ze které se později jedna vysunula, aby vytvořila další vrstvu tváře - masku, pod kterou bylo ukryto celé tělo performera. Do projekce byl vkomponován výrazový tanec - podpořený jednak obličejovou maskou, jež připomínala něco, co bychom všichni okamžitě identifikovali jako aluzi na japonské divadlo (nebo tzv. novou vlnu japonského hororu, např. Oko (r. Danny Pang, 2002), nebo Kruh (r. Hideo Nakata, 1998), či efektním využitím stroboskopického osvětlení. Ovšem příběh jako takový se jaksi nepodařilo rekonstruovat. To byl ovšem kámen úrazu i v případě ostatních divadelních produkcí včerejšího dne. Ještě že ho zachránila hudba. Ať žije Banana! Ehm.

Peter Páluš

OR NOT TO BE - Yury Gertsman - Teatr Novogo Fronta
Herec ako prostitút
Herectvo je veru funkcia len pre vytrvalých. Herec je chameleón, ktorý sa musí meniť, prispôsobovať okoliu. Herec musí prostituovať. Je len na ňom, do akej miery sa tejto úlohe podvolí.
Vo svojom sólovom vystúpení sa Jury Gertsman potýka s viacerými, pre divadelného herca neprajnými, aspektmi spojenými s touto životnou cestou. Starnutím, filmom, nutnosťou obživy a s ňou spojenou prostitúciou, a s tzv. veľkými rolami a veľkými hercami, ktorý tieto role môžu hrať. Hneď na začiatku sme konfrontovaný s veľkým Hamletom, s veľkým ruským Hamletom, a aby to nebolo tak ľahké s filmovým Hamletom. Môže vôbec jestvovať herec, ktorý nikdy nehral postavu postáv? Existuje herec, ktorý nikdy nehral vo filme? S podobne existenciálnymi otázkami musí asi bojovať nejeden provinčný prostitút. Je len na ňom, ako sa s nimi vyrovná. Ak sa vyrovná dobre, a užíva si svoje malé role v malých divadlách, prichádzajú ďalšie problémy. Dá sa uživiť divadlom, alebo sa musí divadlo konfrontovať s filmom, televíziou? Malé role, alebo väčšie role v oblastnej televízii, reklame, ktoré Vašu tvár škatuľkujú? Alebo je to dabing, multiprostitúcia na niekom živom? Tie malé divadelné úlohy sa zrazu stávajú veľkými oproti veľkým roliam v dabingovom štúdiu. "Veď ja som bol už Danny DeVito, Jack Nicholson, alebo Arnold Schwarzenegger." Na všetkých týchto som už parazitoval, týmto všetkým som dal kúsok zo seba. Je však veľa šuflíkov kam môžeme klesnúť. Niekde nižšie nás ešte čaká Teleshopping a ešte nižšie hviezda pornofilmu. Ako sa cíti dabér pornofilmov? Herec si aspoň na chvíľu užije (možno), užije si aj dabér?
Or not to be, ako parafráza na Hamleta, by mohla byť aj parafrázou na Chaplina či Maxa Schrecka. Gertsman si vyberá veľké postavy, ktorým vzdáva hold, konfrontuje sa s nimi, plače z nich, alebo sa im tak trocha vysmieva. Or not to be vo svojom vyprávaní mieša štýly svojich vzorov. Či už sa tempo predstavenia tiahne v pomalom, vznešenom rytme veľkých klasikov, alebo rýchlej grotesky, nikdy si nemôžeme byť istý na čom sme, s kým sa mám ako divák konfrontovať. V hlave herca sa totiž nachádza pravá post-moderna, ktorá využíva všetkých dostupných štýlov, žánrov, postáv. Hlava herca v nich dokonca žije a aplikuje ich do svojho života. Takto prebieha aj samotné predstavenie. Svoju poetiku skladá z mnohých štýlov. Krásne to koliduje s autorským princípom Teatr Novogo Fronta, vysoko hodnoteným autorským divadlom. Mne osobne prišlo veľmi pútavé, keď sa postupy TNF, ich imaginárny fyzický tanec, nevšedné kreatúry, alebo telo ako prostriedok, zrazu v samotnom vystúpení jedného z ich členov stali jednou zo súčastí predstavenia. Pravda, táto poetika vystupovala nad ostatné, avšak stále bola len jedným s prvkov, ktoré Jury využil vo svojej ceste životom herca.
Táto predpremiéra, alebo vôbec prvé uvedenie vystúpenia v sebe niesla niekoľko nedopracovaných momentov. Veľmi dlhé pasáže dabingu, alebo nedokončené pohyby. Nerozhodnosť, či skôr nedynamičnosť akcie, sú momenty, ktoré budú podľa mňa dopilované a vytríbené. Idea, nie tak nová, je spracovaná s invenciou TNF rovnou, a nesie v sebe znaky opätovného bonbóniku rusko-českej divadelnej zóny.

-mar-

DALEKO K DOTÝKÁNÍ aneb DÁL OD VISUTÝCH HRAZD

Režie: Paolo Štourač
Hudba: David Sysyn Synák
Scéna: Kristýna Patková, Helena Štouračová
Hrají: Kristýna Patková, Jiří Juráš, David Sysyn Synák

Čtvrteční divadelní večer nabitého programu Open konviktu zakončili již téměř tradiční hosté festivalu, osvědčené lákadlo - divadlo Continuo. Ačkoli v odpoledních hodinách májový deštík nevěštil nic dobrého, rozeznělé bubny Pavla Fajta a Doda Šošoky, věřte nebo ne, zahnaly mraky o kus dál. Přímo na parkánu jezuitského konviktu tak mohla být uvedena předpremiéra nejnovější inscenace divadla Continuo - Daleko k dotýkání.
Zapálené ohně, visutá hrazda, centrálně nasvícená bodová světla, přesně tak vypadal první obraz nabídnutý vstoupivšímu divákovi. Na hrací plochu ze tmy, skrz divácký dav, pomalu vkročil anděl a nebyl sám. Pod růžovými křídly zvolna přinášel bezvládné tělo. Tělo hříšníka příliš lidsky špinavého na to, aby mohl setrvat v Ráji bez očisty, tolikrát v průběhu inscenace znovu citované. Ráj se pro ústřední postavu (On) stává labyrintem. On nerozumí tomuto světu, On nerozumí "nebeským konvencím". Právě tak vznikají situace, jež by měly tvořit humornou rovinu inscenace a být v kontrastu rovině, řekněme, vážnější (hlubší). Vše pro Něho začíná od začátku. Musí znovu navštěvovat školu, kde je beztak nejlepší. Musí se naučit znovu si hrát, jelikož v Ráji se přeci hrají jiné hry. Musí se naučit znovu jíst, jelikož v Ráji se používá pouze obrovitá lžíce. Musí ale především potkat svou Evu, protože Ona v Ráji žije!
Stejně jako většina inscenací divadla Continuo je i inscenace Daleko k dotýkání tvořena jednoduchým příběhem, rozdrobeným do několika chronologicky řazených obrazů. Některé obrazy naznačují, jiné (do)vysvětlují. Ve všech se ale počítá s aktivní účastí diváka a jeho fantazií. Na základě indicií si vytváří vlastní výklad. Rekvizity, kostýmy, hudba a nonverbální herectví jsou kladeny vedle sebe, jakoby na stejnou úroveň důležitosti ve vytváření atmosféry, děje, celku. Tato nová inscenace Continua přináší zajímavý odklon od častého postupu primárně preferovaných akrobatických kousků. Mnohem více se soustřeďuje na pantomimu, pohybové etudy, gesta a v pomalém tempu obrazů směřuje k zmíněné akrobatickému číslu na visuté hrazdě, tedy k vrcholu celého večera. Nejcharakterističtější a jeden z nejzajímavějších umů členů souboru, efektní a hazardní "veletoče na gumách" popírající lidskou gravitaci, bohužel pro včerejší večer příliš nevyšel. V průběhu představení byla znatelná i jiná mírná zaváhání, rozpaky a drobné technické háčky. To vše se ale v rámci předpremiéry odpouští. Vždyť každá inscenace se musí tzv. "ošoupat", najít si svůj vnitřní rytmus. Doba hájení však není dlouhá a tak popřejme inscenaci ať se jí na její cestě daří!

- abr -

ČERNÁ KOČKA, BÍLÝ KOCOUR
Francie, Německo, Jugoslávie 1998, režie Emir Kusturica, 127 minut
Crna mačka, beli mačor
scénář Goran Mihić, Emir Kusturica
kamera Therry Arbogast, Michel Amathieu
hudba Nele Karajlić, Vojislav Aralica, Dej Sparalovo
střih Svetolik Mica Zajc
hrají Bajram Severdžan (Matko Destanov), Florijan Ajdini (Zare), Salija Ibraimova (Afrodita), Branka Katić (Ida), Srdjan Todorović (Dadan Karambolo) a další.

Lenivec a povaleč Matko se ocitl v tísnivé situaci. Musí oženit svého šestnáctiletého syna s liliputkou Afroditou, sestrou mafiána Dadana, kterou si kvůli jejímu vzrůstu nikdo nechce vzít. Zároveň však tento závazek plní, aniž by věděl, že jej Dadan okradl o dříve půjčené peníze... Strhující folkloristickou komedií se Emir Kusturica vrací k filmové tvorbě po (v Jugoslávii odmítnutém) Undergroundu, aby znovu rozpoutal sérii excentrických situací, v nichž impulsivnost je příčinou mnoha záměn a bizarních nedorozumění. Trochu pohádka, trochu magický příběh, hlavně však strhující vyprávění s romskými kořeny…

Pavel Bednařík

LÁSKA NA GRILU
Německo 2002, režie Andrea Dresen, 111 minut
Halbe Treppe
scénář a režie Andreas Dresen
kamera Michael Hammon
hudba 17 Hippies
hrají Steffi Kühnertová (Ellen), Gabriela Maria Schmeiedová (Kristin), Thorsten Merten (Christian), Axel Prahl (Uwe) a další.

Láska a životní soužití vměstnané v nejisté existenční chvění mezi teplou večeří, promítání rodinných diapozitivů a výplatní páskou. Rozhlasový moderátor Chris a celnice Katrin, majitel bufetu Uwe a jeho žena Ellen - prototypy rodinné soudržnosti ve svých malicherných problémech, každodenních ústrcích a drobných momentkách. Vždy stejní, předpověditelní a samozřejmí. Zároveň vždy noví, spontánní a... tragičtí. Civilní snímek německého režiséra Andrease Dressena odhaluje drobnokresbu rodinného života a zároveň dovoluje postavám zcizeně komentovat jejich životní situace a dilemata, jakoby to nebyl jen film...

Pavel Bednařík

TOKYO EYES
Francie, Japonsko 1998
režie Jean-Pierre Limosin, 95 minut
Tokyo Eyes
scénář Jean-Pierre Limosin, Santiago Amigorena, Philippe Madral, Yuji Sakamoto
kamera Jean-Marc Fabre
hudba Xavier Jamaux
hrají Shinji Takeda ("K"), Hinano Yoshikawa (Hinano), Kaori Mizušima (Naomi), Tetta Sugimoto (Roy), Ren Osugi (řidič autobusu) a další.

Tokio na sklonku století. Policie je na stopě zločince, zvaného "Slepec". Mladá dívka Hinano se setkává s tajemným "K", který se rozhodl vzít spravedlnost do vlastních rukou. Přes silné dioptrické brýle míří na svoje oběti, které však pokaždé mine. Opravdu je míjí? Ve filmu Tokyo Eyes, stejně jako v životě, není nic tak, jak si myslíme. Brýle slouží k tomu, aby přes ně nebylo vidět a revolver není smrtící zbraň. Vedle nové a čisté Hinano "K" pomalu upouští od své hry na spravedlivého hrdinu a od svých videoher a vrací se do reality. Zasáhne ho střela. A zasáhne ho žena.

Pavel Bednařík

Dodo Šošoka - rozhovor

Predstavte si zvukovú a vizuálnu kulisu veselého baru okolo 1 hodiny ráno - všetci sú veselí, všade vládne spev a niekde uprostred tohoto kúzelného rytmu stál Dodo Šošoka a odpovedal na naše, nie príliš záludné otázky.

DF: Jak se Vám líbí Olomouc?
Som naň srdcovo zaťažený. Mám rád mestá, do ktorých človek príde a dostane sa do iného sveta. Ako historické mesto, má Olomouc túto prednosť. A sú tu príjemný ľudia. Hrával som tu niekoľko krát na rôznych festivaloch, aj s významnými ľuďmi, jazzmenmi. Naozaj som odohral niekoľko svojich pamätných koncertov. A väčšinou tu bolo fantastické publikum. Posledný krát som tu vystupoval pred šiestimi rokmi, čo je síce dlho, ale medzi tým som tu niekoľko ráz bol. Viete, čo je fascinujúce, tak do tohoto mesta sa dostal aj môj syn, ako bývalý šéf Olomouckej činohry (Peter Gábor). Je to zaujímavo riadené na tom svete. Niektorým veciam proste verím, ako aj tomuto mestu, jeho čaru, ktoré priťahuje ľudí.

DF: Jak vnímáte tento Festival?
Keď ma oslovil Petr Nerušil, organizátor, zaslal mi celú knihu, čo, ako som neskôr zistil, bol bulletin. To ma teda prekvapilo. Toľko zaujímavých vecí na jednom mieste. Takýto festival je proste fantastická vec. V súčasnom konzumnom svete, ktorí sme ako celý východ prijali, tak v tomto svete je fantastické, keď niečo takéhoto funguje. Keď máte možnosť vidieť toľko živej kultúry na jednom mieste. Treba si to vážiť.

DF: Jak je to s Vaším performovaním, tančením při vaších vystoupeních? Lidi dnes moc netancovali. Jak reagují na Váš pohyb?
To je od situácie. Je krásne keď si prídu ľudia na jazzový koncert zatancovať. Niekde sa dá, je atmosféra a všetko to okolo, čo k tomu potrebujete. Ale naša hudba, ktorú sme dneska robili s Pavlom, má určité momenty na pohyb ako taký, ale nie je také ľahké aby človek len tak svojvoľne tancoval. Ale ak počúva a dokáže sa koncentrovať, potom to z neho ide. Pretože tanec je krásna vec. Tanec je prejav slobody a rytmu.

DF: Kdy jste poprvé třísknul do perkusí?
Takúto otázku mi ešte nikto nepoložil. Ale ja mám veľmi dobrú pamäť. V dvoch rokoch. My sme totiž muzikálna rodina. Všetci na niečo hrajú, ale nakoniec som len ja profesionálny muzikant. Takže som mal možnosti. Už v štyroch som normálne búchal, najskôr do hrncov. V šiestich som chodil na husle, v desiatich som spolu so sestrou hral na klavír. Ale stále som cítil, že to nie je to moje. Mal som v srdci iný rytmus. A tak som sa v dvanástich dostal k bicím. Na základnej škole som dokonca založil svoj prvý orchester. A skutočný! Mali sme tam na tú dobu skutočne unikátne nástroje, napríklad jazzovú trúbku, ktorá bola vtedy svetovým unikátom a do bandov sa dostala až neskôr. Ale nástroje vtedy neexistovali, nedali sa kúpiť. Mal som len základné perkusie a k tomu triangel. Vtedy som tušil, že to je môj svet. Ten rytmus a tie farby.

DF: Co je to rytmus?
Život. Život je pre mňa rytmus. Viete, všetci títo ľudia okolo nás majú rytmus, pretože srdce nám búcha pravidelne. A keby neťukalo, vtedy už nie je život. Všetko - vlak, auto, vietor - všetko je v rytme, či už pomalom, nepravidelnom, všetko má svoj rytmus. Celý život má rytmus. A to sa odvíja od človeka. Keby ho nebolo, nie je život.

-abr- a -kaja-


redakce: Petr KlariN Klár, Kateřina Višinská, Alena Brožová, Michaela Stránská,
Veronika Štefanová, Peter Páluš, Martin Krištof, Jan Žůrek
korektura: Zuzana Mildeová • fotografové: Martin Vosáhlo, Tomáš Ruta a další