Dáváme děťátku...

ÚT 18. 5. 19:30 Moravské divadlo

Georges Feydeau
DÁVÁME DĚŤÁTKU KLYSTÝR!
„KAŠLU NA TO!“, ŘEKLA HORTENSIE
Divadlo v Dlouhé Praha

Večer dvou aktovek slavného komediografa
na věčné téma manželského souboje.

režie Hana Burešová
překlad Roman Císař
úprava Hana Burešová, Štěpán Otčenášek
dramaturgie Štěpán Otčenášek
scéna David Marek
kostýmy Hana Fischerová
hudba Jan Vondráček
premiéra 16. 3. 2010

osoby a obsazení
Follavoine, Leboucq Tomáš Turek
Follbraguet Pavel Tesař
Adhéaume Chouilloux, Vildamour Jiří Wohanka
Horác Truchet, Adrián Miloslav König
Julie Follavoineová, Kuchařka Magdalena Zimová
Klementýna Chouillouxová, Marcela Follbraguetová Marie Turková
Róza, Hortensie Helena Dvořáková
Paní Dingue Jaroslava Pokorná / Naďa Vicenová
Toto Matěj Převrátil


Klystýr pro děťátko? Na jevišti k popukání
Když režisérka Hana Burešová mluvila o uvedení dvou v Česku dosud nehraných aktovek Georgese Feydeaua, zdůrazňovala nejenom fakt, že jde o komedie, ale vyzdvihovala je hlavně coby geniální analýzu manželského stereotypu, který se oběma zúčastněným stranám může stát peklem na zemi. To, co předvádí její soubor v Divadle v Dlouhé, je sice trefnou diagnózou vzájemného manželského teroru, především je to však nesmírně vtipné představení.
Feydeau to opravdu bravurně napsal, ovšem nezkazit komedii, zrežírovat a zahrát ji tak, abyste nepohřbili ani jeden vtip, dodat množství inscenačních nápadů, vygradovat situační humor a nezabřednout do moralizování, to je tvrdý oříšek. V Dlouhé se to povedlo.
V první aktovce Dáváme děťátku klystýr!, která se odehrává začátkem minulého století v rodině pařížského obchodníka s porcelánem, exceluje Magdalena Zimová coby matka malého Tota. To je to dítě, co potřebuje podat lék proti zácpě. Matěj Převrátil, který ztvárnil Tota na premiéře, je pak dokonalým zjevením dětského hereckého génia. Prostě hraje! Nepřeříkává repliky, jak jsme u hrajících dětí většinou zvyklí, je přirozený a zábavný. Klystýr nakonec samozřejmě dostane někdo úplně jiný. A rodina předvede tragikomický spor, který odhalí shnilé kořeny jejich manželského svazku.
I v druhé aktovce nazvané „Kašlu na to!“, řekla Hortensie, jde o panovačnou ženu
a ušlápnutého muže. Ona je nestoudně materialistická, on směšně slabošský. Herecký koncert Pavla Tesaře, který Feydeauovu hořkou komiku násobí svým talentem, je vrcholem večera – jako zubař ovládaný vlastní ženou je excelentní. Výborná je nicméně opět i Zimová, která dokládá, že neexistuje malých rolí.
Feydeau je autorem frašek, které trefně diagnostikují kóma manželského svazku tvořeného obvykle tyrankou a slabochem. V mnoha věrných detailech dokáže vykreslit něco, co člověk zná z vlastního života či okolí. A v Divadle v Dlouhé dokazují, jak k popukání taková zkušenost může být, viděna s odstupem z hlediště.


V Dlouhé nabízí třeskutou zábavu s klystýrem
Překlad Romana Císaře je jako vždy pečlivě identický a tvar je vycizelovaný, takže Divadlo v Dlouhé nabízí dvě hodinky třeskuté, přímočaré zábavy.
(...) Světlým bodem první aktovky je objev rozhlasového dismaňáka Matěje Převrátila v postavičce Tota. Od dávných časů Tomáše Holého neobjevil se v dětské roli talent větší. A vedle Zimové zářila s neodolatelnou brněnštinou také Helena Dvořáková v roli služtičky Rózy.
Do vyšších kruhů míří „Kašlu na to!“, řekla Hortensie. Follbraguet (Pavel Tesař) je zubař, frustrovaný extravagantní manželkou Marcelou (Marie Turková). Helena Dvořáková se proměnila v prostořekou, ale cílevědomou hospodyni Hortensii, věčně ve výpovědi, ale sama na prahu stíhačkového vývoje.
Místo v příběhu má i zubatá s kosou, paní Dingue (Jaroslava Pokorná nebo Naďa Vicenová). A také kuchařka, pro změnu s milým ruským přízvukem (Zimová) a Follbraguetův kolega Adrián (Miloslav König), na mušce přesných mířidel Hortensie.
Nechtějte po Feydeauovi víc, než aby lechtivě bavil. Pokud začnete hledat hluboké významy, budete zklamaní.



Manželské etudy po 100 letech v Divadle v Dlouhé
Jednoduché zápletky obou her tvoří půdu pro rozehrání manželského vztahu jako terorizujícího institutu, kde muž je ten ubožák, který na sobě nechá dříví štípat tak dlouho, „až se ucho utrhne“. Ženy zde představují semetriky, nenápadně či nápadně manipulující bestie, se kterými se nedá vydržet, přivádějí své muže k šílenství malichernostmi a vytváří v nich pocit beznaděje a malosti.
Přestože druhá aktovka má větší spád a snad i vtip, trpká skutečnost bezvýchodných manželských sporů je stejně silná v obou částech inscenace. Dáváme děťátku klystýr! je zasazeno do doby svého vzniku, „Kašlu na to!“, řekla Hortensie se odehrává v dnešní zubní ordinaci, včetně několika vtipných odkazů k současné době. Tento kontrast pak jen podtrhuje, jak je téma nadčasové.
Divadlo v Dlouhé nezklamalo hereckými kvalitami a vstřícným nasazením vůči divákovi. Za všechny jmenujme Magdalenu Zimovou, Pavla Tesaře nebo Helenu Dvořákovou. Nelze také opomenout hostujícího dětského herce Matěje Převrátila, jenž se i přes svůj mladý věk s rolí vypořádává neobvykle dobře a svou přirozeností vyvrací většinou trefné tvrzení, že „děti na jeviště nepatří“. Situacím utrápených mužů a jejich nesnesitelným protějškům se smějí diváci obou pohlaví. Zatímco muži cítí pravděpodobně zadostiučinění, že je konečně někdo chápe, ženy si říkají: „Já takhle hrozná určitě nejsem.“ Se vzájemným nepochopením žen a mužů nic nenaděláme; tak se tomu alespoň zasmějme.


Hana Burešová (1959) ukončila studium činoherní režie na pražské DAMU v roce 1983. S manželem Štěpánem Otčenáškem, který je jejím stálým dramaturgem, realizovala své první inscenace v pražském Klubu v Řeznické. V letech 1988–92 byla v angažmá ve Středočeském divadle Kladno – Mladá Boleslav, v období 1992–95 v pražském Divadle Labyrint. Od roku 1996 je společně se svým manželem a s režisérem Janem Bornou uměleckou vedoucí v Divadle v Dlouhé. Pohostinsky pracovala i na dalších scénách (Národní divadlo, Divadlo na Vinohradech, Divadlo Na zábradlí, Viola, Činoherní studio Ústí nad Labem, Divadlo M. Držiče Dubrovník), pravidelně hostuje v divadle Ungelt a v Městském divadle Brno.
Hana Burešová dosud nastudovala padesát divadelních inscenací a tři rozhlasové adaptace divadelních her. Dvakrát získala Cenu Alfréda Radoka za nejlepší českou inscenaci roku (Don Juan a Faust – 1993 a Smrt Pavla I. – 2008).
V roce 2005 byla v rámci Divadelní Flory uvedena její inscenace Dürrenmattovy absurdní hry Play Strindberg (Divadlo Ungelt), v roce 2006 calderónovské drama Znamení kříže a o dva roky později pak adaptace Merežkovského titulu Smrt Pavla I. – s oběma inscenacemi na festivalu hostovalo Městské divadlo Brno.