Divoká kachna

ČT 20. 5. 19:00 Moravské divadlo

Henrik Ibsen
DIVOKÁ KACHNA
Divadlo Petra Bezruče Ostrava

režie Jan Mikulášek
překlad František Fröhlich
úprava Jan Mikulášek, Zuzana Mildeová
dramaturgie Zuzana Mildeová
scéna a kostýmy Marek Cpin
výběr hudby Jan Mikulášek
premiéra 9. 10. 2009


„Ze tmy se noří nevítaný host – nepřítel klidu, rodinné přízraky z mrtvých procitají,
v podkroví domečku pro panenky kdáká pták. Pravda je směšná a revolver nabitý. Lov může začít.“

osoby a obsazení
Továrník Werle Norbert Lichý
Gregers Werle, jeho syn Tomáš Dastlík
starý Ekdal Přemysl Bureš
Hjalmar Ekdal, jeho syn Jan Vápeník
Gina Ekdalová, Hjalmarova manželka Sylvie Krupanská
Hedvika, jejich dcera Tereza Vilišová
Paní Sorbyová, Werleho hospodyně Marcela Čapková
Molvik, zběhlý teolog Jan Vlas
Doktor Relling Dušan Urban
hosté na oslavě Tereza Dubová, Pavel Johančík, Michal Weber



U Bezručů zahájili lov na Divokou kachnu
Inscenace důsledně pracuje s motivy světla, zraku a vidění. Ze stolních lamp se jednoduchými pohyby stávají oslepující svítidla používaná při výslechu nebo pátrající kužely policejních svítilen. Postavy zasedající na hostině si po jejím skončení hrají na slepou bábu, některé z nich nosí sluneční brýle znemožňující vidět svět v pravých barvách. Jako by i Hjalmar měl takové brýle nasazeny a Gregers se mu je snaží strhnout z očí. Pohled do slunce však po letech v temnotě pálí a zraňuje.
(...)
Nastudování Divoké kachny v Divadle Petra Bezruče vykazuje mnohé znaky pro inscenace Jana Mikuláška typické – hravost, procházející všemi složkami, zcizování, ironizování, výraznou stylizaci a použití filmových postupů. Herci střídají psychologicky motivované postupy se záměrně přehrávaným patosem a ironickým odstupem od role.
Ani o žánrové čistotě inscenace nemůže být řeč – rozpoutaný sled událostí, které jsou samy o sobě komické, spěje k nevyhnutelné tragédii. Záplavě nápadů budících smích dominuje zvětšování důležitých rekvizit – kachna vyplňuje téměř celý dům, herci si přehazují obří vejce a čtou dopis formátu A3. Zveličením těchto detailů režisér krůček po krůčku rozvádí rodinnou tragédii do obludných groteskních rozměrů. LOVEcká sezóna v Divadle Petra Bezruče začala Divokou kachnou úspěšně a její první inscenaci lze označit slovem zásah.


Ibsen podle Mikuláška
Podobně jako například Jan Nebeský miluje Mikulášek kromě hyperboly také expresi. V inscenaci Divoké kachny se expresívnost projevuje nejen v hereckém projevu, kostýmech či dráždivých barvách dekorace, ale také v líčení (temné kruhy pod Hedvičinýma očima proměňující její tvář v munchovsky zděšenou grimasu) a ve svícení (podsvěcování obličejů vrhající temné stíny a pokřivující výrazy). Podobně jako Nebeský ilustruje Mikulášek kostýmem osobnostní rysy postav. Zatímco ovšem Nebeského Hjalmar v teplácích s vycpaným zadkem vzbuzuje u publika odpor (což je režisérův záměr), daří se Mikuláškovi vyvolávat pocity podstatně neutrálnější a tedy nedeformující a priori divákovo vnímání nové interpretace textu. Nejexpresivněji pojatou postavou v ostravské Divoké kachně je Hedvika. Dívenka je navlečená do ošklivých šatů, projevuje se vysokým, nepříjemným hláskem (jejím hlavním hlasovým projevem je zvláštní ptačí štěbetání) a třímá bezhlavé tělíčko panenky, se kterým zachází na způsob loutky z rakvičkového divadla. Kupodivu v nás tato karikatura trpícího děvčátka neprobouzí nechuť, vnímáme ji důsledně jako symbol zničeného dětství. Ve své neforemnosti je Hedvika místy dojemná podobným způsobem jako kreslená postavička z nějakého hororového filmu (ilustrativní je v tomto směru Hedvičino umírání, kdy se postřelená dívka pomalinku sune po stěně za nechápavého přihlížení všech ostatních postav).
Inscenace je především o ní. Všechny ostatní postavy hry mohou mezi lží a pravdou volně lavírovat, protože dobře chápou podstatu cynického světa. Hedvika, kterou si přivlastňují coby svou panenku, žije ve vlastním paralelním světě. Když jednoho dne přestřihá provázky, za které dospělí tahají, zákonitě upadne a změní se v amorfní neživou hmotu.
(...)
Jan Mikulášek svá studia režie na JAMU ani nedokončil, teprve nedávno oslavil třicítku a přesto dělá inscenace vyznačující se minuciózním čtením textu a vyzrálou osobitou poetikou, kterou by člověk hledal u režiséra mnohem staršího a zkušenějšího. Mikulášek je zkrátka talent, který v kalném českém divadelním rybníce svítí jako amazonská rybička.



Přece si tady nenechám od rána do večera rozdírat srdce!
(...) Radikální Jan Mikulášek zašel v Divoké kachně zatím možná vůbec nejdál. A špičkový herecký soubor od Bezručů našel další úroveň svého fenomenálního herectví.
(...) Zatímco u Hedy Gablerové a Evžena Oněgina, svých vrcholných inscenací, sázel Mikulášek při výrazné interpretaci na určitou čistotu až purismus stylu – a v Hamletovi stavěl na průrazné, avšak v principu jednoznačné stylizaci – v Divoké kachně nakonec rozjel zcela zběsilou jízdu různorodých motivů, vrstvení významů, citací a odkazů, při neskutečné pestrosti barev, dekorací a kostýmů. Z kombinace lynchovského prostředí bytu Ekdalovy rodiny, který spíš připomíná příbytek výstředního umělce než spořádaného občana, znělky z Krkonošských pohádek a rejstříků snad všech hereckých možností jak přehrávat, zazpívat nebo shodit jakoukoli scénu, může divákovi snadno přecházet zrak.
Přestože po většinu představení jsem jednak nevycházel z údivu, jednak se spolu s ostatními hlasitě smál při všech těch desítkách drobných žertů, tragická podstata Ibsenovy černé komedie o důležitosti lží v lidském životě nebyla zapomenuta ani překryta, naopak vytanula v samém závěru s neskutečnou intenzitou. Mikulášek tak už poněkolikáté dokázal to, že výrazná stylizace, humor a nadsázka nejsou v rozporu s vážností až tragičností.
Divoká kachna je událostí na několik sezon dopředu.


Jan Mikulášek (1978) se po nedokončených studiích režie na JAMU stal uměleckým šéfem brněnského divadla pro děti Polárka, ze kterého během tří let vytvořil progresivní scénu. V letech 2005–2007 působil jako umělecký šéf Divadla Petra Bezruče. Realizoval zde řadu výjimečných titulů – 2005: Story (Crimp), 2006: Tři sestry (Čechov), Zběsilost v srdci (Lynch), 2007: Čtyři vraždy stačí, drahoušku. S Divadlem Petra Bezruče pravidelně spolupracuje jako hostující režisér – 2007: Evžen Oněgin (Puškin), 2008: Noc bláznů (Nowra), 2009: 1984 (Orwell), Divoká kachna (Ibsen).
Pravidelně také spolupracuje s Národním divadlem moravskoslezským – 2003: Caligula (Camus), 2004: Herkules a Augiášův chlév (Dürrenmatt), 2005: Královna Margot (Dumas), 2006: Sladký život (Fellini), 2007: Fantom Morrisvillu, 2008: Heda Gablerová (Ibsen), 2009: Král Oidipus (Sofokles) – a s dalšími moravskými scénami: Národní divadlo v Brně – 2004: Past na myši (Christie), 2007: Krvavá svatba (Lorca), 2010: Elementární částice (Houellebecq), Městské divadlo Zlín – 2008: Chaplin ve světlech moderní doby, Divadlo Husa na provázku – 2009: Hamlet (Shakespeare) aj.
Jeho režie jsou, zejména díky vysoce stylizovanému herectví, groteskní nadsázce a skvělé práci s výtvarnou i hudební složkou, vysoce ceněny odbornou kritikou i diváky. Ve svém režijním rukopisu nezapře inspiraci světem filmu a filmovým jazykem. Vedle režie se Jan Mikulášek věnuje skládání scénické hudby, vytvořil hudbu k více než dvaceti inscenacím. Již od studií spolupracoval se scénografem Markem Cpinem, se kterým tvoří jedinečné tvůrčí spojenectví. V roce 2008 byla v rámci Divadelní Flory uvedena jeho adaptace Puškinova Evžena Oněgina a v roce 2009 přepis románu 1984 George Orwella (oba tituly Divadlo Petra Bezruče Ostrava).